Západ se bude muset obejít bez spojenectví Turecka

9. prosinec 2016

„Turecká republika, která vznikla transformací autoritářského státu z let 1923 až 1950 v parlamentní demokracii, přestala existovat. Západní politici by měli opustit zbožná přání a domyslet, co to pro ně znamená,“ píše magazín American Interest.

Už roky je podle něj zřejmé, že turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana provádí v Turecku seizmické změny. A nejde jen o přechodnou fázi.

„Mnozí západní politici, zvyklí na spojenectví atatürkovského Turecka z dob studené války, se s tím stále nemohou vyrovnat. Jako by nemohli uvěřit, že proces modernizace může mít zpátečku,“ poznamenává magazín.

To, co se teď děje, se netýká jen nejvyšších pater turecké politiky, ale existence státu jako takového. Možnosti dalšího vývoje vidí American Interest jen dvě – země se buď vrátí do předdemokratické fáze a u moci už nebudou prozápadní modernisté ale islamisté, anebo zamíří k nějaké dosud neznámé formě státního zřízení.

Od července platí po nezdařeném puči v Turecku výjimečný stav a země se dramaticky mění. Pokud existovala nějaká zákonná a ústavní omezení prezidentské moci, teď je s nimi konec, píše American Interest. Režim se neuvěřitelně rychle vypořádal s desítkami tisíc svých kritiků a odpůrců v soudnictví, médiích, školství i armádě. Kritizovat „palác“, jak říkají Turci prezidentské moci, se dnes nevyplácí. A Erdogan své postavení počátkem příštího roku stvrdí v referendu o ústavních změnách.

To vše se děje na pozadí obrovských geopolitických změn v jihozápadní Asii. „Naši turečtí spojenci se oprávněně ptají, kde v tom všem zůstaly Severoatlantická aliance a Washington, když se svět kolem nich zhroutil. Rusko začalo hrát dominantní roli v oblasti Černého moře a jeho vliv teď zasahuje až k Středomoří. V Sýrii se zřejmě uchytilo natrvalo,“ píše American Interest.

Logo

Jak dodává, americká zahraniční politika nedokáže řešit mocenské vakuum, které vzniklo v důsledku napětí mezi sunnitskými Araby a íránskou expanzí.

Erdogan najde nové spojence

„Útoky takzvaného Islámského státu v Istanbulu i Ankaře navíc ukázaly, že Turecko už není hrází vůči blízkovýchodnímu chaosu. Naopak, je jeho terčem. Vláda neumí – anebo nechce – zajistit tureckou jižní hranici. Vedle toho je zde uprchlická krize. Evropští lídři však o ní při setkání s tureckými představiteli mluví jen neradi a spíše v ústraní,“ píše americký magazín.

Miliony prodemokratických Turků jsou vydány napospas režimu, v němž udává tón kdysi jen okrajová frakce vládní strany, přesvědčená o svrchovanosti islámu. Turecká armáda, která tradičně střežila atlantické směřování země, prochází obrovskými čistkami a totální přeměnou. Přestává být silným spojencem v NATO.

„I v minulosti občas docházelo k roztržkám mezi Ankarou a Washingtonem, dnes jsou ale bilaterální vztahy prakticky v troskách. A Západ je na omylu, když si myslí, že Turci si za něj nenajdou náhradu. Erdogan nepotřebuje spojence na obranu republiky, ale jen k tomu, aby se sám udržel u moci. A k tomu mu bohatě vystačí Rusové nebo Čína, která má finančních zdrojů dostatek,“ píše American Interest.

Jak dodává, Erdogan sám sebe považuje za otce nového Turecka. Dokonce si myslí, že překoná historickou roli Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele a prvního prezidenta Turecké republiky. Erdogan na rozdíl od něj není státníkem, ale hlavně vůdcem a tvůrcem společenského hnutí. Opírá se o náboženský nacionalismus a rozdmýchává nenávistné nálady, aby měl dost hlasů k prosazení ústavních změn.

Ruský prezident Vladimir Putin a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan

Kvůli tomu ale sílí sektářské vášně, které oslabují soudržnost země. „Erdoganova strana AKP rozhodně umí mnohem lépe vyhazovat ze zaměstnání učitele a novináře než potlačit Islámský stát a jeho příznivce v Turecku,“ píše ironicky autor článku v magazínu Američan Interest.

K tomu je třeba připočíst tři problematické hranice s kurdskými enklávami: v severovýchodním Iráku, v Sýrii a na jihovýchodě Turecka. Erdogan politicky využívá protikurdských nálad, jenomže separatisté se také naučili bojovat a je těžké je potlačit. Pomoci by jim mohli i Rusové nebo Íránci, tradiční rivalové Turků, což ovšem nestabilitu ještě více prohloubí.

Klíčem k Turecku je Sýrie

American Interest se domnívá, že Severoatlantické alianci nezbývá než plánovat budoucnost bez někdejšího pilíře na jihovýchodním křídle NATO. „Administrativa budoucího amerického prezidenta Donalda Trumpa bude muset urgentně zjistit, zda lze získat Turecko zpět, a pokud ano, jak,“ píše magazín a dodává:

Erdogan je navíc nevyzpytatelný oportunista. Kdykoli narazí, bez zaváhání mění politický kurz. Evropská unie bude v prosinci zvažovat další sankce vůči Ankaře, k nimž se možná přidají i Spojené státy. Trumpova administrativa však musí z politických i strategických důvodů získat Turecko zpět na svou stranu.

Logo

Podmínkou je ovšem ukončení války v Sýrii. Prvním krokem by pak měla být dohoda mezi Ruskem, USA, vládním alávitským klanem, majoritními sunnity i syrskými menšinami. Má-li ale dohoda fungovat, musejí zemi opustit žoldáci, hlavně ti íránští.

„Jedním z hlavních úkolů americké diplomacie bude udržení svobodných institucí v Turecku. Americká vláda má na turecké i kurdské obyvatelstvo pořád ještě velký vliv a musí jej využít. Je to práce na roky, ale bez amerického angažmá se republikánské zřízení v Turecku neobnoví, a s ním ani řád na Blízkém východě,“ uzavírá American Interest.

autor: rma
Spustit audio