Summit G20 se kvůli Sýrii rozdělil na dva tábory a rozvědky prolomily internetové šifrování

6. září 2013

Světová média se obšírně věnují vrcholné schůzce skupiny G20, která dnes skončila v Petrohradě. Americký prezident na summitu utrpěl nemalé diplomatické šrámy. Zběhlý technik amerických tajných služeb přichystal další nepříjemné odhalení – i proto jsou vztahy mezi Ruskem a Amerikou tak napjaté. Nový film o princezně Dianě kritikům připadá jako laciná honba za senzacemi.


Summit G20 se kvůli Sýrii rozdělil na dva tábory

„Spojené státy působily na summitu G20 v Petrohradě v otázce přístupu k Sýrii stále izolovanějším dojmem,“ napsal v analýze ruský zpravodaj BBC Steven Rosenberg. Ruský prezident Vladimir Putin podle něj mohl být s průběhem summitu spokojen. Od začátku se netajil s odporem k vojenskému zásahu proti Asadovu režimu. Z toho, co světoví představitelé říkali během posledních čtyřiadvaceti hodin, bylo zřejmé, že na výhrady Moskvy slyšeli. Od Číny přes Evropskou unii až po Vatikán znělo jednoznačné stanovisko: syrský problém nemá vojenské řešení. Nejmenovaný francouzský diplomat dnes podle BBC v Petrohradu řekl, že většina státníků zůstává přesvědčena o tom, že v Sýrii zabíjely chemické zbraně. Nasazení otravných látek účastníci summitu odsoudili, ale shoda nepanovala v názoru na to, kdo byl za akci odpovědný.

Podle Rosenberga bylo vzhledem k rozložení sil podivné, když mluvčí prezidenta Putina prohlásil, že summit byl v otázce Sýrie beznadějně rozdělen na dvě stejně velké části. Některé země prý chtěly rychlou a razantní akci proti Asadovi, jiné požadovaly verdikt Rady bezpečnosti OSN. Podle britských zdrojů Obamu podpořili zejména lídři Francie, Turecka, Kanady a Británie. Na straně Američanů stály i Austrálie, Jižní Korea, Japonsko, Německo a další země EU, jejich názory na konflikt jsou však velmi diferencované a nemohou v tuto chvíli Obamovi pomoci. „Realita je taková, že odpůrci zásahu hráli na summitu těžkou přesilovku a Obama utržil nepříjemnou diplomatickou lekci,“ dodává BBC.

Jenomže názory účastníků summitu nejsou zdaleka jediným Obamovým problémem. Analytička BBC Bridget Kendallová si myslí, že hlavní Obamův problém se nachází doma, ve Spojených státech. Šéf Bílého domu se včera téměř o hodinu opozdil na slavnostní večeři, protože se pokoušel telefonicky přesvědčovat členy Kongresu, kteří budou příští týden hlasovat o úderu proti režimu Bašára Asada. V pondělí hlava státu rovněž zrušila plánovanou cestu do Kalifornie. Obama potřeboval více času na lobbování mezi kongresmany. Průzkum BBC ukazuje, že více než třetina Kongresu je momentálně nerozhodnutá, anebo otevřeně odmítá vojenskou akci. Z rozhodnutých je většina zatím proti prezidentovi.

Obama zvolil složitou strategii. Na tiskové konferenci ve Stockholmu před příletem do Petrohradu prohlásil, že svět udělal tlustou červenou čáru před užitím chemických zbraní. „Prezident se pokouší řešit syrský konflikt, do nějž investoval nemalý politický kapitál, z hlediska globální bezpečnosti. Prohlašuje, že v sázce je důvěryhodnost celého mezinárodního společenství. Jenomže, jak říkával John Major, každý vrcholný summit se podobá šachové hře na dvanáctirozměrné šachovnici. A v Petrohradu bylo těch rozměrů ještě více,“ napsal britský deník Guardian.

Přípravy summitu G20

Ruský tisk: Moskva a Washington si nemají co říci

Prokremelský list Izvěstije v předvečer summitu napsal, že jde o poslední příležitost, aby se Spojené státy a Rusko dohodly na společné akci v Sýrii. „Bylo by velmi smutné, kdyby se místo toho v Petrohradě Obama přespříliš zabýval utrpením ruských gayů a odvracel se od svého ruského protějšku a rozdával štědře úsměvy Turkům a Saúdům,“ mínil deník. Provládní Komsomolskaja pravda si všimla, že v důsledku své neobratné politiky vůči Sýrii Obama ztrácí oblibu i mezi svými nejzatvrzelejšími stoupenci – ruskými obránci lidských práv. Když je pozval na uzavřené setkání na okraj vrcholné schůzky, rozhodli se ho ignorovat.

Liberální Kommersant konstatoval, že Putin v určité fázi pochopil, že Američané udeří na Sýrii tak jako tak. A od toho okamžiku přestal mít zájem o skutečné jednání. „Americký prezident si mohl cesty do Petrohradu ušetřit. Putin už byl dopředu rozhodnut, že nemá zájem,“ napsal list. Podnikatelský deník Vedomosti to shrnul ještě příkřeji: „Obama si s Putinem neměli v Petrohradu vůbec co říci.“


Putinova hra kočky s myší

Schůzce G20 se věnoval také německý týdeník Spiegel. Magazín dospěl k závěru, že Vladimir Putin tahá v nynějším měření sil s Obamu za delší konec provazu a hraje si s šéfem Bílého domu jako kočka s myší. Obama si od Petrohradu sliboval podporu velkých světových hráčů pro syrskou akci. Jenomže Putin dokonale využil výhodu domácího prostředí. Jako hostitel G20 měl pevně pod kontrolou image vrcholné schůzky i logistiku setkání nejvýznamnějších průmyslových zemí planety.

Očití svědkové říkají, že už se nemohl dočkat, až Obamu uvede do monumentálního carského Konstantinovského paláce na břehu Finského zálivu, jemuž se přezdívá „ruské Versailles“. V krásných kulisách pak demonstroval odtažitost vůči Obamovi. Pochmurnou náladu nemohly zakrýt ani úsměvy a stisky rukou při oficiálním skupinovém fotografování. Už čtvrteční chladné přivítání, jehož se Obamovi ze strany hostitele Putina dostalo, ostře kontrastovalo s vřelým uvítáním německé kancléřky Angely Merkelové. Ta se v Petrohradu proti vojenskému úderu na Sýrii znovu otevřeně postavila, připomíná Spiegel.

Putin vítá Obamu na summitu G20

Politické bloky stačily během předsummitového týdne vykrystalizovat. Ve středu večer zahraniční výbor amerického Senátu kývl na omezený vojenský úder, avšak Sněmovna reprezentantů o Sýrii ještě nehlasovala. Zatímco Obama čekal v Petrohradu mezinárodní podporu, Putin proměnil summit v improvizované mezinárodní referendum o americké intervenci. „Cesta amerického prezidenta do Ruska byla krajně nešťastnou záležitostí,“ řekl serveru Politico poradce Národní bezpečnostní rady Spojených států Andrew Weiss.

Ostatně i bez napětí kvůli Sýrii by byly rusko-americké vztahy na bodu mrazu. Obama nedávno zrušil plánovanou bilaterální schůzku s Putinem poté, co Moskva udělila azyl uprchlíkovi z amerických tajných služeb Edwardu Snowdenovi. A v Petrohradu si na dnešní závěr summitu americký prezident provokativně naplánoval setkání s homosexuálními aktivisty, aby podpořil tuto menšinu proti homofobním ruským zákonům.

Před odletem z Petrohradu se šéf Bílého domu měl sejít i se zástupci ruských nevládních a opozičních organizací. „Diplomaticky je to katastrofa, protože Rusové tyto kroky považují za otevřené vměšování do svých záležitostí,“ konstatuje Spiegel. Tolik opěvovaný „restart“ v rusko-amerických vztazích, který Obama sliboval při svém prvním zvolení, se v průběhu let změnil v sérii chyb a nedorozumění.

První známky ochlazení přišly v roce 2011 během spojenecké intervence v Libyi. Kreml totiž nejprve v Radě bezpečnosti podpořil takzvanou humanitární akci. Jakmile však bylo jasné, že západní stíhačky prosazují změnu režimu, považoval to za podraz. „Rusové si připadali, že si z nich svět v Libyi vystřelil. A na své ponížení nezapomněli,“ řekl listu New York Times bývalý šéf Pentagonu Robert Gates. Podle jiného vysoce postaveného amerického činitele, který si nepřál být jmenován, je Putin smrtelně vážně rozhodnut, že žádnou další Libyi už nikdy nedopustí.

Špatné americko-ruské vztahy se během syrské krize stávají téměř katastrofálními. A nejde jen o to, že Moskva je blízkým spojencem Bašára Asada. Americký ministr obrany Chuck Hagel ve středu v Kongresu doložil, že Rusko dodává Sýrii chemické zbraně. To vrhá zcela jiné světlo na Putinovy výroky, že obvinění Asada z útoku sarinem je „absurdní“. V rozhovoru pro agenturu AP sice šéf Kremlu připustil, že k útoku může dojít, ale trval na tom, že se tak může stát jedině se souhlasem Rady bezpečnosti OSN. A tam Rusko jakoukoli rezoluci pohodlně zablokuje.

Vladimir Putin na summitu G20

„Putin si s Obamou hrál jako kočka s myší,“ napsal Spiegel. V zákulisí se dokonce začíná hovořit o nové studené válce. Až nepatřičně podle amerických novinářů působil okázalý noční závěr čtvrtečního programu, při němž nechyběl slavnostní ohňostroj a galakoncert s áriemi z Traviaty Giuseppe Verdiho. O pokračování rusko-amerického dialogu se podle analytiků nyní starají nyní hlavně ministři zahraničí Sergej Lavrov a John Kerry, jejichž osobní vztahy jsou údajně podstatně srdečnější, než je tomu v případě prezidentů. Kerry měl v noci s Lavrovem telefonický rozhovor, v němž debatovali o možnosti svolání mezinárodní konference o politickém řešení syrské krize.

Skoro se nelze divit, že všichni zapomněli na původní, plánovaný hlavní síl G20 v Petrohradě – tím měla být reakce na pokračující nestabilitu finančních trhů planety. „Problém se aspoň dostal do závěrečného komuniké, ale to bylo sepsáno dávno dopředu. Takže ani nevadilo, že na něj nepřišla řeč,“ píše závěrem Spiegel.


Zmatená a matoucí zahraniční politika USA

Specializovaný magazín American Interest zeširoka bilancuje americké diplomatické aktivity na summitu G20. Autor článku dospívá k závěru, že zahraniční politika Washingtonu sleduje až příliš idealistické cíle za pomocí až příliš realistických prostředků. „Chceme si totiž uchovat vysoké mínění o sobě samých, a přitom dosáhnout zcela pragmatických cílů,“ míní autor, podle něhož s tím mají USA dlouholeté zkušenosti.

Například prezident Eisenhower krásně hovořil o zadržování diktátorů, ale když se sovětské tanky valily Maďarskem, raději se nedíval. Ronald Reagan zase podporoval disidenty za železnou oponou, a současně si rozuměl s nepříliš demokratickými představiteli Turecka, Jižní Koreje, Egypta a Saúdské Arábie. George Bush starší vyhlásil nový světový pořádek, ale odmítl táhnout na Bagdád. A jeho nástupce Bill Clinton zase nechtěl jít na Bělehrad.

„V Baracku Obamovi získal americký lid prezidenta, který není ani realista, ani idealista, ale také ani principiální pragmatik,“ míní magazín. „Syrská i egyptská krize jen odhalily, co tušíme dávno.“ Všechno začalo Libyí. Bílý dům nám tehdy tvrdil, že v průběhu této krize ukáže americká diplomacie nový, inteligentnější způsob řešení problémů v arabském světě. Administrativa začala razit bizarní frázi – Amerika prý napříště „povede svět z povzdálí“. Jenže v Bílém domě zapomněli, že nikdo nemá rád takzvané řidiče na zadním sedadle, kteří navíc netuší, kam se vůbec jede.

Americký prezident Barack Obama

„Nelze sedět nečinně, když diktátor vzkazuje svým lidem, že s nimi nebude mít slitování,“ prohlásil tehdy Obama, když schvaloval útok na armádu Muammara Kaddáfího. Skoro by to mohlo vypadat, že hovořil o Sýrii. Jenomže tam prezident už přes dva roky nedělá vůbec nic, což je ve světle libyjské akce téměř nepochopitelné. Kaddáfí přece neučinil ani zlomek toho, co Bašár Asad. Stačila jen hrozba, že dobude povstalecké Benghází, a už létaly západní stíhačky. Zato Asad zabil 100 tisíc vlastních lidí, dva miliony vyhnal z domovů, sestřelil turecké letadlo a nasadil chemické zbraně – a nic. Snad jen slib, že USA budou dokumentovat jeho zvěrstva velmi pečlivě, a nakonec ho poženou ke spravedlnosti.

Obamova politika v Sýrii je v nejlepším případě chaotická a improvizovaná, a v nejhorším dokonce škodlivá, píše American Interest. A podobné je to ostatně i s Egyptem. Během velkých demonstrací před dvěma lety Barack Obama varoval egyptskou armádu, aby nezkřivila vlas jedinému protestujícímu proti Husnímu Mubárakovi. Ale když se v letos v srpnu vrhla na Muslimské bratry i demokraticky zvoleného prezidenta, prohlásil Bílý dům, že žádný přechod k demokracii není snadný. „To už by snad byl lepší ten naivní wilsonovský idealismus,“ konstatuje závěrem American Interest.


Co mají bitvy u Bullrunu a Edgehillu společné s internetem? Hodně!

Americké a britské rozvědky prolomily šifrování, které zajišťuje širokou škálu online komunikace včetně chytrých telefonů, e-mailů, bankovních transakcí a telefonických rozhovorů. Vyplývá to z nových dokumentů, které poskytl americký přeběhlík Edward Snowden listům New York Times, ProPublica a Guardian. Podle nich byly rozvědky schopné dešifrovat data dokonce i v případě ochrany údajně bezpečným kódováním, jež má zajistit soukromí.

Americký program podle Guardianu nesl kódové označení Bullrun, podle bitvy z americké občanské války, kde Jih uštědřil Severu hned dvě drtivé porážky po sobě a zlomil morálku severních sil. Partnerský britský program se jmenuje Edgehill, podle první bitvy občanské války, kterou však parlamentní síly prohrály, protože Cromwell dorazil na bojiště pozdě. Americká Národní agentura pro bezpečnost pracující společně se svým britským protějškem GCHQ toho dosáhla s využitím superpočítačů, soudních příkazů a do jisté míry i díky spolupráci technologických společností, naznačují zveřejněné dokumenty.

Edward Snowden, tisková konference v tranzitní zóně moskevského letiště Šeremetěvo (archivní foto)

Ročně na tento tajný program vynakládala 250 milionů dolarů, upozorňuje BBC. List Guardian s odvoláním na zveřejněné dokumenty uvedl, že zmíněné dvě špionážní agentury měly „utajené partnerství“ s technologickými společnostmi a poskytovateli internetového připojení, což jim umožnilo vsunout „tajná zranitelná místa – známá jako backdoors nebo trapdoors (zadní či sklápěcí dvířka) – do komerčních kódovacích programů“. Zveřejněné zprávy mimo jiné uvádějí, že NSA pracovala na prolomení internetového šifrování od roku 2000. Začala s tím poté, co prohrála boj s cílem přimět technologické společnosti, aby jim samy poskytly dekódovací „klíče“.


Britskému tisku se líbí, jak filmová Diana vypadá, ale nelíbí se mu, jak mluví

Jen několik hodin po světové premiéře strhali kritici nový snímek Diana, který se soustřeďuje na poslední dva roky života britské princezny. Ta zemřela při dopravní nehodě v Paříži před 16 lety. Hlavní roli v kontroverzním snímku, který měl premiéru ve čtvrtek, hraje australská herečka britského původu Naomi Wattsová. Londýnské Timesy ocenily Wattsovou, která údajně „předvedla to nejlepší, co mohla v rámci hrozně trapného scénáře“, nicméně film je i tak „otřesný“. „Chudák princezna Diana,“ napsal kritik listu Guardian Peter Bradshaw. „Děsivou pravdou je, že 16 let po onom hrozném dni v roce 1997 zemřela další příšernou smrtí,“ píše kritik.

Podle Daily Telegraphu si tvůrci zvolili málo známou kapitolu z Dianina života, dva roky trvající známost Diany s londýnským kardiochirurgem pákistánského původu Hasnatem Khanem. „A bývali by udělali dobře, kdyby u ní zůstali. Jenomže záběry na nehodu v pařížském tunelu ukazují, že je motivovalo jediné – odporná honba za senzacemi a pikantnostmi,“ míní kritik David Gritten. Wattsová podle něj dokonale replikuje Dianinu řeč těla a gesta, ale jedno jí chybí – zraněný pohled v očích, plachý a nejistý. Autor scénáře podle něj vycházel nejspíše z představ bulváru o tom, jak spolu slavní a významní lidé mluví v soukromí. „Když srdeční hirurg prohlašuje: ,Já jsem srdeční chirurg!‘ anebo ,Ty jsi nejslavnější žena na světě!‘, zní to opravdu hloupě,“ míní kritik.

Snímek vychází z knihy Kate Snellové z roku 2001 Diana: Her Last Love. Podle ní Dianina aféra s Dodim Al-Fayedem, která v létě 1997 skončila smrtí obou milenců při nehodě v Paříži, měla v Khanovi jen vyvolat žárlivost. Vztah Khana a Diany skončil jen několik týdnů před její smrtí. Toto tvrzení ale mnozí, kdo byli princezně blízcí, popírají.

Herečka Naomi Wattsová na světové premiéře filmu Diana, v němž ztvárnila hlavní roli

Lady Di se v roce 1996 rozvedla po patnácti letech často nešťastného manželství s britským následníkem trůnu princem Charlesem, s nímž měla dva syny – Williama a Harryho. Naomi Wattsová v rozhovorech s novináři připustila, že šla do rizika, když souhlasila s rolí princezny Diany. Britská královská rodina zatím snímek převážně ignoruje. Někteří kritici se zmiňují také o tom, že Wattsová se Dianě ani moc nepodobá – a na natáčení musela mít umělý nos. V obsazení filmu je ale jedinou známou hvězdou.

autor: rma
Spustit audio