Lale: Přihlásil se do tábora v Osvětimi, kde tetoval vězně a našel životní lásku

Právě tam se dozvěděl, že všechny židy z jeho rodného města deportovali do pracovních táborů. Vypravil se tedy do Krompach, a jako mladý a schopný se přihlásil do lágru. V bláhové naději, že tímto, v té době hodně neobvyklým, gestem zachrání své stárnoucí rodiče. Nezachránil, a jak podotýká server stanice BBC, ani se s nimi nestihl setkat.

On sám přežil. Po válce vystupoval pod jménem Lale Sokolov, a celé půlstoletí nikdy nemluvil o tom, co zažil ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi, kam byl nakonec za války transportován. Bál se hlavně toho, že bude považovaný za kolaboranta a zrádce. Teď, jedenáct let po Laleho smrti, vychází v Británii kniha o jeho osudu. Nese název „Tatér z Osvětimi“.

„Tento muž, který tetoval vězně v jednom z nejstrašnějších nacistických koncentráků, skrýval celá desetiletí svůj příběh v mylném přesvědčení, že má co tajit,“ říká v rozhovoru pro BBC Heather Morrisová, která tři roky pracovala na knize o Laleho životě. „Získat si jeho důvěru nebylo vůbec jednoduché. Celou dobu se totiž domníval, že mlčením chrání svou rodinu,“ dodává autorka.

Šťastné číslo

Lale se dostal do Osvětimi jako šestadvacetiletý v jednom z prvních transportů, a hned mu na předloktí vytetovali vězeňské číslo 32407. Tuto proceduru absolvovali od podzimu roku 1941 do jara 1943 povinně všichni přicházející vězni. A je paradoxní, že šlo vlastně o „šťastné číslo“. Ti, kteří byli okamžitě posláni do plynových komor, totiž žádné označení nedostali.

„Byl to jeden z kroků v sérii ponižujících a nelidských věcí, které se po příchodu to tábora děly. Procedura byla bolestivá a bezohledná. Lidé pochopili, že právě přišli o svá jména. Od této chvíle je totiž oficiálně nesměli použít. Stali se pouhými čísly,“ osvětluje v rozhovoru pro BBC Piotr Setkiewicz, ředitel výzkumného centra ve Státním muzeu Auschwitz- Birkenau.

Právě Lale se stal později tím, kdo tato čísla na předloktí jiných vězňů tetoval. Začal jako asistent jiného tatéra, který ale záhy zmizel, a Lale jeho práci převzal. To mu nejen pomohlo přežít, získal i různá privilegia. Spal v samostatné místnosti, jedl v administrativní budově a měl pro sebe i trochu volného času.

To však neznamenalo konec strachu o život. Nechvalně proslulý lékař Josef Mengele si z transportů vybíral své oběti, které následně posílal k Lalemu. A ani on neunikl Mengeleho pozornosti. „Jednoho dne přijde řada i na tebe,“ hrozil mu lékař SS.

Láska za ostnatými dráty

Knihou Heather Morrisové ale prostupuje i osudový příběh lásky, který započal setkáním osvětimského tatéra s dívkou jménem Gita Fuhrmannová. Lale jí na předloktí vytetoval číslo 34902, ale pouhým číslem pro něj nebyla. Mladá žena mu padla do oka, a navzdory tvrdému režimu se s ní snažil udržovat kontakt.

Vězni z prvního transportu do koncentračního tábora Osvětim na železniční stanici v Tarnově|foto: Státní muzeum Osvětim

Za pomoci strážných posílal Gitě dopisy a podobně jako několika dalším vězňům, i jí se pokoušel všemožně usnadňovat život. „Vytetoval jí číslo na levou ruku, a ona mu vytetovala číslo do jeho srdce,“ píše ve své knize Morrisová.

Když se v lednu roku 1945 blížila k osvětimskému lágru Rudá armáda, museli Gita a mnozí další vězni spolu s nacistickými vojáky odejít. Laleho nejdříve přesunuli do tábora v Mauthausenu, podařilo se mu ale přeplavat Dunaj a vrátit se na Slovensko. Po skončení války však tatér z Osvětimi netušil, jestli svou lásku ještě někdy potká. A jestli je Gita vůbec naživu.

Komunisté a vězení

Z rodných Krompach se vydal do Bratislavy, kde na nádraží týdny Gitu vyhlížel. A pak náhodou, cestou do centrály Červeného kříže, na ni narazil na ulici. V říjnu roku 1945 se vzali a začali provozovat obchod s textilem. Jejich aktivit, zaměřených na podporu vznikajícího židovského státu, si ale později všiml komunistický režim. Obchod znárodnil a Lale skončil ve vězení.

Když dostal na víkend propustku, nelenil. S manželkou z Československa utekli. Nejdřív do Vídně, pak do Paříže, a nakonec skončili až v Austrálii. V Melbourne se jim v roce 1961 narodil syn Gary. Gita se do Evropy několikrát vrátila, Lale už ale kontinent, kde prožil tolik utrpení, nikdy nenavštívil.

O svých válečných zážitcích nemluvil, bál se, že kvůli svému táborovému zaměstnání bude považovaný za kolaboranta. Celou pravdu až do matčiny smrti v roce 2003 neznal ani syn Gary. Ale byl to právě on, kdo nakonec oslovil Morrisovou. Ta se pak postarala o to, aby příběh jeho rodičů neupadl v zapomnění. Sám Lale zemřel roku 2006, dočteme na stránkách serveru stanice BBC.