Chamtiví bankéři. Papež a Židé. Vzkříšení starého řemesla

Bankéři a jejich odměny

Evropský parlament dospěl minulý týden k předběžné shodě, že od příštího roku musí být omezeny mimořádné odměny pro bankéře. Tento plán narazil na tuhý odpor Londýna, který je finanční metropolí Evropy, a dokonce i němečtí komentátoři pochybují, zda se tímto způsobem podaří zabránit bankám v dalších výstřednostech.

Od 1. ledna roku 2014 by odměny bankéřů neměly překročit sto procent jejich ročního příjmu nebo dvě stě procent, pokud s tím budou souhlasit akcionáři. Rozhodnutí musí schválit Evropský parlament, Evropská komise a Irsko, které předsedá Evropské unii. Omezení má platit pro všechny bankéře pracující na území Unie a zaměstnance zahraničních poboček evropských bank.

Tento krok by neměl mít velký vliv na běžné vedení bank, ale o to radikálněji může postihnout investiční bankéře, jejichž odměny mohou být až desetkrát větší než jejich roční plat. Německý poslanec evropského parlamentu, sociální demokrat Udo Bullmann označil nové opatření za revoluci na finančních trzích.

V Londýně se proti němu zvedl velký odpor. Konzervativní starosta britské metropole Boris Johnson si neodpustil posměšek, že Evropa možná učinila nejhloupější krok od chvíle, kdy se císař Dioklecián na konci 3. století pokusil stanovit pevné ceny potravin v římské říši. Brusel nemůže omezit platy bankéřů na celém světě, a proto jen stoupne význam finančních center ve Spojených státech a Asii a Velká Británie se ještě více odcizí Evropské unii. Londýn v této věci nemá právo veta, a tak se aspoň pokusí oslabit nové pravidlo na konferenci evropských ministrů financí, aby zachoval schopnost svých bank obstát ve světové konkurenci.

Evropská centrální banka (ECB)|foto: ČTK,ČTK

Názory německých komentátorů citované týdeníkem Spiegel se různí. Konzervativní Frankfurter Allgemeine Zeitung píše, že veřejnost možná potěší, že evropští bankéři přijdou o nehorázné odměny, ale v praxi se výnosný investiční obchod přestěhuje jinam od New Yorku po Singapur, a když to nebude možné, tak se bankéřům prostě jen zvýší běžný plat. Omezení jejich mimořádných odměn je proto hrubá chyba.

Daňoví poplatníci se zlobí, že bankéři ve svých odměnách privatizují zisky a placení ztrát přenechávají společnosti, ale tím se nedá ospravedlnit omezení volného trhu. To samozřejmě neznamená, že reforma není třeba. Odměny za krátkodobý úspěch způsobily velké škody, protože lidé, kteří je dostali, neměli zájem na úspěchu bank, který by se dal udržet delší dobu. Akcionáři by proto měli korigovat chybné pobídky a reformovat celý systém odměn. Situace se změní, jakmile stát použije peníze vybrané na daních, aby zabránil pádu finanční instituce, ale v takovém případě se z něj také stává její akcionář.

Středolevá Süddeutsche Zeitung soudí, že v tržní ekonomice musí být k takovému zásahu vážný důvod. To je případ omezení přemrštěných bankéřských odměn, které vedou k riskantním obchodům, kde se rychlý zisk brzy změní v ohromnou ztrátu, kterou zaplatí daňoví poplatníci, bankéři na tom vydělají. Je to také případ zhroucení trhu, po němž následuje státní zásah, aby veřejnost neutrpěla další škody.

Omezení odměn je stejně oprávněné jako minimální mzda, kdy firmy nesmí platit zaměstnancům méně než čtyři eura za hodinu. Tržní ekonomiku by neměli znetvořit lidé, kteří nechtějí omezit svou moc. Na druhé straně radost veřejnosti, že bankéři přijdou o nesmyslně vysoké odměny, nezakryje fakt, že zásah přišel pozdě. Plátci daní museli zachránit banky, jejichž krach by ohrozil celou ekonomiku.

Spekulanti měli záruku, že veřejnost jim poslouží jako pojistka, za kterou nemusí platit. Politici měli dávno odstranit pobídky k riziku, ale udělali to až pět let po finanční krizi. Když se rozhlédneme po světě, tak uvidíme, že některé banky jsou mocnější, než byly před krizí, a proto jsou také nebezpečnější pro společnost.

Konzervativní Welt to vidí jinak: Odcizení mezi pracující vrstvou a ekonomickou elitou je větší než kdykoli dříve. V Německu se hodně lidí těžce smiřuje s tím, že vedoucí manažer akciové společnosti si vydělá 54krát více než běžný zaměstnanec. A pro většinu lidí je prostě šílené, že investiční bankéř Christian Bittar si před propuštěním z Deutsche Bank vydělával ročně 80 milionů eur.

Eurové bankovky|foto: Fotobanka stock.xchng

Na druhé straně politici, kteří omezují příjmy manažerů, nezasáhli podstatu problému. Každá uměle stanovená částka je svévole. Někoho potěší, že nejvyšší odměna se snížila ze šesti na tři miliony eur, ale jiným lidem to bude připadat pořád moc. Takové opatření nemá smysl, protože, banky, které chtějí manažera udržet, mu prostě zvýší základní plat. Státní zásah je tu k ničemu.

Levicová Tageszeitung pěje jinou píseň: Bankéři si navzdory finančním krizím a potížím eura opět užívají tučných odměn. Jenom na Wall Streetu se loni na odměnách vyplatilo 20 miliard dolarů. Evropský parlament teď řekl, že „čeho je moc, toho je příliš“. Evropští poslanci se vzepřeli nejen Londýnu, ale i německému ministrovi financí Wolfgangu Schäublovi, který chtěl vyhovět svým britským přátelům. Tentokrát se vzdal pod tlakem německých voličů.

Poslední dohoda v Evropské unii přesto neomezí přemrštěné příjmy. Bankéři v Londýně už hledají zadní vrátka. Jednou z možností jsou finanční ústavy, které působí na mezinárodní scéně. Z nového pravidla budou vynecháni manažeři hedgových fondů a soukromí investoři, a tak mohou dál spekulovat proti euru a hromadit zisky. Omezení bankéřských odměn nic nezmění. Manažeři, kteří vyspekulovali miliardy, si dál cpou kapsy penězi. Komentátor levicové Tageszeitung doufá, že limitování jejich odměn je jen začátek.


Benedikt a Židé

Dopisovatel deníku Jerusalem Post poznamenal, že nedávná rezignace papeže Benedikta XVI. uzavřela osmiletou éru velmi dobrých vztahů mezi Vatikánem a židovským národem. Benedikt byl v mládí svědkem holokaustu a dal několikrát najevo vyhraněný postoj k antisemitismu.

V říjnu roku 2011 přijal v italském Assisi vůdce světových náboženství a probíral s nimi možnosti vzájemného dialogu. Byl to velice barvitý výjev. Hinduističtí svámíové v oranžových hábitech se mísili s pravoslavnými kleriky v černých kápích. Taoističtí duchovní v obřadních oděvech si povídali s bradatými Sikhy s turbany na hlavách a s holohlavými buddhistickými mnichy, které halilo šafránově žluté roucho.

Největší překvapení vyvolala pozornost, kterou papež věnoval malé delegaci židovských představitelů, kterým veřejně řekl, že jsou mu zvláště blízcí. Když se roku 2008 setkal ve Washingtonu s vůdci amerických náboženství, uspořádal soukromou schůzku se židovskou delegací, které popřál šťastný pesach. Jeho vztahy k Židům a Izraeli budily oprávněný respekt.

Už jako kardinál Josef Ratzinger spolupracoval se svým předchůdcem Janem Pavlem II. na zcela nových vztazích mezi katolíky a Židy, kteří se po tragických staletích měli stát bratry a sestrami, kteří se vzájemně milují. Po nástupu na papežský stolec se setkal s představiteli americké Ligy proti antisemitským pomluvám a s vůdci světového židovstva a krátce nato navštívil synagogu v Kolíně nad Rýnem. Do dalších synagog zavítal v Římě a ve Spojených státech.

Benedikt XVI. jasně odsoudil antisemitismus a popírání holokaustu. Jeho návštěva v Izraeli upevnila vztahy Vatikánu k židovskému státu a dala najevo zájem církve o jeho bezpečnost a přežití. Papež uctil památku šesti milionů židovských obětí holokaustu a řekl, že proti antisemitismu se musí bojovat, kdekoli se vyskytne. Stejně jako Jan Pavel II. navštívil památník obětí a hrdinů holokaustu a modlil se u Zdi nářků. Vedle jiných věcí se mu dá vytknout, že se roku 2005 v Osvětimi nezmínil o protižidovském dědictví křesťanského učení, které bylo živnou půdou nacistické ideologie.

Papež Benedikt XVI. naposledy požehnal poutníkům|foto: ČTK,ČTK

Benedikt pronesl v době svého pontifikátu o judaismu velmi významné historické a teologické výroky. Katolická církev by se podle něj už neměla snažit obracet Židy na křesťanskou víru. Ve své trilogii o životě Ježíše Nazaretského Benedikt nově vyložil problematické pasáže v evangeliích a zavrhl falešná obvinění Židů, o které se opíral jejich tisíciletý útlak, který se nezastavil v průběhu staletí ani před vraždami.

Tato hrůza vyvrcholila ve 20. století, když se němečtí nacisté rozhodli Židy úplně vyhubit. Výsledkem byla násilná smrt šesti milionů nevinných lidí, která rozšířila strašidelnou bilanci druhé světové války. Od té doby už uplynula řada desetiletí a tradice antisemitismu je stále živá. Papež Benedikt XVI. to dobře věděl a během osmi let svého pontifikátu se ji snažil vykořenit. Stojí za to uvést několik výmluvných příkladů.

V připravované knize Ježíš z Nazareta připomněl očištění Židů z viny za jeho smrt. Církev to učinila už roku 1965, ale pozdější Benediktova slova, že Židé vrozeně a kolektivně odpovědní za Ježíšovu smrt, pronikla do titulků světových médií. Bylo to velice důležité, protože o víru, že Židé zabili Ježíše, se opíral celá staletí antisemitismus a násilí proti Židům.

Vzpomínky na holokaust dosud nevybledly. Vatikánské archivy nejsou otevřeny a papež Pius XII., kterému Židé vyčítají, že se za války nepostavil veřejně proti jejich vyvražďování, dosud není blahoslaven. Bude důležité, jestli se Benediktův kladný postoj k Židům projeví i v katolické výchově na celém světě a zvláště v Jižní Americe, Africe a v Asii, kde je stále živý problematický křesťanský postoj k židovské víře a národu.

Papež Benedikt dal svůj postoj jasně najevo – symbolicky, slovy i skutky. Je to ukázka, že si katolíci a Židé mohou důvěřovat a spolupracovat při nápravě rozlomeného světa.

Berberská móda

Berlínská módní značka podpořila tradiční berberská lidová řemesla prodejem vyšívaných kožených výrobků do zahraničí. Polozapomenuté techniky se chopila nová generace řemeslníků. Když se procházíte po berlínských ulicích, tak se vašemu pohledu často naskytne velmi různorodá směsice stylů. Před několika lety ji Andrea Kolbová po návratu z Maroka obohatila o další osobitý projev, který se tu brzy ujal. Ze severní Afriky si přivezla starou berberskou koženou kabelku, kterou tam dostala darem, a brzy si všimla, že si jí lidé na ulici docela všímají.

„Když jsem se roku 2007 vypravila do Marrakéše, abych tam restaurovala tradiční palácový dům, zvaný rijád, potkala jsem tam staré řemeslníky,“ vypráví Andrea Kolbová v rozhovoru s německou stanicí Deutsche Welle, „a ti lidé si mně stěžovali, že jejich umění upadá do zapomnění a že ho dnes nikdo neocení. Dostala jsem od nich starou ručně vyšívanou kabelku, a když jsem se s ní vrátila do Německa, všechny moje kamarádky chtěly taky takovou.“

Taška, kterou Andrea popisuje, je jednoduchá kožená kabelka do ruky, jakou často nosí berberští muži. Tyhle věci jsou vyrobeny z kozí kůže, která je tlustá, masivní, ale zároveň velmi jemná. Kožená chlopeň na kabelce je ozdobena decentními orientálními vzory, které jsou vyšity hedvábnou stuhou v jasných barvách.

„V té chvíli mi začala klíčit v hlavě myšlenka,“ vysvětluje Andrea, „na jedné straně máte dovedné lidi, kteří vydělávají málo peněz, a na druhé straně je svět, kde žijí lidé, kteří zatouží po výrobcích, které vycházejí z jejich rukou. V takové situaci potřebujete jediné – svést ty lidi dohromady. Tohle chce samozřejmě dobrý obchodní plán.“

Z myšlenky povstala jedinečná značka známá pod jménem Abury. Kabelky s tímto emblémem prodávají dva obchody v Berlíně a deset dalších po celém Německu, ale dlouho před tím, než se Andrea Kolbová odhodlala vystoupit na módní scénu, musela se vypořádat s vážným problémem. V Maroku bylo velmi málo řemeslníků, kteří ještě tyto věci dokážou vyrobit.

Tradiční marocký dům zvaný rijád ve městě Marrakéši před renovací|foto: Jan Černý

Šikovné lidi nebylo snadné najít ani ve starém centru marockého Marrákeše, které překypuje chaotickou obchodní aktivitou. Když po nich Andrea pátrala, seznámila se s inženýrem Umarem Nahlim, které v té době pracoval ve Francii. Ten jí řekl, že toto řemeslo je už dlouho v úpadku. „Než se objevila značka Abury,“ řekl zpravodaji stanice Deutsche Welle, „mohli jste se vypravit do vesnic, kde kdysi kvetlo, ale nenašli byste tam jediného člověka, který to ještě umí. Nikdo si už na to nedokázal vzpomenout, protože se o to nikdo nezajímal.“

Inženýr Nahli a Andrea Kolbová se nenechali odradit a nakonec našli berberského řemeslníka Umara Farídže, který v té době ve Francii navrhoval výšivky pro příruční tašky a taštičky, které se vyvážely do Berlína. Lidé si je tam kupovali, aby v nich nosili mobilní telefony a tablety. Zájem evropských zákazníků byl jasný, a tak Andrea Kolbová začala zakládat výcviková střediska, kde se lidé z vesnic v okolí marockého Marrákeše znovu učili umění tradičních výšivek.

Pan Umar naučil tomuto řemeslu deset žen a tři muže v jediné vesnici, a ti teď šijí a vyšívají pět dní v týdnu. Když se učili, začali si vydělávat sedmdesát eur za týden, ale jakmile nabyli zkušeností, mohli dostat až 900 eur za měsíc, když byli placeni od kusu nebo od kabelky. Zisk se vracel do nadace Abury a částečně byl využit na opravu vesnického salónu, kde se mohli jeho hosté zabavit. „Moc mě to těší, protože tradiční výrobky mají daleko větší hodnotu než průmyslové zboží,“ říká pan Umar, „výroba jedné kabelky trvá dva dny a každý kousek je jedinečný.“

Andrea Kolbová, která se už vrátila do Berlína, tvrdí, že úspěch značky Abury mohou napodobit i jiná tradiční řemesla, ale současně varuje lidi, kteří se chtějí vydat podobnou cestou. Časem se ukázalo, že je obtížné sehnat hodně peněz prostřednictvím nadace. Maroko není místo, kde by se vyrábělo levně, jak zprvu očekávala, a náklady nadace a zprostředkovatelů také nejsou malé.

Kromě toho vyhlášené módní butiky v Berlíně a jinde v Německu, ale i v Curychu a New Yorku, si také chtějí přijít na své u každého výrobku, který odeberou. To všechno znamená, že v tuto chvíli se cena tašky Abury na tablet pohybuje kolem 250 eur. Pouzdro na mobilní telefon vyjde na 69 eur. Andrea Kolbová přesto doufá, že lidé se naučí dávat přednost ručně vyrobeným produktům před masovou výrobou a že značka Abury pomůže, aby se tradiční řemeslo udrželo.

Benátky a turisté

Scéna v jednu chvíli připomíná vše, co byste čekali od Benátek – jsou tu starobylé kostely, chrámy a zvonice i voda, která se třpytí v kanále před vámi. Ale pak přijde chvíle, kdy se tento obrázek může dramaticky změnit a vyvolat rozhořčené diskuse. Do výhledu se vkrádá obrovitá, bíle se blyštící výletní loď.

Jak toto ultramoderní plovoucí letovisko pluje kanálem a ční nad krásami podivuhodného města, postupně zcela ovládne celý výjev. Na skvělé i chátrající paláce a náměstí shlíží odněkud shora tisíce jeho pasažérů. Nad tímto nepříliš vábným úkazem se pozastavil dopisovatel britské stanice BBC.

Uprostřed turistické sezony se bílí obři ovládající moře vynořují jeden za druhým. Za jediný den mohou do města dopravit i třicet tisíc návštěvníků. Někteří obyvatelé Benátek proti tomu hořce protestují a jejich kampaň proti velkým lodím během několika posledních měsíců nabrala na síle. V dubnu uspořádali protestní akci, při níž se na člunech a loďkách plavili kolem jednoho z těch velkých plavidel a troubili na klaksony a houkačky. „Jste moc velké!“ volala jedna aktivistka na loď z megafonu.

Obří plavidla jsou pro její kolegy symbolem výnosného odvětví lidské činnosti, které zaplavuje jejich rodné město. Neshody kolem výletních lodí se dotýkají jádra sporu, který se točí kolem otázky, čeho všeho by se Benátky měly vzdát ve prospěch turistiky.

kostel San Giorgio Maggiore|foto: Jan Rosenauer

„Nesnáším tenhle byznys s obřími výletními loděmi,“ říká mluvčí protestní kampaně Silvio Testa, „je to nejviditelnější projev vulgárního vykořisťování mého města. O kráse Benátek nelze pochybovat, ale město za ni platí jako překrásná prostitutka.“ Mluvčí benátské kanceláře organizace na ochranu památek Italia Nostra tento názor podporuje. „Připadá mi, že Benátky jsou pro většinu lidí jen majetek, ze kterého se musí jen vytěžit co největší zisk.“

Námitky proti velkým výletním lodím jsou hlavně estetické. Lidé, kteří proti nim protestují, v nich vidí vetřelce z moderního světa, kteří soustavně a pravidelně ničí historickou atmosféru města. Silvio Testa upozorňuje, že lodi nejen přivážejí příliš mnoho turistů, ale vytvářejí i mocné vlny, které by mohly poškodit starobylé budovy podél benátských kanálů.

Roberto Perocchio, který je ředitelem přístavu, kde tyto lodě kotví, tohle všechno odmítá. Kritikům se snaží vysvětlit, že proplout kolem jakéhokoli místa ve městě zabere velkým výletním plavidlům jen několik minut. Jakýkoli dopad na slavné benátské vyhlídky je podle něj jen přechodný.

Pokud jde o znečištění ovzduší, obří plavidla prý dodržují pravidla Evropské unie, a navíc se chystá plán, jak tyto emise dále snížit. Roberto Perocchio trvá na tom, že výletní lodě při své plavbě základy benátských paláců a vil nijak nepoškozují. „Od let 2003 a 2004 se samozřejmě všechno pečlivě kontroluje,“ říká ředitel přístavu, „abychom si byli jisti, že velmi pomalý a jemný pohyb vody způsobený plující lodí, bude mít v benátské laguně stejnou sílu jako přirozený příliv.“

Lidé, kteří mají důležité slovo v odvětví cestovního ruchu, tvrdí, že pasažéři na obřích výletních lodích nechají v Benátkách 20 procent ze všech peněz, které město každý rok získá od svých 20 milionů návštěvníků. Každá loď prý platí 150 tisíc eur – což je o něco více než tři a půl milionu korunm – za služby přístavu pokaždé, když v něm zakotví.

„Naše město prožívalo začátkem 50. a 60. let minulého století velmi špatné časy,“ řekl ředitel přístavu Roberto Perocchio, „hodně lidí si ještě na tu dobu pamatuje a dnes bych řekl, že většina Benátčanů je na tuto ekonomiku pyšná.“ Ochráncům benátských památek podle jeho názoru hrozí, že město ochromí, když jej uzamknou v minulosti.

A zatímco tato pře pokračuje, lodě si dál razí cestu do města a jejich pasažéři se přidávají k davům turistů, kteří procházejí benátskými uličkami a vytvářejí hloučky na velkém a většinou velmi rušném náměstí svatého Marka.

Vypadá to, že je to jen válka slov, ale je možné, že k nějaké změně v Benátkách dojde. Výbor italského parlamentu pro životní prostředí uvažuje o právním předpisu, který by městu umožnil větší kontrolu nad správou svých vod. Zní to velmi zajímavě, ale zatím není jasné, co by to přesně znamenalo.

Zatím není vyloučeno, že by větší plavidla mohla být vykázána z kanálů, kterými mohou proplouvat městem na laguně. Mezi řadou dlouhodobých plánů jsou i návrhy na zařízení, která by umožnila výletním lodím nekotvit přímo v Benátkách, ale někde nedaleko.