David Šťáhlavský: Kyjevská iluze – ruský zločin a ukrajinský trest

Ty se ve dnech následujících sice konaly, ale krom toho strany přešly i k tvrdým činům, které vytlačily do zóny mediálního nezájmu i vyjednávání kyjevské vlády s povstalci přímo v Doněcku.

Co z toho plyne? Že v hybridní válce bez jasných kontur fronty netřeba pohřbívat opatrný optimismus, ani když v Doněcku pohřbívají tucet zavražděných civilistů.

V této válce se ale často neorientují ani sami její aktéři. Ba co víc, ono se vlastně ani neví, kteří to přesně jsou. Na východě – jasně prezident Putin, ale ani ten není na rozhodování sám, stejně jako sám nerozhoduje ani absolutistický monarcha v Saúdské Arábii.

I když Putin nemá ani harém, ani korunního prince, má i on desítky rádců i vlivových olejářských uskupení.

Čtěte také

Podle některých zdrojů paradoxně ale v Kremlu nejvlivnější dosud je SVR, tedy rozvědka, což se nelíbí oligarchům a hlavně těžařům.

Skandální odhalení tří ruských špionů v USA, skandální co do jejich amatérských metod konspirace a žalostné špionáže, nasvědčuje novému kolu bojů o vliv na jejich Blahorodí Kreml.

Doněcké letiště je po bitvě zcela zničené|foto: ČTK/AP,ČTK

Ani v Donbase nejsou „lidové republiky“ na svou samozvanou vládu samy. Důkazem je krvavý teroristický útok na zastávku trolejbusu v Doněcku. Někdo tvrdí, že šlo o zakázku z Moskvy, jiní sázejí na ještě radikálnější radikály, než jsou u moci, a nechybí ani předpoklad, že šlo o objednávku z Kyjeva.

I bez takových spekulací je ostatně jasné, že ukrajinské vedení není zdaleka jednotné. Stačí dva příklady: Parlamentní Nejvyšší rada chce mezinárodně prohlásit Rusko za agresora. Chystá žalobu na Ruskou Federaci u Evropského soudu pro lidská práva a mezinárodního soudního dvora OSN.

Prezident Petro Porošenko ale právě dnes přišel opět s tím, že je s Moskvou třeba jednat. S agresorem se přece nejedná. Porošenko dokonce v polské televizi TVN složil hold ruské armádě jako největší a nejsilnější na světě.

Poslanci v Kyjevě naopak prohlásili separatistické republiky v Donbasu za teroristické organizace, což také prezidentovi nehraje do jeho mírového pasiánsu, jehož součástí budou muset být povstalci ať už v dnešní reprezentaci Plotnickij & Zacharčenko, nebo jakékoliv jiné, ale těžko lepší.

Čtěte také

Ukrajinský ministr zahraničí Pavlo Klimkin ovšem přísahá, že Kyjev neudělá stejnou chybu jako Gruzie, která po ruské vojenské intervenci v Jižní Osetii nedokázala svět přimět k odsouzení Ruska.

A místně uznávaný expert na mezinárodní právo Vadim Trjuchan navrhuje mírnější podobu tribunálu, tedy svolání mezinárodní konference, která by nahradila současné „jalové“ vyjednávací formáty (normandský i minský).

Ruský prezident Vladimir Putin|foto: ČTK/AP, Mikhail Klimentyev,ČTK

Přirovnává také ruskou agresi na východě Ukrajiny k té sovětské z roku 1939 do Finska, která prý vyvolala širokou mezinárodní solidaritu.

Trjuchanův plán tedy nepracuje s opatrným optimismem, ale účelovým naivismem. Mezinárodní konference ještě nikdy nic nevyřešila. Ostatně on i norimberský tribunál by byl k ničemu, kdyby po něm nenásledovala účinná a namnoze vnucená reflexe.

A podobně jako nepřišel Finům v roce 1939 vojensky nikdo na pomoc, ani teď se na Ukrajinu nehrnou donoři.

Naopak výkonná ředitelka MMF Christine Lagardeová vzkázala Kyjevu přes Le Monde, aby na slíbených 12 miliard dolarů zapomněl, dokud si nezacelí ránu, jakou je lidsky i ekonomiky právě Donbas s 20 % národní ekonomiky.

Dokázali to Finové po své kolaboraci s hitlerovským Německem v roli poraženého a přece napadeného státu, může to dokázat i Ukrajina?

K tomu je jistě třeba zbavit se ale iluzí. Třeba té, že by OSN vyloučila Rusko ze svého středu, nebo že Putina nepozvali do Osvětimi kvůli Ukrajině. Pozvali, to on se rozhodl zůstat v Rusku a odsoudit stržení Berlínské zdi.