Írán je demokratičtější země, než si myslíme, tvrdí studie sociologů

Píše o tom server Foreign Policy.

Americký prezident Donald Trump i další američtí politici si Írán často představují jako potěmkinovskou demokracii, ve které utlačované obyvatelstvo netouží po ničem jiném než se zbavit svých tyranských vládců. Trump sám nedávno řekl, že íránská veřejnost touží po tom „aby mohla opět uplatnit nárok na skvělou historii své země, na její kulturu a civilizaci.“

Írán sice určitě není vzorem demokracie, ale zdejší politika nemusí nutně být jedním velkým podvodem, jak si ve Washingtonu zřejmě mnoho lidí myslí. Nový průzkum, který provedli sociologové z university v Los Angeles, nám Írán ukazuje jako zemi se sice nesvobodnou, ale aktivní občanskou společností a angažovanými voliči, kteří reagují na politické kampaně a jsou citliví na změny veřejného mínění.

Živá vnitřní politika

Průzkum íránské společnosti, který proběhl v prosinci 2016 a vyšel tento týden, zahrnul na pět tisíc Íránců. Vědci ho navrhli tak, aby sledoval veřejné mínění a ukázal politická propojení mezi různými skupinami, národnostmi a politickými stranami.

„Nechci popřít brutální způsob konsolidace revolučního státu, ale ukázat, že jsou různé způsoby, jak může stát společnost ovlivňovat,“ řekl serveru Foreign Policy Kevan Harris, který vědecký tým vedl.

„Ve Spojených státech velmi nedostatečně oceňujeme íránskou vnitřní politiku,“ říká Barbara Slavinová, vedoucí iniciativy Future of Iran v americkém think tanku Atlantic Council. „Držíme se stereotypní představy, že íránský režim se rozhodne pro tři nebo čtyři kandidáty, které lidem nabídne, a je to. Že tam lidé vlastně nemají žádnou možnost volby.“

Logo|foto:Český rozhlas

Harris říká, že íránská vnitřní politika je ve skutečnosti mnohem komplikovanější. Ve Spojených státech se například často setkáváme s míněním, že íránští voliči jsou zavázáni vůči státem podporovaným dobročinným organizacím.

Podle tohoto názoru politický systém rozděluje ropné zisky tak, aby si vyplácením peněz získal podporu obyvatelstva, podobně jako to v lepších dobách dělal Chávezův režim ve Venezuele a jako to dělají monarchie v Perském zálivu.

V Íránu to ale takhle nechodí. Průzkum prý neobjevil žádný vztah mezi získáváním sociální podpory a účastí ve volbách nebo upřednostňovanou stranou. „Lidé se účastní této hlavní občanské aktivity bez toho, že by jejich zapojení jakkoli ovlivňovalo to, v jakém vztahu ke státu jsou,“ konstatuje Harris, který o politice a sociální sféře v Íránu nedávno napsal knihu.

Jiným překvapením je míra občanské aktivity v politických kampaních. Harris vysvětluje, že i v Íránu kandidáti organizují shromáždění svých příznivců. „Vynakládají nemalé úsilí, aby voliče mobilizovali k hlasování, a panuje mezi nimi velká konkurence. Je to napínavé.“

Vzdají se konzervativci moci?

Náboženští konzervativci samozřejmě pravidla demokratické politiky často porušují. Rada dohlížitelů vetuje potenciální kandidáty. Vláda zase upravuje volební výsledky a potlačuje následný odpor. Zelená revoluce, protivládní protesty, které se odehrály v roce 2009, byly reakcí právě na takovou neférovou hru.

Logo|foto:Český rozhlas

Přesto ale politická uskupení oslovují voliče novým způsobem. Využívají populární kulturu a sociální média tak, jak to v Íránu dřív nebylo zvykem. „A to je dobře,“ tvrdí Harris. „Myslím, že to znamená, že politická soutěž v Íránu se institucionalizuje.“ Twitter a další sociální sítě ale íránská vláda stále blokuje.

Aby se konzervativci cítili jistě, až budou pouštět z rukou otěže vlády, potřebují vědět, že v íránské politice je prostor i pro poražené strany. „To, že se Írán jednou demokratizuje, neznamená, že tam konzervativní náboženská pravice najednou zmizí. Institucionalizovat ale možnost přechodu, aby se mohli vzdát moci, to je velmi důležitý krok,“ uzavírá sociolog Kevan Harris na serveru Foreign Policy.