Sekulární Turci si ve své zemi po převratu připadají izolovaní
V Turecku, které po pokusu o převrat zažívá nečekaně tvrdé utahování šroubů, cítí sekulární občané postupující izolaci.
Když o víkendu ulice zaplavili stoupenci tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, aby tam skandovali provládní a islámská hesla, sekulární Turci zůstali doma a převážně o nich nebylo slyšet. Z Ankary o nich pro stanici Deutsche Welle píše novinář Diego Cupolo.
Turecko má dlouhou historii vojenských převratů. Jejich oběťmi byli politici buď příliš muslimští, nebo příliš levicoví.
Skutečnost, že prezident Erdoğan nedávný pokus o puč ustál, přináší zadostiučinění těm Turkům, kterým světský režim v zemi dlouhodobě nevyhovuje. Sekulární a nábožensky umírnění občané jsou ale znepokojení. Hodně jich uvažuje o tom, jaká bude jejich budoucnost v zemi, kde se Erdoğanova Strana spravedlnosti a rozvoje, AKP začala zbavovat všech potenciálních oponentů. Úřady zatím zatkly více než devět tisíc lidí a odvolaly na tři tisíce soudců.
„Rozhodně se cítím jako příslušník menšiny,“ řekl Uğur Zaman, čtyřiadvacetiletý číšník v ankarské čtvrti Tunali. Tahle část města je známá svými bary a restauracemi. Ty ale tento víkendu zůstaly zavřené nebo zely prázdnotou.
„Erdoğanovi stoupenci jsou jako sekta. Vědí, že jsou teď na koni a Erdoğan je ještě povzbuzuje,“ řekl novináři Cupolovi mladý číšník.
Zaman, který je gay a bezvěrec, se prý celý minulý víkend bavil s přáteli o tom, co by měli dělat. Hodně se jich už přihlásilo na zahraniční univerzity. Bojí se totiž, že Turecko se stane méně sekulární a méně demokratickou zemí, kde bude vládnout jedna strana. Odjezd je podle nich jediné řešení.
Provládní demonstranti to mají snadné
„Dřív jsem si myslel, že se pohybujeme směrem kupředu, to ale bylo před deseti lety,“ řekl Zaman. „Turecko se změnilo. Ubylo svobody slova. Nemůžeme už protestovat jako dřív. V první řadě teď přemýšlím o své bezpečnosti.“
Lidé, kteří nepodporují vládnoucí stranu AKP ani žádnou náboženskou platformu, si připadají stále více vyřazeni z politického života. Jako by sledovali události z dálky, bez možnosti budoucnost země nějak ovlivnit, píše na serveru Deutsche Welle reportér Cupolo.
Číšník Zaman například zmínil, že několik tureckých mobilních operátorů, například Türk Telekom, svým zákazníkům o víkendu poskytlo volné hovory, textové zprávy a datové balíčky, aby jim pomohli organizovat demonstrace a poté oslavy. Naproti tomu během jiných krizových událostí, třeba při teroristických útocích, úřady přístup k sociálním médiím po celé zemi blokovaly.
Totéž platí i pro veřejná shromáždění. Po celý víkend jezdila v Istanbulu a Ankaře veřejná doprava zdarma, aby usnadnila přesuny stoupenců AKP. Pochody za práva homosexuálů, mírová shromáždění a prvomájové protesty přitom v posledních letech stíhají zákazy.
„V posledních dvou letech gay pride v Istanbulu zakázali, ale když lidé chtějí mávat vlajkou AKP, můžou to dělat tak dlouho, jak se jim zachce,“ řekl Zaman.
Ziya Turfan, majitel baru ve čtvrti Tunali, raději vyvěsil před svým podnikem prapor. Je to ale prapor s Mustafou Kemalem Atatürkem, zakladatelem moderního Turecka.
Pod jeho vládou se země v meziválečném období rozešla se svou islámskou minulostí. Turfan, který se sám považuje za umírněného muslima, říká, že tak chtěl podpořit sekulární uspořádání ve své zemi.
„Erdoğan není náš nepřítel, ale dělá nám starosti,“ dodal Turfan. „Miluji svou víru, ale nelíbí se mi, jak ji teď zneužívají. Náboženství je velmi nebezpečná zbraň. Proto také Atatürk oddělil islám od státu.“
Mládež vychovaná Erdoganem
Poté, co o víkendu musel svůj bar zavřít, aby předešel případným útokům, nemůže teď zaplatit svým zaměstnancům. Kromě toho bojuje s celkovým úpadkem turistického ruchu v Turecku. Stále naopak rostou ceny alkoholu, jen za poslední týden se zvýšily o 20 procent, takže má problém udržet si zákazníky.
„AKP tu ale na rozdíl od turecké republiky není navždy,“ řekl Cupolovi Turfan. „Naše země bude dlouho doplácet na následky činů, kterých se AKP dopouští ve snaze udržet se u moci.“
I Hasan Topuz, šestatřicetiletý zaměstnanec vinotéky Dubonnet, tvrdí, že od pokusu o převrat se cítí ohrožený. „Obchod jsme museli o víkendu zavřít, protože kolem chodili muslimové s dlouhými plnovousy,“ řekl. „Bojím se.“
Çilem, třicetiletá školní úřednice, která Cupolovi neřekla své příjmení kvůli obavám o vlastní bezpečnost, měla podobné pocity, když sledovala, jak se po ulicích pohybuje agresivní dav, aniž by policie zasáhla.
„Policie nás obvykle chrání, teď si ale přestávám být jistá,“ řekla. „V mé čtvrti bydlí hodně cizinců. Bojím se chodit po ulicích, protože se obávám teroristických útoků.“
Číšník Zaman tvrdí, že pokud se mu podaří Turecko opustit, už se nevrátí. Osobně se prý víc než Erdoğana obává jeho přívrženců, zvlášť Muslimské mládeže a dospívajících, kteří se ve škole učili podle islámských osnov, zavedených v posledních deseti letech.
„I kdybychom porazili Erdoğana, budeme proti sobě pořád ještě mít Muslimskou mládež. A hodně z nich by nám nejradši nedalo žádnou šanci.“ říká v závěru Cupolovy reportáže mladý ankarský číšník Zaman.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.