Hlad, žízeň a týrání. Kurdský novinář popsal situaci v australském detenčním táboře

Švýcarský list Der Tages-Anzeiger se ve svém komentáři rozepisuje o přísné imigrační politice v Austrálii a důležitosti žurnalistů.

Hlad, neúnosné vedro, žízeň a špatné hygienické podmínky, přeplněné ubytovny, hnijící voda, kousající hmyz, špatná zdravotnická péče a zneužívání uprchlíků ze strany policie – tak popisuje Búčání podmínky v uprchlickém táboře na ostrově Manus.

Ostrov má 100 km na délku a 30 km na šířku a patří k Papui-Nové Guineji. Tvoří jedno z míst, na která australská vláda s přestávkami vysidluje imigranty původně mířící právě do Austrálie.

Poté, co se nejvyšší soudy Austrálie a Papuy-Nové Guineje shodly na tom, že existence vysidlovacích center porušuje ústavy obou zemí, byl záchytný tábor na Manusu na konci října zrušen. Stovky uprchlíků se ale obávají, že se s nimi po vyklizení detenčního zařízení bude zacházet ještě hůře. Jak švýcarský list píše, migranti mají být ubytováni na jiném místě ostrova a poté vyhoštěni.

Ostrov zatracených

Australská vláda již několik let vede přísnou imigrační politiku, kterou podporuje labouristická Australská strana práce (ALP). V zemi platí, že kdo na její půdu vstoupí z oceánu, už předem ztrácí šanci na získání azylu. Namísto možnosti zajištění si nového útočiště ho úřady zadrží a deportují do jednoho ze zmiňovaných záchytných míst.

Nejznámější z nich je právě na ostrově Manus, který uprchlíci často nazývají ostrovem zatracených. Takové označení se přitom australským úřadům hodí, protože odrazuje případné další zájemce vydat se na cestu přes oceán, uvádí švýcarský deník.

S čím ale vláda v Canbeře nepočítala, je svědectví Behrúze Búčáního. Původem íránského Kurda úřady na Manusu zadržovaly několik let. Búčání ale není jen uprchlík, je také novinářem. Během svého pobytu na ostrově sepsal kroniku pro australskou mutaci britského deníku Guardian. Zápisky migranta v současnosti vzbuzují pozdvižení na celém světě.

Logo|foto:Český rozhlas

Jak Der Tages-Anzeiger pokračuje, Búčání na Manusu natočil s pomocí svého mobilního telefonu také film o tamních poměrech a za jeho angažovanost ho vyznamenala lidskoprávní organizace Amnesty International.

Reportér pochází z kurdské provincie Ílám v Íránu a podle zdrojů z Wikipedie vystudoval politickou geografii a žurnalistiku v Teheránu. Později pracoval pro různá média. V únoru roku 2013 musel zmizet poté, co íránské tajné služby přepadly redakci kurdského časopisu založeného právě Búčáním a zatkli několik jeho kolegů.

Když se novináři o tři měsíce později podařilo z Íránu utéct a vydat se na cestu z Indonésie do Austrálie, úřady ho zadržely a umístily do detenčního centra na ostrově Manus. Od začátku tohoto týdne se Guardian na hlavních stránkách věnuje australské uprchlické krizi a zveřejňuje zápisky zadržených novinářů.

Příliš známý na to, aby zmizel

Komentátor listu Der Tages-Anzeiger v souvislosti s tím upozorňuje na to, jak stále je funkce žurnalistů důležitá. Žádný letecký snímek, žádná statistika ani zpráva nezprostředkují obraz toho, co novinář vidí a slyší přímo v terénu.

Búčání ve svých zápiscích popisuje hlad, který ho denně sužoval a který z lidí dělal agresivní bytosti. Píše o tom, jak uprchlíci trávili dny v přeplněných místnostech, v úmorném horku navíc nefungovala klimatizace. Lidé se mezi sebou prali, protože takové podmínky nebyli schopní vydržet. V jednom zápisku Búčání píše, že Manus je peklo na zemi.

Je samozřejmé, že kvůli svým komentářům se muž ocitl v nebezpečí, konstatuje švýcarský list. Několik policistů ho zadrželo a bilo. Jak novinář popisuje, policisté na něj křičeli, že je vinen a že pošpinil pověst záchytného centra.

Nicméně ještě tentýž den ho strážci pořádku propustili. Der Tages-Anzeiger v závěru svého komentáře poznamenává, že tak známého žurnalistu, který oslovil také australskou veřejnost, by si asi nedovolil nechat zmizet nikdo. Ani ten, kdo by Búčáního nejraději umlčel navždy, uzavírá švýcarský list.