Ozvěna pádu Konstantinopole je slyšet dodnes
Řekové stále pokládají minulý čtvrtek za nešťastný den. 29. května roku 1453 bylo úterý. Britský týdeník Economist připomněl, že toho dne byla Konstantinopol, které se dodnes často říká královna měst nebo prostě Město, obsazena otomanskou armádou, která posledních čtyřicet dní bombardovala mocné hradby hlavního města východní Římské říše.
Byl to přelom v dějinách válečnictví, píše Economist, protože se ukázalo, že střelný prach může prolomit i nejsilnější zdi a vpustit útočníky do města, které bylo největší kamennou pevností na světě. Ale znamenalo to mnohem víc.
Byzantští obránci a jejich benátští a janovští spojenci spatřili neblahá znamení. O týden dříve bylo zatmění slunce a ikona Panny Marie, nesená v procesí, sklouzla ze svého podstavce. Když se 28. května usadil prach, císař Konstantin varoval své poddané, že možná obětují svůj život za víru, rodinu, vlast i panovníka.
Církev, kterou už čtyři sta let rozdělovalo schisma mezi západním a východním křesťanstvím, odložila vnitřní spory a sloužila večerní bohoslužbu v hlavním chrámu svaté Sofie.
Za několik hodin začal rozhodující útok na město ohlušené trumpetami, bubny a válečným rykem. Janované uprchli na moře, když byl zraněn jejich velitel, a zakrátko je následoval asi tucet řeckých a italských lodí přeplněných vyděšenými uprchlíky. Oblehatelé – nepravidelné jednotky špatně vycvičených bašibozuků i elitní janičáři – se valili do města.
Když prolomili velká bronzová vrata, ve svaté Sofii se právě konala ranní mše. Věřící byli masakrováni nebo zajímáni a u oltáře zahynulo mnoho kněží. O něco později vešel do chrámu 21letý impulzivní sultán Mehmet, který nedbal na varování svých rádců, že se nejlépe opevněné město v Evropě nedá dobýt, a nařídil jednomu imámovi, aby tam vyhlásil muslimskou víru. Zároveň zastavil vojáka ničícího mramorovou dlažbu. Loupit se mohlo jeden, a nikoli obvyklé tři dny, ale vandalství panovník zatrhl.
Mehmet se také postaral, aby zůstal nedotčený druhý nejdůležitější chrám Svatých apoštolů, který byl předán řeckému pravoslavnému patriarchovi. Jeho úřad sice trpěl ústrky tehdejších autorit, ale přežil jako instituce sloužící nejen řecké, ale i jiným pravoslavným křesťanským společenstvím v nové mnohonárodní říši.
Dobytí města muslimy mělo jeden vedlejší účinek – uchoval se věroučný charakter východního křesťanství, které se tak vyhnulo kompromisům s Vatikánem. Patriarchát mohl trvat na svém postoji k tématům, jako je podstata Svaté Trojice, které byly předmětem mnoha prudkých sporů.
Politické centrum východního pravoslaví se přesto přesunulo do Ruska, kde vlastenci prohlásili, že po dobytí Byzance, které se od starověku říkalo nový Řím, se stala třetím Římem Moskva. Díky pádu Konstantinopole si lidé uvědomili mnoho změn, které už tehdy probíhaly.
Jednou z nich byl úpadek moci Byzantské říše, která přišla o své daně a verbování vojska v anatolských zemích, takže Konstantinopol byla závislejší na vrtkavých italských spojencích. Do Itálie odcházeli skvělí řečtí učenci, kteří pomohli podnítit renesanci.
Z dějin se také vynořil konflikt v jihovýchodní Evropě, jehož aktéry byla rakouská a otomanská říše. Turci oblehli roku 1683 Vídeň a v dalších 130 letech opakovaně válčili s Ruskem a Rakouskem. Jih Řecka ovládali do roku 1832 a dnešní Bulharsko, Rumunsko, Bosnu a formálně i Srbsko až do roku 1878. Právě proto jsou muslimské enklávy Albánie a Bosna dodnes v očích mnoha Evropanů jen zdrojem levné a opovrhované pracovní síly, která přichází ze země, která bývala mocnou evropskou velmocí.
Ale je to vůbec ještě Evropa? Turecko bylo v první světové válce spojencem Německa, a proto po ní přišlo o zbytek své říše na Blízkém východě. Po roce 1922 bylo přesto dost silné, aby z Anatolie vypudilo řeckou armádu i obyvatelstvo, které tu žilo celá staletí. Staré nepřátelství se opět vyostřilo, když turečtí vojáci vpadli roku 1974 na severní Kypr.
Pokud Evropská unie dosud váhá přijmout Turecko, které je už desítky let členem Severoatlantické aliance, kořeny této nevůle jsou staré několik set let a mezi nimi se stále vyjímá rok 1453.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
