V táboře Hillary Clintonové horečně pátrají, kdo vynesl detaily o zákulisí kampaně

Novináři podrobně zmapovali chybné úvahy, osobní selhání i nesváry ve volebním štábu, které nakonec nemohly skončit jinak než spektakulární porážkou. „Clintonová sice vybízí své stoupence k odvaze a boji, ale musí to pro ni být nesmírně těžké,“ píše týdeník.

Egocentrický šarlatán

Z knihy vyplývá, že jedním ze strůjců selhání byl hlavní manažer kampaně Robby Moo. Novináři Allen a Parnesová ho demaskují coby egocentrického šarlatána, jemuž šlo na prvním místě o vlastní prospěch. Schopnější rivaly izoloval a odmítl se řídit radami zkušeného exprezidenta Billa Clintona, který ho varoval, že průzkumy říkají něco úplně jiného, než si myslí štáb. Volba Mooka byla zdánlivě logická – Hillary prohrála primárky s Obamou právě proto, že její sok uměl skvěle pracovat s průzkumy. Tak si řekla, že musí jeho trik zopakovat.

Předseda kampaně John Podesta neskrýval averzi k Mookově tendenci spoléhat otrocky na mediální analýzy, které Clintonové slibovaly drtivé vítězství. „Mook si o Podestovi myslel, že je hlupák,“ píše lapidárně kniha. Podesta byl o něco upřímnější. Říkával, že Robby je pasivně agresivní, zatímco on sám je prostě jen agresivní. Kardinální chybou bylo podle autorů Mookovo rozhodnutí cílit především na demokratické voliče a nevšímat si nerozhodnutých. Zatímco Bill Clinton marně doporučoval, aby se v kampani zaměřili na malá města, Mook si vedl svou. Odmítl i exprezidentovo tvrzení, že brexit není žádná náhoda, ale varovné „znamení času“. Mook na to namítal, že je to „věštění z klobouku“.

Hledání krtka

Nynější hledání údajného „krtka“ ovšem podle Sunday Times mimoděk potvrzuje další z motivů knihy, a tím jsou paranoia a pomstychtivost Hillary Clintonové. Všechny neúspěchy okamžitě házela na hlavu svého štábu. A když v roce 2008 přišla o demokratickou nominaci, nechala stáhnout tisíce mailů svých podřízených, a její lidé v nich pak museli hledat sebemenší známky neloajálnosti.

Logo|foto:Český rozhlas

Allen a Parnesová podrobně analyzují příčiny neúspěchu a jejich verdikt je drtivý: Clintonová si zavinila porážku vlastní neschopností, pýchou a tím, že nedokázala oslovit obyčejné lidi. Investigativci přitom v roce 2014 napsali velmi přejný portrét Hillary a jejího politického comebacku. „Zřejmě jim tehdy nepřišlo na mysl, že budou v tak krátkém čase psát úplně jinou knihu,“ poznamenávají Sunday Times.

Na vítězný projev nedošlo

V kampani Hillary Clintonové šlo podle nich od začátku všechno špatně. Její úvodní řeč v červnu 2015 měla deset autorů, a stejně dopadla hrozně. Chyběl v ní jediný srozumitelný důvod, proč chce být bývalá první dáma prezidentkou, chyběl i jasný program v několika bodech. O rok a půl později, během volebního večera, si byli ona i její štáb natolik jisti vítězstvím, že do posledního slůvka ladili vítězný projev. Když pak začala chodit první čísla a porážka byla zřejmá, nikdo nevěděl, co dělat. Sám prezident Obama musel Clintonové zatelefonovat a doslova jí nařídit, aby zavolala Donaldu Trumpovi a přiznala porážku.

Snad jen pár dní před volbami zažila okamžik prozření, když jednomu poradci řekla, že dobře ví, jak negativní emoce vyvolává v lidech. „To taky bude váš hlavní problém v prezidentském úřadě,“ zněla odpověď. „Byl to ostatně hlavní důvod, proč se do Oválné pracovny nakonec neprobojovala,“ píší Sunday Times. Podle týdeníku pozoruhodná kniha dvou investigativců potvrzuje známou poučku, že prohraná kampaň je často mnohem zajímavější než vyhraná. „Nepřečíst si tuto knihu by bylo u každého politika známkou hrubé neprofesionality,“ uzavírá britský týdeník.