Daniel Libeskind vzpomíná na architekta Dalibora Veselého

28. červen 2015

Mezinárodní kulturní časopis Artforum, který se věnuje současnému umění, připomněl tento týden architekta, teoretika architektury a vynikajícího pedagoga Dalibora Veselého, který většinu života působil na anglické univerzitě v Essexu.

Jeho život se uzavřel letos v březnu. K jeho žákům patřil jeden z nejvýznamnějších současných architektů Daniel Libeskind, který mu věnoval v Artforu hezkou vzpomínku.

„Byl to můj učitel a přítel. Měl jsem štěstí na skvělé učitele, a přece to byl Dalibor, kdo mi vnukl úplně nový přístup k architektuře, když uvedl do mé mysli neznámé X.

Toto nepostižitelné X je těsně spjato s protiklady usazenými v jeho tajemném bytí, které mě strašilo nejednoznačností a popíráním. Slova proti kameni, myšlenka proti dějinám, dějiny proti praxi a teorie proti myšlence.

Až později jsem si uvědomil, jakou svobodu mi nabídlo setkání s jeho duchem, který se držel v pozadí. Během let jsme s Daliborem čas od času komunikovali, a kdykoli jsem byl v Londýně, tak jsme se viděli.

Můj vztah k němu byl přesto většinou telepatický – bylo to spojení beze slov. Zničehonic jsem na něj pomyslel v noci na 31. března a příští ráno jsem se dověděl, že zemřel.

Hledal jsem jeho knihu Architektura ve věku rozdělené reprezentace, ale marně, protože ze svého místa v mé knihovně záhadně zmizela. Pak jsem ji už horečně hledal všude. Když jsem zašel do kouta své knihovny, kniha na mě spadla z nejvyšší police, které jsem se léta nedotkl.

Když dopadla, u mých nohou přistála polaroidová fotografie. Byla to naše jediná společná fotka s Daliborem během jeho pobytu v New Yorku v roce 2004. Polaroidový blesk mu dal strašidelné osvětlení – nějaký přízrak? Měl jsem stejný pocit jako v životě, Dalibor tu byl se mnou, i když nebyl.

Byl to profesor – intelektuál ze slavného barokního města. Člověk, který málo publikoval. Myslitel. Nikdy nespěchal. Vždycky s cigaretou. Žertíky. Většinou v bílé košili, často s úzkou kravatou. Světlé kalhoty.

Znal se s Gadamerem a Janem Patočkou. Nedůvěřivý k novotám. Unavené oči. Noční čtenář. Nebyl moc profesionální. Věty s důrazem na adjektiva. Zdával se hodně soustředěný. Smích. Mystické vzezření, unavené oči. Myšlení, narůstající mlčení, prostor, útržky myšlenek. Neměl rád systémy, neměl rád avantgardu.

Narodil se moc brzo i moc moc pozdě. Věděl, že je od pohledu zajímavý,“ končí svou vzpomínku na architekta, teoretika architektury a vynikajícího pedagoga Dalibora Veselého jeden z nejvýznamnějších současných architektů Daniel Libeskind.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: Jan Černý
Spustit audio