Turecký prezident Erdogan ztratil v boji proti Kurdům poslední zábrany

Erdogan má dlouhý seznam lidí, s nimiž si chce vyřídit účty. Jsou na něm novináři, kteří ho někdy kritizovali, soukromé firmy podezřelé z podpory duchovního Fetullaha Güllena, který žije ve Spojených státech a jehož Erdogan obviňuje z červencového pokusu o puč, aktivisté za lidská práva a samozřejmě všichni stoupenci prokurdské Lidové demokratické strany (HDP). Někteří už byli zatčeni, jiní čekají na soud a mnoho dalších se bojí, že se u nich doma ozve uprostřed noci zabušení na dveře.

Zadrženo bylo už 53 z 59 prokurdských poslanců a prokuratura vydala zatykače na 12 nejvyšších politiků strany, včetně předsedy Selahattina Demirtaşe. Jsou obviněni z podpory Strany kurdských pracujících (PKK), kterou Turecko považuje za teroristickou skupinu.

Spojené státy vyjádřily nad hromadným zatýkáním „hluboké znepokojení“, ale Erdogan to vidí jako vměšování do vnitřních záležitostí nebo součást celosvětového spiknutí, které ho chce svrhnout. A protože je Turecko partnerem v boji proti Islámskému státu a pro Evropu navíc partnerem dohody o omezení přílivu uprchlíků, o protitureckých sankcích nikdo neuvažuje. Prezident tak může ve svém honu na čarodějnice nerušeně pokračovat.

Trest za úspěch ve volbách

Obvinění proti vůdcům Lidové demokratické strany nevznikla v poslední době. Erdoganův hněv pochází z loňských voleb, kdy se tato prokurdská strana vůbec poprvé dostala do parlamentu. Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) vládla bez soupeřů od roku 2002 a žádné opoziční uskupení nikdy její moc neomezovalo.

Vstup Kurdů do zákonodárného sboru tento stav narušil, Erdoganova strana ztratila většinu a musela začít vyjednávat o vládní koalici se svými rivaly. A tak prezident odhodil všechny zábrany a pustil se do boje. Zmařil koaliční jednání a vyhlásil předčasné volby. Kurdové se však do parlamentu dostali znovu, a třebaže AKP získala zpět ztracenou většinu, stále nemohla prosazovat ústavní reformy podle Erdoganova diktátu. Bylo jasné, že je třeba se prokurdské strany zbavit.

Předseda demokratické lidové strany (HDP) Selahattin Demirtaş|foto: Voice of America

Neúspěšný letní puč poskytl Erdoganovi vytouženou příležitost k čistkám odpůrců i státních institucí a politických stran, které by mohly jeho vládu ohrozit.

A tak kromě desítek tisíc vojáků, policistů, úředníků, novinářů, soudců, žalobců a podnikatelů, kteří se ocitli ve vězení, zahájil Erdogan také politický a právní boj proti prokurdské straně. Ta přitom pokus o puč odsoudila a vyjádřila podporu vládě.

Ministerstvo školství propustilo ze škol 12 tisíc kurdských pedagogů a zásadně tak narušilo vzdělávací systém v kurdských oblastech. Paradoxně byli obviněni z účasti na shromáždění na podporu smíření mezi Kurdy a vládou. Úřady také uzavřely turecko-kurdskou tiskovou agenturu JINHA, kterou založily a řídily výhradně kurdské ženy.

Až do konečného vítězství

Politické tažení je jen jednou ze tří front, na kterých Erdogan proti Kurdům bojuje. Druhé dvě jsou vojenské. Armáda vede válku proti Straně kurdských pracujících, která podle vlády provádí teroristické útoky hlavně na jihu Turecka.

Frankurt nad Mohanem. Na území Německa se konaly četné demonstrace pod kurdskými prapory na podporu tureckých demokratických sil|foto: ČTK/AP, Michael Probst,ČTK

A na druhé frontě útočí na syrské Kurdy, kteří podle Erdogana spolupracují s tureckými a jsou odnoží Strany kurdských pracujících. Ještě loni bylo možné očekávat politické řešení a smíření, ale dnes je obojí na hony daleko. Erdogan proti Kurdům povede otevřenou válku, dokud si nebude jistý, že vyhrál, varuje izraelský deník Ha-arec.