Ruský medvěd, vnucené sňatky a moderní knihovny
V poslední době slyšíme, že se nemáme orientovat jen na Západ, protože nám kyne výhodný trh i na Východě, zejména v Rusku. Tamní hospodářské vztahy výmluvně ilustruje politika Moskvy vůči jeho sousedům. Britská občanská aktivistka nám poví o vnucených sňatcích, které praktikují přistěhovalecké komunity i v demokratických zemích. Na závěr nás čeká příběh dávných i moderních knihoven.
Ve stínu ruského medvěda
Britského premiéra Davida Camerona se nedávno dotklo, když mluvčí ruského prezidenta Vladimira Putina označil jeho zemi za malý ostrov. Komentátor deníku Moscow Times dodal, že Rusko a Velká Británie jen obtížně překonávají svou slavnou imperiální minulost v 19. století, ale o Rusku to platí mnohem více.
Kreml chce vybudovat ze sousedních států Eurasijskou unii odpovídající jeho nacionalistické nostalgii. Stojí ho to hodně peněz, škodí to ekonomice a odcizuje ho to zbytku světa. Rusko nyní brání Ukrajině, Moldavsku a Gruzii v podpisu dohody o volném obchodu s Evropskou unií, k němuž má dojít na listopadovém summitu Východního partnerství v litevském Vilniusu. Kreml hrozí, místo aby se snažil někoho získat.
Rusko je ochranářské, a kterákoli země, která se připojí k jeho celní unii, musí zvýšit cla, což poškozuje obchod a celou ekonomiku. Nikdo se nechce připojit dobrovolně a Rusko vyplácí drahé dotace každému členovi. Z postsovětských zemí má Moskva zřejmě nejlepší vztahy s pobaltskými státy, které nevstoupily do žádné postsovětské aliance.
K Rusku má nejblíže Bělorusko, které od něj díky dotované ropě a plynu získává ročně 15 až 18 procent hrubého domácího produktu. Jeho populistická politika přesto uvrhla zemi do finanční krize, z níž ho Rusko během tří let vykoupilo asi dvaceti miliardami dolarů. Nesmyslné zvyšování mezd způsobilo další finanční krizi, ale Bělorusko odmítlo prodat své podniky Rusku. Nyní jsou obě země v obchodní válce v rámci celní unie.
Kazašský prezident Nursultan Nazarbajev ví, že jeho země je značně závislá na severním sousedovi, a proto se s ním snaží dobře vycházet, ale její vstup do celní unie s Ruskem ji přišel draho. Skoro zdvojnásobená cla nutí kazašskou střední vrstvu kupovat podřadná ruská auta místo bezcelního dovozu lepších vozů. Vysoké tarify překazily téměř dohodnutý kazašský vstup do Světové obchodní organizace.
Putin pozval tento týden arménského prezidenta Serže Sarkisjana do Kremlu a oba bez varování oznámili, že Arménie vstoupí do celní unie. Od příměří s Ázerbájdžánem z roku 1994 arménské jednotky okupují pětinu jeho území, ale tato země díky ropě hospodářsky prosperuje. Bezpečnost mnohem slabší Arménie garantuje Rusko, které přesto prodalo množství zbraní do Ázerbájdžánu.
Putin možná řekl Sarkisjanovi, že jeho země musí okamžitě vstoupit do celní unie – jinak Rusko za její bezpečnost neručí. To by bylo přímé vydírání. Celní unie nemá žádný smysl pro zeměpisně izolovanou Arménii, která se nyní musí zříci dohody o volném obchodu s Evropskou unií, kterou uzavřela letos v červenci.
Moldavsko, které má podobnou dohodu také, navštívil ruský premiér Dmitrij Rogozin a hostitele zákeřně varoval, že lidé v Podněstří, které okupuje ruská armáda, se mohou postavit proti dohodě s Evropskou unií. Současně naznačil, že Moldavané by mohli v zimě mrznout, kdyby Rusko opět zastavilo dodávky zemního plynu. Moldavsko nyní spěšně buduje plynovod z Rumunska, který ho váže k Evropské unii.
V červenci a srpnu Rusko zahájilo obchodní válku s Ukrajinou, která se snaží o integraci do Evropské unie a zároveň je hlavním bojištěm ruské snahy o Eurasijskou unii. Ekonomické a politické dohody Kyjeva s Bruselem mají být podepsány na listopadovém summitu ve Vilniusu. Putin jel koncem července na Ukrajinu a tamějšího prezidenta Janukovyče počastoval nacionalistickou urážku, když označil Rusy a Ukrajince za jeden národ se společným jazykem.
Moskva pohrozila Kyjevu tvrdými sankcemi, pokud podepíše dohody s Evropskou unií. Jejím nejdůležitějším požadavkem je propuštění bývalé premiérky Julie Tymošenkové, které by vzhledem k Janukovyčově strachu z Ruska nepřekvapilo. Celní unie ruských spojenců je katastrofa pro všechny zúčastněné, ale nejvíce pro Moskvu, kterou izoluje. Je to ochranářský spolek polozávislých států, který udržuje hospodářskou zaostalost a dělá z přátel nepřátele.
Vnucené sňatky
Respektování kulturních rozdílů neznamená, že můžeme přijmout nepřijatelné. Říká to paní Džasvinder Sangérová, která posledních dvacet let upozorňuje na problém vnucených sňatků. Její dobročinná organizace Karma Nirvana pomáhá lidem, které příbuzní nutí ke svatbě, aby našli východisko z této situace. Rozhovor s paní Sangérovou vysílala německá stanice Deutsche Welle.
Deutsche Welle: Jak jste se dostala k problému vnucených sňatků?
Karma Nirvana je plodem mé osobní zkušenosti. Když mi bylo čtrnáct let, matka mi ukázala fotku nějakého muže a řekla mi, že se za toho člověka vdám, protože mu to rodina slíbila, když mi bylo osm let. Řekla jsem, že si ho nevezmu, a rodina mi zakázala chodit do školy, dokud ke svatbě nesvolím. Když mi bylo šestnáct let, utekla jsem z domova. Rodina se mě zřekla a trvala na tom dvaatřicet let. Když mi bylo čtyřiadvacet, moje sestra Robina, která byla také nucena ke sňatku, spáchala sebevraždu – upálila se. Rozhodla jsem říci veřejně, co jsme já i má sestra zažily.
Deutsche Welle: Proč jste to přestala tajit?
Pokládala jsem to skoro za poslání, protože jsem chtěla říci světu, že se nám to děje, přestože jsem se narodila ve Velké Británii. Chtěla jsem, aby lidé věděli, že i když žijete v demokratické zemi, kde máte právo na svobodu, vzdělání a nezávislost, někteří z nás to právo nemají.
Deutsche Welle: Kolik mladých žen žijících v Británii, je nuceno, aby se vdaly do ciziny?
To je těžké odhadnout, protože je to skryté násilí. Oběti o tom nemluví, protože se bojí příbuzných a nevědí, kde hledat podporu. Na naši celostátní linku, určenou pro muže i pro ženy, volá asi šest set lidí měsíčně. Britská vláda má v Londýně útvar, který každý rok pomáhá k návratu třem stům Britům, kterým byl vnucen sňatek nebo jim to hrozí. Třetině je méně než sedmnáct let – nejmladší byly dva roky. Jejich telefonní linka přijme každý rok tisíce hovorů. Myslím si, že toto nebezpečí hrozí statisícům lidí, o nichž nevíme. Máme co dělat se špičkou ledovce.
Deutsche Welle: Jaký je důvod vnucených sňatků?
Podle mé osobní zkušenosti, kterou mají i lidé volající na naše telefonní linky, se rodiny snaží zajistit, aby se svatby odehrály uvnitř příbuzenstva. Mají velmi silná spojení s Indií a Pákistánem, a proto se snaží udržet ve své kultuře. Příbuzní si myslí, že vědí, co je pro jejich dítě nejlepší. Lidé se také snaží dostat do Velké Británie na víza pro manžela nebo manželku.
Deutsche Welle: Koho tento problém postihuje?
Všichni lidé, kterým pomáhá Karma Nirvana, se narodili v Británii. 65 procent z nich má příbuzné v Pákistánu, Indii a Bangladéši nebo jsou to hinduisté z jiných zemí. Ostatní pocházejí z britských menšin, takže pomáháme i Kurdům, Íráncům, Afgháncům a Somálcům. Známe i bílé Britky, které se vdaly do těchto komunit, a jejich děti se mohou stát obětí vnucených sňatků.
Deutsche Welle: Jak to normálně probíhá?
Jsem jedna ze sedmi sester, kterým se to stalo také. Píše se rok 2013 a je to stejné jako před 32 lety. Od dětství musíte žít tak, abyste nezostudili rodinu. Váš sňatek dohodnou rodiče, kteří vám řeknou: „Takhle to děláme, patří to k naší tradici, k naší kultuře, a dokonce k naší víře.“ Některé oběti, o něž se staráme, byly zaslíbeny od narození, hlavně přímým bratrancům.
Deutsche Welle: Jak je to možné, že jsou takové tradice možné v demokratickém státě?
Nemám problém s tradicí dohodnutého sňatku u člověka, který může naprosto svobodně říci ano nebo ne. Takovému člověku musí být více než šestnáct let a musí být rozumově schopen se rozhodnout. Nemůžu přijmout, že je mu to prostě vnuceno. Pachatelé se skrývají za tradici a odborníci se ji bojí pošlapat, aby se o nich neřeklo, že jsou rasisté, takže couvnou. Musí být úplně jasné, co je dohodnutý a co vnucený sňatek. Jedna věc je tradice a druhá násilí.
Deutsche Welle: Jakou praktickou radu máte pro ty, kdo k vám zavolají?
Musíme je především vyslechnout. Nikdy do věci nezatahujeme jejich příbuzenstvo, protože v těchto případech je zprostředkování nemožné. Můžeme jim poradit, jak utéci, najít jim nouzové ubytování, a pokud je jim méně než šestnáct let, můžeme je právně zastoupit a hledat pro ně náhradní péči. Důležité je najít bezpečné místo, kde jim lidé budou rozumět a přesvědčí je, že na vnucený sňatek nemusí přistoupit. Snažíme se jim pomoci, aby změnili svůj život.
Paní Džasvinder Sangérová má řád Britského impéria. Hájí práva lidí, kterým byl vnucen sňatek, a zažili násilí motivované uchováním rodinné cti. Narodila se v anglickém městě Derby a její rodiče pocházejí z indického Paňdžábu. Roku 1993 založila ve svém bytě společenství Karma Nirvana. Tato organizace pomáhala zřídit po celé Velké Británii uprchlická střediska, určená pro bezpečné ubytování jihoasijských mužů a žen, kteří uprchli před vnuceným manželstvím.
Když tuto situaci zažila v mládí sama, Džasvinder Sangérová utekla z domova a svůj příběh vyprávěla v knize Hanba. Zkušenosti jiných obětí pak popsala pod názvem Dcery hanby. Obě knihy byly přeloženy do řady jazyků včetně japonštiny, polštiny a španělštiny.
Svět, ale i knihovny se mění
Krásná a zároveň šílená ctižádost shromáždit veškeré znalosti světa provází naši civilizaci už celá tisíciletí. Jejím předobrazem je knihovna v Alexandrii, kterou ve 3. století před Kristem budoval Alexandrův generál Ptolemaios, který se stal vládcem Egypta. Jeho knihovna se stala symbolem města a později, když vyhořela, připomínkou ztraceného vědění.
V britských Financial Times čteme, že vědění se časem přemístilo z měst do klášterů a z knihoven se stalo skryté a privilegované místo. Za zavřenými dveřmi stáli mniši u čtecích pultů a knížata si tu budovala kabinety kuriozit. Vzácné rukopisy a později tisky se řadily na mnohapatrových policích a v zamčených skříních.
S příchodem osvícenství začal nový věk rozumu a přístup k vědění už nebyl přísně střežený, ale naopak žádoucí. Angličtí viktoriáni se svou přísnou morálkou a občanskou hrdostí zakládali knihovny, které měly vést člověka z nových průmyslových měst, aby se stále vzdělával. V knihovnách se mohl cítit jako svobodný občan. Přístup do nich byl volný a stejně volní si připadali ti, kdo tam přišli.
Dnes je uklidňující role občanské knihovny ohrožena nejen škrty veřejných výdajů, ale i internetem, který prý omezuje potřebu knih. Tomuto tvrzení odporuje pohled na okázalé bibliotéky budované na celém světě. Příkladem je nová knihovna v anglickém Birminghamu, která je, pokud jde o podlahovou plochu, největší v Evropě. První tu byla postavena roku 1865 a třetí z roku 1970 dosud stojí v podobě převráceného zikkuratu hned za rohem, ale bohužel se má zbořit.
Novou knihovnu navrhla architektonická firma Mecanoo jako protipól amébovité bravury nedalekého obchodního centra Selfridges, které projektoval nedávno zesnulý český architekt Jan Kaplický. Birminghamská knihovna se velice liší od strnulých klasických budov, které se stavěly před sto lety. Nové knihovny jsou otevřené a světlé a kromě nich v nich najdete proměnlivá nová média, kterým se snaží přizpůsobit.
Ale co má vlastně knihovna za úkol v moderním městě? Podle projektového ředitele nové birminghamské veřejné instituce Briana Gamblese je to průhledný prostor, který vítá každého, kdo sem zamíří včetně těch, kteří se obvykle raději vydají tam, kde si mohou koupit nějaké módní zboží. Stručně řečeno, knihovna by měla bourat kulturní přehrady mezi lidmi.
Nejnovější birminghamská knihovna má na pohled blíže k nákupnímu centru než k tichým halám minulosti. Francine Houbenová, zakladatelka a kreativní ředitelka firmy Mecanoo, vykládá, že fasáda má připomenout historii průmyslového města, jehož slávu založili šikovní řemeslníci a výrobci šperků. Není to úplně pravda – na otázku, zda byly tisíce kovových kroužků na fasádě vyrobeny v městě, které je stále srdcem britského kovozpracujícího průmyslu, odpovídá omluvně, že odtud není ani jeden – všechny byly zhotoveny v Mnichově.
Budovy, které používají průhlednost jako metaforu přístupnosti, jsou trochu podezřelé – skleněné stěny jsou oblíbeným a poněkud otřepaným symbolem demokratické architektury. Přízemí nové birminghamské knihovny se přesto vydařilo – vstupní hala dokáže pojmout dav, který tudy spěchá do sousedního divadla.
Velké knihovny jsou zbytky veřejného prostoru, který mizí v záplavě komerčních nabídek, ale na druhé straně představují hrozbu pro menší místní knihovny. Jsou jakousi obdobou měst, nebo dokonce obrazem státu a jeho ideologie. Francouzský architekt Etienne-Louis Boullée si roku 1875 představoval pařížskou knihovnu jako ohromný zaklenutý prostor, kde knihy hrají úlohu cihel, pod nimiž sedí jejich čtenáři. Byla to metafora racionální nové Francie založené na vědění. Tato vize předjímá velké klenby velkoměstských nádraží, která vyrostla v 19. století.
Tradice výmluvné architektury dosáhla vrcholu roku 1966 v Národní francouzské knihovně, kterou za prezidenta Françoise Mitteranda projektoval Dominique Perrault. Knihy nahromaděné v této obrovské budově nebyly snadno dosažitelné a bylo nutno instalovat velmi drahý pomocný dopravní systém.
Úplně jiné jsou parkové knihovny ve druhém největším kolumbijském městě Medellínu, projektované na základě potřeb jeho obyvatel, kteří často bydlí v chudinských čtvrtích. Je to propojení veřejného prostoru, knihovny a školy. Zdařilý projekt proměnil život jedné z nejchudších komunit v jihoamerické Bolívii.
Ještě překvapivějším symbolem země je plánovaná knihovna určená pro Bagdád, který se kdysi pyšnil jednou z nejlepších knihoven světa, dokud ji roku 1258 nezničil vpád Mongolů. Legenda praví, že řeka Tigris tehdy zčernala inkoustem. Roku 2003 byla kritizována americká armáda, která nezasáhla, když byla Národní knihovna v Bagdádu vypleněna loupeživým davem. Byla to strašidelná historická ozvěna dávné minulosti.
Architekti nové bagdádské knihovny zdůrazňují, že to má být hlavně veřejný prostor. „Knihovny jsou tradičně němé a nespolečenské,“ říká Amir Musáví z ateliéru AMBS. Podle něj projekt reaguje na skutečnost, že v iráckém hlavním městě je málo míst pro společenský život, kde by se mohli scházet chlapci i děvčata. Jedním z nich má být právě knihovna.
Bezpečnostní situace v metropoli vyžaduje, aby knihovna stála v komplexu opatřeném branami. Přesto to má být svobodný a otevřený veřejný prostor, který město postrádá. Jeho architektura je efektní, akrobatická a stejně symbolická jako ideál národní obnovy.
Když v 50. letech 19. století vznikala veřejná knihovnická služba, měla to být příležitost pro lidi, kteří se nemohli učit ve formálním vzdělávacím systému. Časem se tato idea vytratila a z knihovny se stalo místo, kde se jen hledaly a vypůjčovaly knihy. Tato funkce nyní upadá, protože lidé se obracejí k mnoha novým médiím, které jim zprostředkují dosud nedosažitelné znalosti.
Stará opuštěná birminghamská knihovna je na místě zvaném Náměstí ráje. Básník a spisovatel Jorge Luis Borges, který byl 18 let ředitelem Národní knihovny v Buenos Aires, kdysi řekl: „Vždycky jsem si představoval, že ráj bude něco jako knihovna.“ V nové birminghamské knihovně stejně jako v kterékoli jiné je snadné pochopit, co měl na mysli.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
