Historička Anne Applebaumová: Autoritářské režimy nepřinášejí nic dobrého

23. listopad 2017

Idea takzvaného Pekingského konsenzu, tedy čínské rozvojové pomoci zejména africkým zemím, je už po léta považovaná za alternativu konsenzu Washingtonského. Na ten se dodnes pohlíží jako na základ ekonomiky volného trhu. A právě Pekingský konsenzus má nabízet protiváhu k Západu. Podle publicistky a historičky Anne Applebaumové jde především o koncept státem řízeného hospodářství doprovázeného represivní politikou. Někteří zastánci této cesty argumentují, že rozvojové země potřebují nejen shora řízené hospodářství, ale i vládce, kteří se u moci udrží dlouhá léta, aby dokázali zajistit realizaci plánů ekonomického rozvoje.

Od ekonomické krize v letech 2008 až 2009 přitažlivost Pekingského konsenzu roste napříč celým rozvojovým světem, obzvláště pak v Africe. V Etiopii, Rwandě a leckde jinde se místní vládci stali obdivovateli a vykonavateli „autokratické cesty rozvoje“, zdůrazňuje Applebaumová.

A upozoňuje, že tento vývoj nezasáhl jen rozvojový svět. S každou novou generací nabývá idea autoritářství na přitažlivosti i pro obyvatele bohatých západních zemí. Skoro čtvrtina mladých Američanů si prý dnes myslí, že demokracie je „špatným“ či dokonce „velmi špatným“ způsobem vládnutí. Stejný názor zastává i 13 procent jejich evropských vrstevníků. V obou případech přitom za posledních dvacet let počet takto smýšlejících lidí strmě vzrostl.

Zanedbaný čínský venkov

Problém je samozřejmě v tom, že pokud tito lidé obdivují úspěchy nedemokratických zemí, většinou jim tane na mysli maličký Singapur nebo ještě možná Šanghaj. Jenže zapomínají na chudobný a zanedbaný čínský venkov, natožpak na Zimbabwe. Tedy na zemi, která uplatňovala svou verzi čínského modelu po celá čtyři desetiletí.

Během celého tohoto období stál v jejím čele neomezený vládce, dnes třiadevadesátiletý Robert Mugabe. Když v šedesátých letech minulého století v tehdejší Jižní Rhodesii vedl partyzánský boj proti vládě bílé menšiny, používal marxistické a maoistické manýry i slovník. Když se v roce 1980 konečně stal vůdcem a usedl do premiérského křesla, rychle si „čínský model“ osvojil, popisuje Applebaumová ve Washington Post.

Čistky jako kulturní revoluce

Mugabe neváhal použít teroristické praktiky proti svým oponentům, znárodnil půdu i průmysl a prováděl čistky, které nazýval „kulturními revolucemi“. Později Mugabe vsadil na modernější rétoriku státního kapitalismu. Například jeden nedávný dokument tak namísto termínu „znárodnění“ používá slovo „zdomácnění“.

00743047.jpeg

Stejný text také vyzývá vládu, aby usilovala o „optimalizaci využití omezených zdrojů“. Ovšem účinek je stejný, myslí si americká publicistka. Zimbabwská vláda, odshora dolů pečlivě sestavená a po celá desetiletí předvídatelně vedená toutéž osobou, uvrhla zemi do naprosté katastrofy.

V březnu 2008 se Mugabe uchýlil k násilí, aby poté, co neuspěl v prvním kole voleb, vyhrál napodruhé. Banky dnes v Zimbabwe prakticky nefungují. Nedostatek čehokoliv je všudypřítomný. Kdysi jedna z nejúspěšnějších afrických zemí je teď jednou z těch nejchudších.

Minulý rok na jaře se Evan Mawarire, pastor z kostela v Harare, zahalil do národní vlajky a natočil srdcervoucí patriotické video, ve kterém vyzval k boji s korupcí a chudobou. Následovaly protesty. Mawarire byl zatčen, zatímco Mugabe v úřadě zůstával, podotýká Applebaumová.

Poslední naděje vyčerpána

Zásah armády se zdál být poslední nadějí. Generálové vstoupili na scénu ve chvíli, kdy se Mugabe patrně chystal předat moc v zemi všeobecně nenáviděné a o mnoho let mladší manželce Grace. Intervence může nebo nemusí skončit dobře. „Zeptala jsem se jednoho zimbabwského občana žijícího v zahraničí, co o převratu soudí. Jen pokrčil rameny s tím, že situaci v jeho vlasti v tuto chvíli zlepší cokoli,“ píše autorka.

Opakování stejného politického scénáře, tentokrát s jiným autoritářským lídrem, ale skutečnou změnu nepřinese. Jedinou a dlouhodobou nadějí je určitá forma sdílení moci, ekonomická decentralizace a společenský dialog. Přesvědčení, že autoritářský systém je pro rozvoj nezbytný, dovedlo Zimbabwe, podobně jako řadu dalších zemí, do slepé uličky. A netřeba tuto cestu opakovat, uzavírá Anne Applebaumová v deníku Washington Post.

autor: smi
Spustit audio