Velký dramatik Samuel Beckett ovládl malé město na severu Irska

Skoro na všech veřejných místech malého města, obklopeného jezery, číhá upozornění na 3. ročník Štastných dní neboli Mezinárodního festivalu Samuela Becketta v severoirském Enniskillenu, který začal 21. července a skončí tuto neděli.

V americkém deníku New York Times čteme, že donedávna byl Enniskillen znám hlavně jako místo, kde Irská republikánská armáda roku 1987 při oslavách Dne příměří zabila jedenáct lidí. 11. listopad je v zemích Britského společenství národů každý rok věnován konci 1. světové války a jejím obětem.

Když Sean Doran, který se narodil v Severním Irsku, přede dvěma lety založil v Enniskillenu kulturní festival, doufal, že jméno města už nebudou provázet jen hrozné vzpomínky, ale i pověst slavného dramatika Samuela Becketta, který tu jako mladík studoval na Potora Royal School. Festival spojený s jeho jménem už loni přilákal asi 8 tisíc lidí, z toho asi třetinu ze zemí mimo Severní Irsko.

Program je soustředěn na Beckettovy divadelní hry, které jsou nejznámější součástí jeho díla. Letos byly k vidění dvě inscenace Čekání na Godota ve francouzštině a jidiš nové nastudování Katastrofy, kterou Beckett věnoval Václavu Havlovi v době jeho věznění, a Poslední páska, kde v režii Petera Steina vystoupil Klaus Maria Brandauer.

Festival v Enniskillenu, věnovaný Beckettovu životu a dílu, má kromě divadla mnoho dalších tváří včetně hudebních představení, besed, čtení, výtvarného umění, a dokonce i sportu. Beckett, který zemřel roku 1989, ve školních letech vynikal v kriketu, rugby a boxu, a celý život byl sportovním fanouškem.

Logo|foto:Český rozhlas

Díky tomuto záběru je festival velmi živý a přístupný mnoha lidem. Vystoupila tu i autorka kuchařských receptů Claudia Rodenová a představila svou Kuchařku židovských jídel, která podle ní souvisí s inscenací Godota v jidiš.

Je to dost vzdálená souvislost, ale nikomu to nevadilo. Paní Rodenová byla stejně zajímavá jako učenec Terry Eagleton a jeho přednáška Politický Beckett.

Beckett navázal v prvních letech svého pobytu v Paříži blízký vztah se spisovatelem Jamesem Joycem a pomohl mu s rozsáhlým dílem Plačky nad Finneganem, které bylo obsahem maratonského čtení v místní hospodě.

Beckett měl ve zvyku psát ke svým hrám velmi podrobné režijní poznámky, a přesto mohou být v jejich inscenacích velké rozdíly. Jeho Čekání na Godota uvedlo Divadlo Nono z Marseille a newyorský New Yiddish Rep do představení v Enniskillenu zapojil dublinskou klezmerovou kapelu Jurodny.

Původní francouzská verze hry z roku 1953 byla pojata trochu jako varieté a herci byli nalíčeni jako klauni. Inscenace v jidiš byla naturalističtější a emotivnější, a mohla by odkazovat k dramatikovu podílu na francouzském hnutí odporu a jeho postoji k holokaustu, poválečné emigraci a hromadným deportacím.

„Když jsme začínali, tak lidé hodně pochybovali, jestli budeme mít dost materiálu na každoroční festival,“ vykládal Sean Doran, který kdysi začínal jako klarinetista, později pořádal umělecké festivaly v australském Perthu a severoirském Belfastu, a mezi lety 2003 a 2005 řídil Anglickou národní operu. Iniciativní chlapík dodal, že se nakonec ukázalo, že k Beckettovi bylo tolik programových nápadů, že se všechny nedaly uskutečnit.

Hodně návrhů se týkalo muziky, protože Samuel Beckett měl velmi rád klasickou a romantickou hudbu – oblíbil si zejména německého skladatele Franze Schuberta a jeho písňový cyklus Zimní cestu, která v Enniskillenu celý festival uzavírá. Jeho součástí byl letos i Beckettův zpěvník – série šesti autorových zhudebněných básní.

Z výstavy Beautiful people (a skryté rány) - Marc Trivier, Samuel Beckett, Paris, 1983|foto: Galerie hlavního města Prahy

Beckettův celoživotní zájem o hudbu je patrný i v jeho literárním díle, kde text často působí spíše jako scénická hudba, plná protipólů a změn v důrazu i tempu, než jako běžná řeč a rozhovor. Je to patrné zejména ve Slovech a hudbě, které napsal roku 1961 pro rozhlas a později požádal skladatele Mortona Feldmana, aby k textu napsal hudbu. Celek měl premiéru roku 1987, dva roky před Beckettovou smrtí.

Letos musel hlavní pořadatel festivalu Sean Doran omezit nebo vypustit další témata, jako filmový program a komediální výstupy, protože bylo nutno krotit náklady. V prvních dvou ročnících festivalu dosáhl jejich rozpočet přibližně 670 tisíc liber, které většinou zaplatila Umělecká rada Severního Irska a Severoirský turistický výbor. Letošní náklady stouply na 850 tisíc liber.

Pan Sean Doran má řadu dalších plánů. Povzbuzen úspěchem Štastných dní v Enniskillenu by rád příští rok založil v Severním Irsku dva další festivaly. Jeden bude věnován Oscaru Wildovi, který také chodil do školy v Enniskillenu, a druhý dramatikovi Brianu Frielovi.

Ať už je význam Beckettovy hry Šťastné dny jakýkoli, jejich autor se pevně usadil v mysli místních lidí v malém severoirském městě, kteří jsou nyní nadšeni vším, co nějak souvisí s Beckettem.

Holič nabízí jeho účes, který působí trochu strašidelně, a místní čajovna Jolly Sandwich je dekorována žlutě a černě, aby připomněla erbovní barvy školy, kam dramatik kdysi chodil. Jsou tu samozřejmě i jeho olejové podobizny. „Nikdy dřív jsem o něm neslyšel,“ řekl majitel čajovny, „ale teď jsem jeho velký fanoušek.“

Zpracováno ze zahraničního tisku.