U příležitosti 100. výročí revoluce v roce 1917 o ní v Rusku znovu přemýšlejí
Vypadá to, že sto let po revoluci v roce 1917 Kreml pořád ještě neví, jak všechny ty „seismické“ události správně vyložit a oslavit, píše v komentáři na serveru Intersection Project, věnovaném studiu současného Ruska, polský historik Bartłomiej Gajos.
Jeden z předních bolševických historiků dvacátých let, Michail Pokrovskij, řekl, že „historie je politika, promítnutá do minulosti.“ Vypadá to, že dnešní ruští oficiální představitelé dělají všechno proto, aby dokázali, že měl pravdu. Když ale jde o revoluce roku 1917, není vůbec jednoduché najít takovou interpretaci historie, která by legitimizovala Putinův režim.
Samo slovo „revoluce“, které se s rokem 1917 vybaví, má v očích dnešní ruské vlády negativní a nebezpečný odstín. Řešení nenabízí ani snižování významu těchto událostí, ani vyprazdňování jejich smyslu: sté výročí revolucí roku 1917 je přece jen příliš významná událost, která navíc dělí společnost. Nedá se proto jen tak odbýt.
Kreml: Revoluce byly trágédií
Vypadá to, že Kreml se dnes pokouší prezentovat revoluční aspekt roku 1917 jako tragédii. Ministr kultury Vladimir Medinskij ve svých pěti tezích, které chce využít k veřejné diskusi při vypracování platformy národního smíření, prohlásil, že klíčovým slovem oslav stého výročí se musí stát „usmíření“.
Tutéž myšlenku opakoval i prezident Vladimir Putin v projevu před členy obou komor parlamentu 1. prosince 2016. Nejvýmluvnějším vyjádřením takového chápání tehdejších událostí je „Památník usmíření“, který má vzniknout na okupovaném Krymu, kde v roce 1921 ruská občanská válka skončila.
Není těžké pochopit, proč se vláda snaží revoluční aspekt únorové a říjnové revoluce ignorovat: pro dnešní režim jsou tyto události ideologickou výzvou.
Za prvé, oslavu revolučních událostí ruská vláda nevítá, protože revoluce je sama o sobě aktem nezákonného odnětí moci jejím všeobecně uznávaným nositelům.
Po takzvaných „barevných revolucích“ v zemích bývalého Sovětského svazu a masových protivládních protestech, které v roce 2012 proběhly přímo v Rusku, začaly úřady negativní následky revoluce aktivně zdůrazňovat.
Za druhé, zatímco v případě Velké vlastenecké války dnešní Ruská federace úspěšně převzala kulturu paměti v její sovětské podobě, hodnocení říjnového převratu zůstává předmětem vzrušených vnitřních sporů, píše Gajos.
Revoluce vedla k občanské válce, která obyvatelstvo rozdělila na dva základní tábory: bílé a rudé. Historikové a politici se dodnes přou o to, která strana byla lepší.
V důsledku se tak Kreml ocitá v podivně neurčité situaci – nedokáže totiž zodpovědět starou otázku ruské historie, jestli byl Sovětský svaz pokračovatelem Ruského impéria, nebo jeho popřením.
Velká ruská revoluce
Proto – nehledě na jasně formulované cíle „usmíření“ – jsou pokusy o jejich dosažení nedůsledné a současně pro režim představují potenciální hrozbu. Největší otázka, která vyjadřuje celou podstatu problému, je následující – jak nazývat den, kdy proběhla bolševická revoluce? Od roku 1995 mu v Rusku už neříkají Den Velké říjnové socialistické revoluce, i když komunistická strana tento název stále používá.
Už to není ani svátek. V lednu 2005 komunistický svátek vystřídal Den národní jednoty, který se slaví o tři dny dříve – 4. listopadu. V Rusku jej zavedli bezprostředně po oranžové revoluci na Ukrajině, jedné z barevných revolucí v postsovětském prostoru, proti které Kreml ostře vystoupil.
Místo starého názvu se dnes používají označení „Velká ruská revoluce“ a „Revoluce roku 1917 v Rusku“. Obě nabízejí různou interpretaci tehdejších událostí. Alexandr Čubarjan, předseda Národního komitétu ruských historiků, představil svůj návrh v lednu 2014 při setkání prezidenta s vědci, pracujícími na nové učebnici dějepisu.
Podle Čubarjanovy interpretace bychom události let 1917-1921 měli označovat za „Velkou ruskou revoluci“, podobně jako mluvíme o Velké francouzské revoluci na konci 18. století.
V ruském kontextu ale má takový název zvláštní význam. Dá se předpokládat, že jde o renesanci starého pojetí francouzské revoluce, jak ho chápali v dobách Sovětského svazu. Čubarjanův kolega z organizačního výboru, připravujícího vzpomínkové akce u příležitosti stého výročí revoluce roku 1917 v Rusku, Jurij Petrov, s ním není spokojen. Tvrdí, že takový název, zvlášť doplněný kontroverzním adjektivem „velká“, zdůrazňuje jenom měřítko a význam revoluce v kontextu světové historie, ale neříká nic o její pozitivní roli.
Bolševická genocida na pravoslaví
První zasedání tohoto organizačního výboru, tvořeného politiky, pravoslavnými duchovními, novináři, vědci a filmaři, skončilo tak, že se přítomní ve svých názorech naprosto rozešli. Předseda výboru, rektor moskevského ústavu mezinárodních vztahů Anatolij Torkunov, zdůraznil kontinuitu ruské státnosti a pozitivní aspekty sovětské historie, například vítězství nad fašismem.
Naopak Natalja Navročnická, politička a historička, spojená s ruskou pravoslavnou církví, se soustředila na nenávist bolševiků k náboženství a zopakovala svou starou tezi, že k obnovení kontinuity došlo až po vítězství nad nacistickou Třetí říší.
Zástupce Imperiální pravoslavné palestinské společnosti, bývalý premiér a někdejší šéf zpravodajské služby FSB Sergej Stěpašin se také chopil tohoto motivu a prohlásil, že bolševici „spáchali genocidu na ruském náboženství.“
Katedrála Krista Spasitele v Moskvě byla v roce 1931 zdemolována bolševiky a v roce 2000 opět vysvěcena
Putin má jasno
Zdá se, jako by Putin s podobným nesouladem mínění dopředu počítal. V nařízení z 19. prosince 2016, kde se mluví o ustavení zmíněného organizačního výboru, použil neutrální frázi „revoluce roku 1917 v Rusku.“
Názor samotného Putina na revoluci zůstává záhadou. Ve svých vystoupeních se k těmto událostem skoro nevyjadřuje. Nejdůkladněji zhodnotil bolševický převrat v roce 1999, když byl ještě předsedou vlády.
Sám si tehdy položil otázku: „Proč v zemi proběhla revoluce roku 1917, nebo, jak se také říká, říjnový převrat?“ A odpověděl: „Protože vláda ztratila jednotu.“ Od té doby, co se stal prezidentem, revoluci už vždy připomínal jen jako holý fakt.
Není ale těžké se domyslet, jaký má ve skutečnosti na raný bolševický režim názor, píše Gajos. Nedávno Putin obvinil Lenina z rozpadu Sovětského svazu, protože Lenin přiznal sovětským republikám rovné postavení a prohlásil, že mají právo na vystoupení ze Svazu.
V roce 2012 Putin zase prohlásil, že bolševici se za první světové války dopustili vlastizrady. To vedlo k zuřivému sporu s předsedou komunistické strany Gennadijem Zjuganovem. Překvapivě tvrdá odpověď vůdce komunistů potvrdila fakt, že ruské elity jsou stejně jako ruská společnost rozděleny na dva nesmiřitelné tábory.
Na revoluci raději ani nemyslete
Jediné, na čem se obě strany shodnou, je Medinského pátá teze: „pochopení, že sázka na pomoc zahraničních spojenců ve vnitropolitickém boji byla chybná“. V kontextu pokračujícího konfliktu s Ukrajinou a Západem můžeme čekat, že toto téma se bude i nadále využívat k semknutí Rusů kolem současného režimu, tvrdí Gajos.
Ať už to je jakkoliv, Kreml před sebou má těžký úkol: jak uchopit události, které není lehké ideologicky vykládat podle potřeby. Putinovi se osud cara Mikuláše II. hodí, aby poukázal na to, co se může stát, když vláda ztratí jednotu. Proto se staví do pozice arbitra a využívá neutrální výraz „revoluce roku 1917 v Rusku“.
Vyhýbá se také jasné odpovědi na otázku, jestli po revoluci pokračovala kontinuita ruské státnosti, a pokud ano, do jaké míry. Ve světle blížících se voleb v roce 2018 zůstává hlavním cílem dnešního režimu udržení statu quo a pocitu stability. Může se ale ukázat, že taktika, kterou Kreml vybral, k uspokojení obou stran vnitřního konfliktu nepostačí.
Na mezinárodní úrovni se Kreml sté výročí revoluce pokusí využít k tomu, aby ukázal revoluci jako tragédii a zdroj nestability, a současně dal najevo, že na mysli má v první řadě situaci na Ukrajině. Současně by Kreml byl rád, aby byl rok 1917 výstrahou pro každého Rusa, který by snad na nějakou revoluci pomyslel, píše v závěru svého komentáře na serveru Intersection Project polský historik Bartłomiej Gajos.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
