Osamělost deformuje naše geny a imunitní systém
Osamělost je spojována s řadou civilizačních nemocí – od infarktu po Alzheimerovu chorobu. U lidí, kteří trpí samotou, je navíc velmi rozšířena deprese. Je také známo, že osamělé osoby zažívají rychlejší průběh rakoviny a častěji onemocní nejrůznějšími virózami.
Krátce řečeno: Zdá se, že samota zabíjí, píše na svých internetových stránkách americká veřejnoprávní rozhlasová stanice National Public Radio. Proč tomu tak je?
Bolest spojená s osamělostí v našem imunitním systému aktivuje jeho prastarou reakci, známou také jako „bojuj nebo uteč“. Naznačuje to nejnovější studie, jejíž výsledky otiskl Časopis americké Akademie věd.
Už několik desetiletí odborníci pozorují, že imunitní systém osamělých lidí funguje jinak. Bílé krvinky jsou v organismech těchto osob aktivnější způsobem, který zvyšuje zánět. A zánět je, jak známo, přirozená obranná reakce těla na zranění nebo bakteriální infekci.
Osamělí lidé navíc mívají nižší hladinu antivirových tělísek v krvi, která jsou známá jako interferony.
To všechno poskytuje částečnou odpověď na otázku, proč jsou osamělí lidé náchylnější k nemocem.
Chronický zánět totiž podle lékařů vyvolává téměř všechny známé civilizační nemoci – od rakoviny po depresi. Lidské tělo jednoduše není stavěno na to, aby dovedlo roky zvládat chronický zánět.
„To také vysvětluje, proč osamělí lidé častěji onemocní rakovinou, neurodegenerativním onemocněním nebo virovou infekcí,“ říká Steve Cole, profesor lékařství na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a vedoucí autor zmíněné studie.
Toto zjištění ale stále uspokojivě nevysvětluje, jak nebo proč by měla osamělost změnit náš organismus. Při hledání odpovědi na tuto otázku sledoval profesor Cole a jeho tým zhruba 150 lidí po dobu pěti let.
Každý rok vědci zaznamenávali, jak osaměle se zkoumané osoby cítily. Těmto lidem také experti odebírali vzorky krve, aby zjistili hodnoty související se zánětem a imunitou.
Odborníci navíc sledovali koncentrace stresového hormonu zvaného noradrenalin – ten signalizuje právě reakci organismu nazývanou „bojuj nebo uteč“.
Asi nepřekvapí, že lidé trpící samotou měli výrazně zvýšené hladiny noradrenalinu. To by vysvětlovalo všechny další změny v jejich imunitním systému.
V situaci ohrožující život noradrenalin doslova zaplaví organismus a vypíná funkce imunitního systému, jako je obrana před virovou infekcí.
U osamělých lidí zároveň dochází k jakémusi „vypínání“ genů, které by reagovaly citlivě na hormon kortizol. To obrovsky zesiluje protizánětlivou reakci v těle.
Podle profesora Steva Colea osamělost v našem organismu může zapnout obranný mechanismus, který je určený pro případ smrtelného nebezpečí. A to ve chvíli, kdy izolaci sami považujeme za smrtelné nebezpečí. A v tom je právě ten háček.
„Nemyslel jsem si, že osamělost by mohla být tak strašná. Ale osamělí lidé tento stav zjevně vnímají jako smrtelně nebezpečný,“ podivuje se kalifornský vědec.
Jisté je, že v dnešním světě malých garsonek a „open-space“ kanceláří je osamělost všudypřítomná. Lidé se během života často stěhují a ztrácejí přátele. I v manželství se mnozí cítí osamělí.
U našich předků tomu bylo jinak – museli žít ve skupinách, aby získali potravu a společně se chránili před okolním světem. Vyloučení z kmene představovalo pro pračlověka ortel smrti.
Ve snaze přežít smrtelné nebezpečí tělo v takové situaci zapnulo obranné mechanismy proti zraněním a infekcím. Bylo to ale na úkor obrany vůči virům, které se přenášejí při kontaktu s jinými osobami, například chřipce. Taková obrana totiž v té chvíli nebyla potřebná.
Cole a jeho spolupracovníci během výzkumu také zjistili, že u sledovaných osob, které se jeden rok cítily osaměle, se následně zvýšila genová aktivita spojená se zánětem a noradrenalinem.
A lidé, u kterých byla zvýšená hladina zánětu, se zase další rok cítili osaměleji.
Jde tedy o obousměrný proces: Samota předurčila biologické změny. A biologické změny zase předurčily změny v pocitech osamění. Tolik americká rozhlasová stanice National Public Radio o nejnovějším výzkumu kalifornských vědců.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
