Ovlivňování voleb? V mnoha zemích děláme to samé co Rusko, říká americký profesor
Spojenými státy stále otřásá aféra ohledně ruského vměšování do amerických prezidentských voleb. Připomeňme, že americké tajné služby obvinily ruskou stranu z krádeže e-mailů, využití kompromitujících materiálů a podpory kandidatury Donalda Trumpa na úkor Hillary Clintonové.
Jednoznačné důkazy zatím americká strana nepředložila. Je ovšem stěží zpochybnitelné, že ruská média vedla během roku 2016 cílenou kampaň, která měla poškodit Hillary Clintonovou.
Kritici Clintonové ovšem připomínají, že zveřejněné informace byly pravdivé a američtí voliči se k volbě Donalda Trumpa rozhodli zcela svobodně.
Pobouření Američanů ovšem plyne i z toho, že se cizí země opovažuje zasahovat do demokratického procesu ve Spojených státech. Dění samozřejmě vzbuzuje i otázky ohledně ruských úmyslů a rizika obnovení studené války.
Dvojité standardy
Emeritní profesor Kalifornské univerzity a historik věnující se studené válce Marc Trachtenberg ovšem soudí, že současné pobouření je naivní a poukazuje na dvojité standardy, které vládnou v americkém myšlení. Podobné vměšování není v mezinárodní politice výjimkou. Jako normu ho pomáhaly ustavit samy Spojené státy, když obdobným způsobem zasahovaly v řadě jiných zemí.
„Převažující pocit, který dnes u nás vládne, říká, že to, co udělali Rusové, je netolerovatelné,“ píše Trachtenberg pro server Foreign Policy. Naopak téměř nic neslyšíme o transparentnosti a právu veřejnosti mít plné informace o jednání politiků, v tomto případě o chování Demokratické strany a její kandidátky na prezidentku.
Není to ale poněkud pokrytecké, mít takové dvojité standardy? ptá se Trachtenberg. Ti, kdo se takto rozčilují, bezpochyby dobře vědí, že vláda Spojených států tajně odposlouchává mnoho lidí na celém světě. Národní bezpečnostní agentura (NSA), která se odposlechům věnuje, má rozpočet 10 miliard dolarů a podle deníku Washington Post sleduje 1,7 miliardy e-mailů, telefonů a dalších způsobů komunikace denně.
Za dobu své existence si NSA připsala řadu úspěchů. V době studené války odposlouchávala například i členy sovětského politbyra a disponovala doslovnými přepisy jednání mnoha vlád od Evropy přes Blízký východ až po Asii.
Přitom se zdaleka nejednalo pouze o sledování nepřátel nebo teroristů. NSA se zajímala a pravděpodobně stále zajímá i o to, co si říkají vůdcové spřátelených států. Například šéf Federálního rezervního systému Arthur Burns si v sedmdesátých letech poznamenal do zápisníku, že americká vláda evidentně ví vše, o čem se mluví na zasedáních západoněmeckého vládního kabinetu.
Tento způsob špionáže naopak široce akceptujeme. „Pochybuji, že existuje byť jen jediný člen amerického bezpečnostního establishmentu, který by se chtěl vrátit do doby, kdy platilo, že gentlemani nečtou cizí korespondenci,“ podotýká Trachtenberg na stránkách Foreign Policy. „Jestliže sami odposloucháváme cizí země, neměli bychom být příliš překvapení ani rozhořčení, když ony dělají to samé nám,“ dodává.
Francie, Německo, Velká Británie...
Každý v této situaci zřejmě namítne, že nejde jenom o krádež e-mailů, ale i o to, že byly použité k ovlivnění výsledku demokratických voleb. Ale i tady máme dvojí měřítka. Spojené státy do politiky ostatních zemí rovněž zasahovaly nejpozději od konce druhé světové války.
„Náš základní postoj by se dal shrnout tak, že podporujeme svobodné volby za předpokladu, že nevedou ke zvolení někoho, kdo se nám nelíbí. Mnohé případy jako jsou Indočína, Kongo, Chile, nebo Dominikánská republika jsou velmi dobře známé. O jiných se ví méně. Třeba, když administrativa amerického prezidenta Kennedyho tlačila na Brity, aby zabránili zvolení Cheddiho Jagana v Guyaně. Podobná praxe byla v době studené války běžnější, než si dnes lidé myslí,“ vysvětluje Trachtenberg.
Spojené státy se neostýchaly zasahovat ani do vnitřních záležitostí svých demokratických spojenců. Tak například v roce 1947 zazněl jasný pokyn amerického velvyslance francouzskému premiérovi, že nesmí vzít komunisty do vlády. V roce 1953 se USA zase intenzivně zasadily o zvolení Konrada Adenauera ve Spolkové republice Německo a hrály roli i v jeho odstoupení o deset let později.
Nad těmito případy není možné mávnout rukou jako nad dávnou historií. Návyky, které se formovaly během studené války, často přetrvaly do dneška. Americká vláda má stále pocit, že má právo zasahovat do voleb v jiných zemích, říká Trachtenberg a uvádí několik příkladů.
Připomeňme, jak prezident Obama „varoval“ Brity, že pokud se rozhodnou pro odchod z Evropské unie, budou až na konci fronty při vyjednávání o obchodních smlouvách se Spojenými státy. Možná, že Obama jen Brity upozornil na nevyhnutelné důsledky Brexitu, mnozí to ale vnímali jako otevřenou výhružku. V každém případě se prezident aktivně pokoušel ovlivnit výsledek referenda.
Zveřejnění e-mailů Clintonové nevybočuje z běžné praxe
Méně známý, ale více vypovídající je ukrajinský případ z roku 2014. Ruští zpravodajci tehdy nahráli a zveřejnili telefonický rozhovor mezi Victorií Nulandovou z ministerstva zahraničí Spojených států a americkým velvyslancem v Kyjevě Geoffrey Pyattem. Z rozhovoru je patrné, že oba mají jasné preference, kdo má vládnout na Ukrajině, i to, že mají scénář, jak přivodit politické změny.
Washington Post později napsal, že hovořili jako dva stratégové nebo šéfové stran. Používali křestní jména i přezdívky ukrajinských politiků a debatovali o tom, jak by měli opoziční politici jednat a co by měli říkat. Nahlas přemýšleli, jak by nejlépe mohli ovlivnit jejich rozhodování. Aféra si tehdy ovšem nezískala příliš pozornosti, protože to prakticky nikdo nepovažoval za něco nepřijatelného.
„Zatímco si myslíme, že máme právo zasahovat do politických záležitostí mnoha zemí po celém světě, jsme šokováni, když si nějaká z nich dovolí udělat to samé nám. Předpokládáme, že máme právo odposlouchávat soukromé konverzace předních politiků z různých zemí světa, ale zuříme, když se někdo pokusí nabourat do e-mailových účtů našich představitelů. Amerika je pro nás výjimečná země a pravidla, která platí pro ostatní, neplatí pro nás. To jsou naše – byť nevyslovené – předpoklady. Není těžké uhodnout, jak cizinci reagují na tento způsob chování,“ píše Trachtenberg.
„Osobně jsem přesvědčen, že dvojí standardy tohoto typu jsou nejen odpudivé, ale také politicky kontraproduktivní. Nemůžeme si osobovat práva, která odmítáme přiznat jiným. A neměli bychom se nechat příliš znepokojit, pokud se jiní chovají stejně. Aféra s nabouráním do emailů Hillary Clintonové nijak zásadně nevybočovala z toho, jak politická praxe ve světě funguje. Ve světě, který je z velké části i naším dílem,“ připomíná Marc Trachtenberg ve svém komentáři na serveru Foreign Policy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
