Pro svou rodnou vesnici zůstává Ratko Mladič nevinný. Byl to dobrý člověk, říkají místní

Ves navštívili novináři serveru Balkan Insight.

Zhruba tisíc metrů nad mořem se nedaleko městečka Kalinovik nachází vesnice Božanoviči, kde dnes žije zhruba padesát obyvatel, většina z nich je staršího věku. Vede tam úzká asfaltka plná zatáček.

Ve vesnici návštěvníka vítají ovce, kuřata a toulaví psi. Domy tu jsou vlivem času a tvrdého podnebí často polorozpadlé. Kdyby na každém z nich nebyl satelit, vypadalo by to, jako by se tu zastavil čas.

V této vesnici se před 74 lety narodil Ratko Mladič, kterého haagský Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) ve středu odsoudil na doživotí za válečné zločiny v Bosně. Jeho rodný dům má plechovou střechu a fasádu zakrývají dřevotřískové desky.

Jako by nic

Mladičovi příbuzní a rodinní známí, kteří tu dodnes žijí, jsou chudí lidé, kteří se živí chovem dobytka a zemědělstvím. Někteří z nich si myslí, že kdyby se vrátil, všechno by vypadalo jinak.

„Kdyby tu byl on, všechny silnice by byly vyasfaltované. Nejsou tu už žádní mladí, není tu práce. Lidé ve vesnici přežívají díky zemědělství,“ říká žena s iniciály V. J., snacha jednoho z Mladičových bratranců, která si nepřála být jmenována.

Nedopustil, aby se stalo cokoliv špatného nebo nenormálního. Lidi ze sousedních muslimských vesnic chránil, a když situace začala být nebezpečná, řekl jim, aby odešli.V. J.

Jako by pro Mladičovy příbuzné neexistovaly obvinění z genocidy osmi tisíc Bosňáků ve Srebrenici, z terorizování obyvatel Sarajeva, které jeho armáda několik let obléhala a ostřelovala a také z pronásledování, které v některých částech Bosny rovněž mělo podobu genocidy.

Slavojka Mladičová, generálova švagrová, která bydlí v jeho rodném domě, věří, že Ratko Mladič je nevinen. Vysvětluje, že proces sleduje a má radost, když ho vidí v televizi, protože to prý je „jako by ho viděla ve dveřích.“

Ratko Mladić je v Srbsku stále oslavován|foto: licence GNU Free Documentation License, verze 1.2, Rade Nagraisalović

„Často mi z Haagu volá a říká mi ‚Bůh ti pomáhej, má dobrá švagrová‘, a já mu odpovídám ‚I tobě Bůh pomáhej, náš generále navždy‘. Nikdy si na nic nestěžuje, je rád, že nás slyší, jak se máme a co děláme. Volá nám často, hlavně na svátky. Povídáme si, dokud se mu nevybije telefon,“ přibližuje Slavojka Mladičová.

V Haagu mu zachránili život

Většina božanovičských mužů odmítla s reportéry serveru Balkan Insight mluvit. Mladičův příbuzný Srečko, který bydlí v domě, kde generál vyrůstal, prý už měl dřív problémy kvůli tomu, že s novináři hovořil.

Ani Dušan nechce o Mladičovi vyprávět. Místo rozhovoru žurnalistům raději nabídl rakiji. „Nemám, co bych vám řekl: když vám něco povím, vy si to přepíšete po svém. A co bych měl říkat, stejně ho zná celý svět,“ prohlásil Dušan a odešel štípat dříví na blížící se zimu.

Jedna z Mladičových příbuzných uvedla, že ho naposledy viděla za války. „Během konfliktu k nám jezdil, potom už ne. Byl to slušný mladý muž, byl slušný jako dítě i jako dospělý. Nemůžu o něm říct nic špatného. Prostě nechápu, jak se mu to všechno mohlo stát.“

Už před vynesením rozsudku žena tvrdila, že od haagského soudu čeká jen „velkou nespravedlnost“ a že pochybuje, že by ho osvobodili. Prohlásila také, že kvůli jeho nemoci ho v televizi ani nepoznává. Během deseti let skrývání měl Mladič tři mozkové mrtvice. Zatkli ho v Bělehradě 26. května 2011. Od té doby v haagské nemocnici několikrát podstoupil vyšetření a lehčí zákroky. V červnu 2013 Mladič vyslovil dík tribunálu a jeho lékařskému personálu, který mu prý zachránil život.

O obviněních, kterým bývalý velitel armády Republiky srbské čelí, jeho příbuzná říká, že „mnoho lidí, kteří dělali všechno možné, je horších než on“. „Byl to skvělý přítel a dobrý člověk. Má krásnou rodinu a vnoučata – dej Bůh, ať to tak zůstane,“ dodává.

Srbský generál Ratko Mladić|foto: Mikhail Evstafiev, CC BY-SA 3.0

Ulice, vedoucí k domu Mily Jovoviče, který spolu s bývalým bosenskosrbským velitelem kdysi pásl dobytek, se dnes jmenuje ulice Generála Mladiče. Mladič lidem z Božanoviči pomáhal za války tím, že jim poskytoval mouku a další zásoby, říká Jovovič. „Byl to dobrý muž, nemohl být lepší. Ať se zeptáš kohokoliv, řekne ti totéž,“ tvrdí muž.

Každý je nějak vinen

Slavojka Mladičová si vzpomíná, že generál vesnici navštívil na začátku války v roce 1992 a řekl svým příbuzným, že by „měli zasít obilí a pracovat, aby přežili“. Požádal je prý tehdy, aby „pletli rukavice, šály a ponožky pro armádu“.

I ona považuje soudní proces za nespravedlivý. „Ten chudák přišel do míst, kde žili Turci a řekl jim: ‚Vezměte si hodně vody, postarejte se, aby se vaše děti neopožďovaly, a jděte kamkoliv chcete, aby vás tady nezabili.‘ Opravdu to byla špatná věc? Vůbec ne, ale teď říkají, že udělal všechny ty činy.“

Zavraždění zhruba osmi tisíc bosňáckých mužů a chlapců ve Srebrenici, ke kterému došlo v červenci 1995, prohlásily bosenské i mezinárodní soudy za akt genocidy.

Místní vyprávějí, že když tu ještě Mladič žil, buď pásl ovce, nebo studoval. Když do vesnice jezdil na letní prázdniny, pomáhal kosit seno. Vzpomínají na něj jako na veselého mladíka, který chodíval do okolních vesnic na zábavy. „Neměl sklon k hádkám. Dokonce smiřoval ostatní děti, když se hádaly,“ říká Jovovič.

Jovovičova matka byla sestrou Mladičovy matky. Naposledy se viděli v roce 1997. Ani Jovovič nepochyboval, že tribunál Mladiče odsoudí. Na otázku, jestli ho považuje za nevinného, odpovídá: „Každý je nějak vinen, někdo víc než ostatní.“ A dodává: „Nevěřím, že je stoprocentně vinen, ale nemůžu říct, do jaké míry je nebo není vinen. Snažím se být objektivní.“

Nedaleko od domu, kde se Ratko Mladič narodil a kde dnes žije Slavojka Mladičová, stojí pobořená mešita. Muslimský hřbitov pak leží jen o 50 metrů dál. Ve vesnici Božanoviči dnes nicméně žijí jen Srbové, popisuje reportáž na serveru Balkan Insight.