Vzpomínka na sestřelené letadlo, sny v umění a kočkovití bohové
Současná doba je v podání sdělovacích prostředků plná napětí, ale my se dnes pohroužíme do dějin. Nejprve se vrátíme do 80. let minulého století, abychom si připomněli zbytečnou smrt stovek lidí v sestřeleném dopravním letadle. Pak se podíváme na zajímavou výstavu v toskánské Florencii, jejímž námětem je umění a sny, ve kterých může duše vystoupit z těla, aby navštívila nadpřirozený svět. Na závěr zamíříme do starověkého Egypta, kde byli velmi oblíbení i obávaní bohové, kteří na sebe brali kočičí podobu.
Hrůzný incident studené války
Byl to odporný incident studené války. Před třiceti lety zahynulo 269 lidí na palubě jihokorejského letadla mířícího z Aljašky do Soulu. Prvního září roku 1983 ho sestřelil ruský bojový pilot, když se ocitlo v sovětském vzdušném prostoru nad ostrovem Sachalinem. Svět se zhrozil. O život přišli většinou Jihokorejci a kromě nich 61 Američanů a 28 Japonců.
Spousta lidí si tehdy myslela, že to byla akce sovětského pilota, který si rád zastřílel, ale jak píše deník Moscow Times, bylo to složitější. Korejské civilní letadlo opravdu vybočilo z kursu a vyšetřování Spojených národů došlo k závěru, že se katastrofální chyby dopustil jak jeho pilot, tak protivzdušná obrana Sovětského svazu, která se řídila heslem „nejdřív střílej a pak se ptej.“
Na osudu obětí se podepsala paranoia studené války. V prvních hodinách nového dne vzlétly ze základny na Sachalinu tři sovětské stíhačky, které zachytily neznámý objekt s blikajícími navigačními světly. Záhadný stroj byl jihokorejský linkový let 007. Nad poloostrovem Kamčatkou vlétl do sovětského vzdušného prostoru, pokračoval nad Ochotským mořem a blížil se k Sachalinu.
Sověti si mysleli, že je to americké výzvědné letadlo Boeing RC-135, protože se jeho radarový podpis podobal záznamu komerčního letadla. Několik hodin před katastrofou hlídkoval poblíž Sachalinu mimo sovětský prostor americký špionážní stroj a Rusové si mysleli, že jde o drzý vojenský vpád jejich arcinepřítele.
Sovětská reakce byla chaotická. Několik ruských stíhaček se pokusilo o kontakt a pak byla do oblasti bohužel navedena další letadla. Pilot jednoho z nich vypálil nad cíl, aby připoutal jeho pozornost, ale odpovědi se nedočkal. Jihokorejské letadlo nabralo výšku, Gennadij Osipovič to vyhodnotil jako pokus o únik. V půl čtvrté ráno vystřelil dvě rakety a chladně ohlásil, že cíl byl zničen. Pád zasaženého dopravního letadla nikdo nepřežil. Americký prezident Ronald Reagan řekl, že to byl zločin proti lidskosti, když nedlouho předtím označil Sovětský svaz za říši zla.
Sovětská odpověď byla jako obvykle neohrabaná. Kreml více než týden odmítal jakoukoli odpovědnost, velmoci se několik měsíců vzájemně odsuzovaly, až nakonec sovětský vůdce Jurij Andropov prohlásil, že to byla ze strany Američanů rafinovaná provokace. K incidentu došlo v době, kdy napětí studené války zase jednou vrcholilo.
Od března roku 1983 prezident Reagan prosazoval strategickou obrannou iniciativou, označovanou jako Hvězdné války. Na podzim téhož roku Američané a jejich karibští spojenci vtrhli na ostrov Grenadu, aby tam potlačili prokubánský komunistický převrat. O měsíc později se prezident Reagan rozhodl umístit v západní Evropě sto jaderných střet typu Pershing, aby čelil hrozbě sovětských mobilních raket SS-20. Nedávno odtajněné sovětské dokumenty ukázaly, že Rusové byli roku 1983 přesvědčeni o pravděpodobnosti amerického jaderného útoku.
V průběhu 80. let zkrachoval komunistický politický a hospodářský systém, v Moskvě se roku 1985 ujal vlády Michail Gorbačov, který se pustil do reforem, a po revolucích ve střední Evropě Sovětský svaz vydechl v prosinci roku 1991 naposled.
Roku 1993 došlo vyšetřování agentury Spojených národů pro civilní letectví k závěru, že piloti sestřeleného jihokorejského letadla buď po startu na Aljašce nezapnuli správný navigační systém, nebo spínač nefungoval. Posádka si zřejmě vůbec nebyla vědoma nebezpečí. Ruská vláda od té doby hájí jednání sovětských pilotů jako tragické, ale nezbytné, protože do jejich vzdušného prostoru vniklo cizí letadlo. Je to asi proto, že vzpomínky na tu dobu jsou jí stále nepříjemné.
Umění a sny
Sny jsou stejně staré jako lidstvo a stejně univerzální jako sex a smrt, a tak není divu, že se pravidelně objevují v příbězích, které si vyprávíme o našem světě. V antických bájích i biblických podobenstvích sny podněcují změnu – vzpomeňte si na Josefa, který se stal správcem Egypta, když vyložil faraonův sen. Sny jsou také oknem do skrytého středu osobnosti. Výstava ve florentském paláci Pitti, o níž píše britský deník Financial Times, se zabývá jejich rolí v renesanci.
Je to podivuhodné putování po méně známých cestách kultury 16. století. Jsou tu obrazy, kresby, rytiny, sochy i texty. Setkáme se s velkými jmény Platóna, Aristotela a Michelangela – a je tu i Rafael, Correggio, Lorenzo Lotto, Dürer a Hieronymus Bosch. Na tento zdánlivě dobře známý svět se podíváme pod neobvyklým úhlem.
Lidé se mohou ve snu přenést na území, které je za jejich vědomou kontrolou. Svět spánku určitě lákal už umělce 16. století, kteří se po poslední, dekorativní fázi gotiky chtěli vrátit ke klasickému řádu. Když si zdřímneme, usne i rozum, ale obrazivost renesančních umělců drželi na uzdě novoplatonští filozofové, jako byl Marsilio Ficino. Podle spisu Theologia Platonica z 15. století je spánek byl příležitostí k vacatio animae – je to okamžik, kdy duše může vystoupit z těla a přiblížit se k božství.
V ústřední části florentské výstavy najdeme řadu vynikajících obrazů včetně mistrovské Rafaelovy miniatury Vize rytíře, vypůjčené z londýnské Národní galerie. Je to výjev s hezkým mladým chlapcem, který spí mezi dvěma sličnými mladými ženami – jedna drží květinu a její šátek se provokativně třepetá ve větru, a druhá, jejíž vlasy jsou ozdobeny čapkou, mu nabízí bibli a meč.
Pravděpodobně se jedná o římského generála Scipiona, který sní o alegorických postavách Ctnosti a Blaženosti. Musí si mezi nimi vybrat a vybírá si mravnější možnost. Postavy jsou uspořádány v dokonalé symetrii a celý děj se odehrává na pozadí idylické Arkádie s azurovým nebem a zelenými kopci. Pro Rafaela je příznačné, že maluje snový svět, který je stejně vyrovnaný a pokojný jako bdělá realita, ale dilema, kterému čelí jeho hrdina, se vyskytuje na mnoha jeho obrazech. Zdá se, že látkou jeho snů je pokušení.
Spící Apollo z roku 1530 od Lorenza Lotta je obraz nahého božstva, které má v ruce lyru a spí na mýtině obklopené vavřínovými stromy pod andělem troubícím na trubku. U jeho nohou leží hromady svlečených šatů a hudebních nástrojů, zatímco na divokých travnatých svazích tančí nahé Múzy ve smyslném opojení. Vypadá to, že benátský malíř ukazuje nebezpečí, že se umělec může ztratit ve smyslné fantazii, ale zároveň oslavuje tvořivou svobodu představivosti.
Ve světě, kde na moudrý mužský rozum padá v noci dřímota, je noc nevyhnutelně pokládána za říši žen. V řeckých mýtech je noc zosobněna bohyní temnot jménem Nyx, která byla dcerou Chaosu. Oblíbeným motivem renesančních umělců byly nahé ženy spící v otevřené krajině. Krásná Correggiova Venuše se uložila na modré látce, po jejím boku spí syn Eros a nad nimi se sklání satyr upoutaný její slastnou ospalostí. Obraz se dá vykládat jako alegorie novoplatonské myšlenky, že Venušina dřímota může uvolnit prostor pro ideál ctnostné, nebeské lásky.
Spící ženy mají však i jiné, méně vznešené hodnoty. Co může být přístupnější, zranitelnější a lákavější než žena se zavřenýma očima? Co už by mohlo méně ohrožovat muže, která se na ni dívá? Ezoterické sexuální fantazie byly stejně hojné v renesanci jako kdykoli jindy. Na výstavě je vynikajícím příkladem raná kopie spisu, který se jmenuje Hypnerotomachia Poliphili neboli Poliphilův sen o sváru lásky.
Překrásný tisk s vynikajícími rytinami, připisovaný dominikánskému knězi a mnichovi Francesku Colonnovi, vyšel poprvé roku 1499. Příběh vypráví sen Poliphila, který prožívá řadu erotických dobrodružství při hledání své skutečné lásky, kterou byla zlatovlasá Polia.
Autor recenze píše, že Francesco Colonna měl zvláštní zálibu v pramenech, ale na tento motiv narazíme na obrazech z počátku novověku velmi často. Na Alegorii boha Pana, jejímž autorem mohl být Dosso Dossi z Ferrary, je krásná nahá žena spící na loži z květin, a po jejím boku je převrácená karafa. Poznámka ve výstavním katalogu uvádí, že obraz pravděpodobně inspiroval Colonnovo líčení nymfy, z jejíchž ňader proudí horká a studená voda.
Za nočními můrami bylo třeba vydat se na sever. Strhující přehlídka maleb a rytin od Albrechta Dürera, Hieronyma Bosche, Pietra Bruegela a jejich následovníků ukazuje, že nejpodivnější vize strašidelného a groteskního světa ležely za Alpami, kde se novoplatonské pojetí krásy vyskytovalo mnohem vzácněji.
Ústředním bodem této části florentské výstavy je čtveřice maleb, která je známá jako Vize posmrtného života. Jejich autorem byl mezi lety 1505 a 1510 žák nizozemského malíře Hieronyma Bosche, jehož peklo obývají okřídlení démoni s pařáty opatřenými drápy. Netvoři napichují padlé duše, které se propadají do jezera plamenů, nad nimiž se vznáší nažloutlá smrdutá mlha.
Podnětem hrůzyplného obrazu mohla být kdysi velmi oblíbená latinská středověká báseň Vidina rytíře Tondala, která byla od 12. do 15. století přeložena do patnácti jazyků včetně islandštiny a běloruštiny. Příběh předcházející Dantově Božskou komedii vypráví o chybujícím šlechtici, kterému se zdá, že prošel podsvětím a došel vykoupení. Výstava ve florentském paláci rodiny Pitti je otevřena už jen do 15. září, ale kdo má tou dobou cestu do Toskánska, neměl by si nechat ujít.
Kočičí božstva
Pokud sníte o nebi jako o věčnosti strávené s domácími zvířaty, můžete se vypravit do New Yorku na výstavu Božské kočky starověkého Egypta. Všech třicet exponátů z egyptské sbírky Brooklynského muzea jsou kočky, velké i malé, divoké i krotké, nebeské i pozemské. Ať jsou odlity z bronzu nebo vytesány z kamene, jejich podoba měla odolat času a to se také stalo.
Často se soudí, že kočky zdomácněly v Egyptě, ale archeologové, na něž se odvolává deník New York Times, tvrdí, že se to stalo v Mezopotámii. Měli byste také vědět, že na kočičí podobu sice narazíte v náboženském kontextu, ale Egypťané neuctívali kočky jako takové, ale stvořili bohy, kteří měli jejich tělesné rysy, proměnlivou náladu a téměř nadpřirozenou inteligenci.
Staří Egypťané brali nadpřirozeno vážně – byla to pro ně realita. Cesta mezi pozemským životem a zásvětím byla plynulá. Slunce ji procházelo každý den, pohybovalo se po nebi od východu na západ, a jakmile zmizelo z dohledu, pokračovalo v kruhové cestě světem mrtvých a pak se zase vynořilo ze země a vrátilo se na nebe.
V egyptské kosmologii bylo slunce svrchovaná přírodní i duchovní síla a mělo obrovskou moc. Bylo dobrodějem i zhoubcem, díky němu rostlo i vadlo obilí, staralo se o život, ale také ho trestalo. Egypťané dali i této síle viditelnou formu, takže chápeme, že stvořili obraz kočky jako nestálé bytosti s mnoha životy.
Velké sluneční božstvo Re mělo mnoho dětí včetně několika dcer. Jedna z nich, která měla nejsložitější a velmi obtížnou osobnost, se jmenovala Sachmet neboli Mocná, a sloužila jako osobní strážce slunce. Lidé ji obvykle zobrazovali se ženským tělem a lví hlavou.
Staří Egypťané zbožňovali svět, ale dovedli se na něj dívat i velmi bystře a neromanticky, což se týkalo i kočičího temperamentu. Nedělali si iluze o jeho těkavých a prchlivých stránkách, které zosobňovala Sachmet. Její oddaná ochrana otce se mohla zvrátit v nevázanou smrtící sílu. Když se Re jednou rozzlobil na lidstvo, požádal ji, aby mu udělila lekci, a vzápětí i jeho vyvedla z míry zuřivost její reakce. Teprve když se opila pivem, kterému dal barvu krve, zabíjení ustalo.
Na památku této zkázy pořádali Sachmetini vyznavači v jejích chrámech každý rok divoké, nespoutané slavnosti, kde pili, dokud nepadli. I před jejími nejuhlazenějšími obrazy v Brooklynském muzeu cítíte, jak dovedla být strašná. Soška z pozdní bronzové doby, datovaná do let 664 až 332 před Kristem, má lví hlavu, je pružně nakročená dopředu a vypadá, že před ní nic neobstojí. Na fragmentu starší kamenné plastiky vidíme jen její lví tvář. Je realistická a téměř v životní velikosti a zdá se, že se na nás vrhne. Je neúprosně hltavá – takhle se kočka dívá na myš.
V proměnlivém egyptském panteonu jsou i kočkovité bohyně, které vypadají neškodněji. Taková byla Bastet, původně lvice, později kočka a ještě později žena se lví hřívou. V Brooklynském muzeu je několik jejích malých sošek. Jednou je to drobná kočičí žena, ale jindy lidské rysy mizí a uctívaná kočka sedí na sloupu ve tvaru lotosu.
Je tu kočičí matka krmící svá koťata i dospělá kočka s královskými zlatými náušnicemi. Nevíme, jestli představují bohyni Bastet, ale zřejmě s ní nějak souvisí. Od počátku 1. tisíciletí před Kristem se kult kočičích bohyň rozšířil po celém Egyptě. Současného diváka snadno napadne, že pojetí kočičích božstev, jako byla Sachmet nebo Bastet, nějak souvisí s patriarchálním pohledem na ženy, které se jeví jako nevypočitatelná, nezkrotná, a proto nebezpečná stvoření. Jejich povaha je dvojznačná, jednou jsou to bezcitní zabijáci a podruhé něžné matky.
Pokud zatoužíte po konvenčnější a lidštější podobě kočkovitého nadpřirozena, výstava vám nabídne mužská božstva a zejména trpasličího tvora jménem Bes. Má lví hřívu, zubí se, má křivé nohy a do Egypta možná dorazil z krajů jižně od Sahary. Ale i on souvisí se slunečním božstvem, které se u něj neprojevuje návaly zuřivosti, ale pevným tlukotem zlatého srdce.
Bes chránil domov, ze kterého vyháněl zlé duchy lvím sykotem a výhrůžnými grimasami. Pomáhal v nebezpečné době těhotenství i porodu a také při spánku, a dozíral na péči o děti. Mohli bychom ho označit za strážného anděla či démona, a když vás postihla krize, působil jako most nad propastí.
Ale s Besem byla i zábava – tančil, zpíval, hrál na loutnu a přinášel do života štěstí. Lidé si malovali jeho obraz na stěny svých domovů, nosili jeho sošku na krku a nechali si ho vytetovat na kůži. Nebyl sice předmětem oficiálního náboženského kultu, ale byl oblíbený po celém Egyptě. V pokřesťanštěné podobě se jako svatý Bessus dostal do Itálie. Baleárský ostrov Ibiza, kam i dnešní turisté míří za bezstarostnou pohodou, se jmenuje po něm.
Stejně jako kočičí bohyně se i Bes vyskytoval v mnoha verzích, někdy více a jindy méně srozumitelných. Jeho nejbližší obdobou byl bůh jménem Tutu, který dával pozor na spáče a snílky a uměl obrátit lidský život k lepšímu. Mramorová socha z prvního století po Kristu ho zobrazuje jako sfingu s lidskou hlavou na lvím těle, která se vymyká standardu boha s kočičí hlavou. Kočky stejně jako sfinga nikomu neodpovědí a podobně jako bohové jsou nepředvídatelné, moudré i divoké. Možná právě proto byly tak vděčným tématem starověké mytologie. Výstava Božské kočky je v Brooklynském muzeu otevřena až do prosince příštího roku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
