Globální sny Číny a budování nové hedvábné stezky jsou noční můrou jejích sousedů

Autoři úvodem připomínají geopolitickou teorii formulovanou v roce 1904 Halfordem Mackinderem. Britský geograf, považovaný za zakladatele geopolitiky, ve svém díle dovozoval, že kdo by ovládnul takzvaný „světový ostrov“, ten by „vládnul světu“. Za světový ostrov Mackinder označil Evropu, Asii a Afriku.

Pionýr pokroku

O 109 let později čínský prezident Si Ťin-pching vystoupil v hlavním městě Kazachstánu Astaně. Označil sám sebe za pionýra pokroku a Čínu klasifikoval jako motor sjednocení Afriky a Eurasie. Prohlášení pekingského vládce z roku 2013 považují Daily s Rojanskym za začátek éry diplomacie Novodobé hedvábné stezky. Tedy iniciativy, která má potenciál propojit celý svět.

Světový ostrov se ale brzy zřejmě ukázal jak příliš malý pro vizi prezidenta Siho. Měsíc po své astanské řeči lídr navštívil hlavní město Filipín Jakartu. Přítomným i celému světu oznámil, že Čína hodlá posílit námořní spolupráci se zeměmi Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a „se vší rozhodností vybudovat podmínky pro spolupráci k vytvoření ‘Mořské hedvábné stezky‘“, připomínají autoři. A výsledky čínské aktivity podle nich získávají čím dál jasnější obrysy.

„Oprava“ Arktidy

Letos v lednu Si Ťin-pching pozval přes třicet zemí Latinské Ameriky a Karibiku, aby se k iniciativě budování Novodobé hedvábné stezky připojily. O pár dní později Čína vydala plán své Arktické strategie. Vyzývá v ní všechny státy Arktické rady, tedy mezivládní organizace sdružující země, jejichž území do oblasti zasahuje, aby s Čínou spolupracovaly „na spravování Arktidy a pokročily ve spolupráci v oblasti na základě iniciativy Hedvábné stezky“.

Čína ale na rozdíl od států Arktické rady s Arktidou nesousedí. Budováním Nové hedvábné stezky a s ní souvisejícími aktivitami se nicméně Peking staví do role kapitána globálního sjednocení od Jižní Ameriky až po Severní pól. „Země sousedící s Čínou jsou ale – jemně řečeno – skeptické,“ tvrdí autorská dvojice komentáře.

Oba nedávno navštívili Peking, Astanu a Moskvu, aby zjistili, v jakém souladu je vize prezidenta Siho s představami euroasijských sousedů Číny. Právě spolupráce těchto zemí je totiž podle časopisu Foreign Policy klíčová pro úspěch celé iniciativy Novodobé hedvábné stezky.

Odpor je zřejmý

Daily s Rojanskym na své cestě zaznamenali velký zájem účastnit se projektů, které podporují rozvoj daných zemí. Zároveň ale údajně byl jasně znát naprostý nesouhlas s šířením čínských postupů, nápadů nebo čínské populace mimo čínské hranice. Ať už na západ nebo na sever.

Astana summit OBSE.|foto: Martin Dorazín

Největší euroasijské ambice bylo zřejmě možné očekávat v kazašské Astaně, nejmladší samostatné metropoli regionu. Ale s výjimkou čínského hotelu prý ve městě není ani stopy po větší příchylnosti k Pekingu a čemukoliv čínskému.

Všude jsou vidět nápisy v cyrilici a angličtině, a je jedno, jestli se jedná o výkladní skříně obchodů nebo astanské mrakodrapy. Čínské znaky je naopak mimořádně obtížné zahlédnout, ba až nemožné. A i Rusko si zachovává svůj slovanský a evropský charakter. Jeho stylistická a ideologická orientace je – dle názoru autorů textu – zcela západní. Kazachstán ani Rusko si prý rozhodně nepřejí, aby úměrně s čínskými investicemi rostla i samotná moc Pekingu.

Nevšímavost nebo letargie

Prezident Si Ťin-pching si toho buď nevšimnul, nebo je mu to jedno, píše dvojice analytiků. A dodávají, že zatímco geopolitický teoretik Mackinder si myslel, že jakýkoliv hegemon světového ostrova musí nejprve ovládnout východní Evropu, prezident Si je nejspíš přesvědčený o opaku. Podle něj historie dokazuje, že klíč ke kontrole Eurasie leží v Číně.

„Před více než 2 100 lety byl císařský velvyslanec poslán do střední Asie dvakrát, aby otevřel dveře přátelským kontaktům mezi Čínou a středoasijskými zeměmi. Stejně tak jako je tomu u projektu Novodobé hedvábné stezky spojující východ a západ,“ vzkázal Si Ťin-pching v Kazachstánu v září 2013.

O měsíc později promluvil k indonéskému zákonodárnému sboru. Mimo jiné řekl, že „jihovýchodní Asie byla od starověku důležitým centrem podél starověké Mořské hedvábné stezky“.

Čína jako historický pohon obchodu

Hlubšímu smyslu těchto výroků je podle Dailyho a Rojanského možné porozumět zcela jasně. Jedná se o postoj vyjadřující přesvědčení, že hnací silou obchodu v Eurasii a jihovýchodní Asii byla před nástupem moderní doby Čína. Což je podle komentátorů zřetelně revizionistický názor. Termín „Hedvábná stezka“ byl totiž vytvořený v roce 1877 jistým německým geografem. Jeho cílem bylo pojmenovat určitý historický fenomén euroasijského obchodu spíše než určitou konkrétní obchodní trasu.

Hedvábná stezka neměla své centrum v Číně, Peking ji neovládal, ani se nejednalo o nějakou konkrétní trasu či cestu. Mytologizace Hedvábné stezky prezidentem Sim také pomíjí skutečnost, že podél tehdy existujících hlavních tras se nepohybovali jenom obchodníci, ale i vojáci.

Co bylo pravým cílem

Skutečným posláním starověkého čínského vyslance, kterého pekingský lídr vzpomínal v Kazachstánu, nebylo založit režim volného obchodu. Euroasijská obchodní výměna totiž začala tisíc let před vyslancovým narozením. Pravým cílem mise bylo přesvědčit nomádské národy a kmeny, aby se spojily s Čínou ve válce proti turkickým kmenům ve Střední Asii a oblasti dnešního regionu Sin-ťiang na západě Číny.

Si Ťin-pching ve svých slavnostních výzvách k euroasijské integraci může záměrně pomíjet násilnou čínskou expanzi, k níž v minulosti často docházelo. „Ale to neznamená, že by na ni zapomněli čínští sousedé,“ upozorňuje analýza v .časopise Foreign Policy. Historické odkazy, které prezident používá, podle ní ukazují hlubší vrstvy motivace Číny k budování Novodobé Hedvábné stezky

Peking se nachází uprostřed toho, co sám nazývá „obdobím strategické příležitosti“, které vyplývá z rychlého růstu Číny a naopak pomalého ekonomického růstu Západu. Což probíhá už od roku 2008. Finanční krize ukončila 30 let trvající období, kdy se Čína věnovala studiu ekonomické praxe uplatňované ve Spojených státech.

Trump Číně pomohl

Finanční krize také znamenala konec univerzálním nárokům celosvětového uplatňování amerických hodnot a konec světového řádu pod vedením Washingtonu. Čínský prezident a jeho spolupracovníci si teď zřejmě také myslí, že jejich strategická příležitost vzrostla díky poklesu americké prestiže po prezidentských volbách v roce 2016. Pomohlo rovněž to, že Donald Trump následně vyvedl Spojené státy z obchodní dohody Transpacifické partnerství (TPP). „Peking se zkrátka a dobře domnívá, že sleduje a zažívá přesun centra globální moci na Východ,“ popisují situaci Daily s Rojanským.

Donald Trump v říjnu 2016|foto: flickr.com , CC BY-SA 2.0, Gage Skidmore

Podotýkají, že s takovým viděním světa je těžké polemizovat. Zatímco Spojené státy aktivně brání Číně v expanzi jejích námořních hranic, Washingtonu naopak příliš nevadí rozšiřování čínského vlivu a moci po zemi západním směrem – tedy přes Střední Asii směrem do Evropy.

V těchto oblastech Čína doufá v uplatnění svých devizových rezerv, které jsou největší na světě. V tom by jí také měly napomoci její odborné znalosti v oblasti stavebnictví, úvěrová síla státních bank a obrovské kapacity oceli, hliníku a betonu. Peking se prý chystá nejen k propojení infrastruktury, ale i informačních toků, finančních systémů a celních režimů.

Nutnost speciálních soudů

Čína také nijak neskrývá své vlastní zájmy vetkané do Novodobé hedvábné stezky. V interpretaci Pekingu ale má být tato inciativa přínosná pro všechny. „Je ovšem třeba mít na paměti, že dobrá a výhodná bude nová struktura především pro Čínu,“ upozorňují autoři analýzy.

V konečném důsledku totiž může vzniknout systém, v němž se účastníci projektu Nové hedvábné stezky odhodlají přijmout čínské standardy, pomohou Číně prosadit její měnu za globální a své spory budou urovnávat u speciálních soudů, které Čína pro potřeby Hedvábné stezky buduje na svém území, uzavírají Robert Daly a Matthew Rojansky v časopise Foreign Policy.