Hurikánům a bouřím lidé připisují už v mýtech značnou moc. Střílet se na ně ale nevyplatí

„Od mýtů o stvoření po Shakespearovu romanci Bouře se uragánům a velkým meteorologickým událostem přisuzuje značná role v pochopení našeho světa. Není divu, takové události obrátí milionům lidí život vzhůru nohama a zatřesou i s kariérami politiků – stačí si vzpomenout na bezradnost amerického prezidenta George W. Bushe tváří v tvář hurikánu Katrina v roce 2005. Řeči o tom, že se počasí zbláznilo, dostávají v naší době úplně nový obsah,“ píše Guardian.

My nic, to bohové

Americký vědec Stuart Schwartz navíc v nedávné knize Moře bouří postřehl, že obří klimatické události nás zasahují jinak než v minulosti. „Způsob, jakým se společnost vypořádá s katastrofou, symbolicky vypovídá o konkurenčních a nových pojetích světa,“ píše autor. Na jedné straně odmítáme svoji roli původců globálního oteplování a nechceme slyšet o tom, že bychom měli na současných bouřích díl viny.

Na straně druhé máme sklon vnímat obří kataklysmatické události prizmatem víry nebo mýtu. Zneklidňuje nás to, co neumíme ovládnout a co nás tak zásadně přesahuje. Pokaždé, když k velké přírodní katastrofě dojde, jsme zaskočení a udivení. Představa, že světem můžeme manipulovat podle libosti, bere za své.

„Moře je ve svém hněvu viditelné, hurikán je ale neviditelné monstrum. Sám o sobě není slyšet, člověk vnímá jen praskot všeho, co láme. A tak o něm svědčí všechny předměty, které se mu dostanou do cesty – stromy, budovy, moře. Možná i proto se tak silně dotýká naší představivosti. „Co jsem udělal špatně?. Za co přišel tento trest?,“ ptají se podle Guardianu lidé i dnes.

Spisovatel Philip Hoare připomíná, že v 17. století španělští kněží v Karibiku vrhali při hurikánech do vln krucifixy anebo proti větru pozdvihovali hostie, z obav, že řádění živlů přivodily skryté hříchy věřících. Novodobou obdobou tohoto symbolického pokusu o obranu a vzdor je nedávná výzva mladého aktivisty Ryona Edwardse, aby lidé na hurikán Irma stříleli. Ať prý aspoň vidí, že střílíme jako první, vzkázal i přes varování, že náboje dopadnou na zem a mohou způsobit fatální škody. „Zdá se, že v určité oblasti jsme se od pověrčivosti našich předků o mnoho neposunuli,“ píše Guardian.

Donald Trump|foto: ČTK/AP, Carolyn Kaster,ČTK

V roce 1520 velký německý malíř Albrecht Dürer prochodil polovinu pobřeží nizozemské provincie Zeeland, aby nalezl velrybu vyvrženou na pobřeží. Než k ní ale dorazil, moře ji opět pohltilo. On se přitom nachladil a nakonec zemřel. Ale nemohl si pomoci, velryba mu symbolizovala také jakési tajemné poselství, varování, podobně jako komety a další jevy, ve kterých Evropané na pokraji novověku viděli znamení budoucnosti.

Gesto vyšší než hurikán

„O mnoho jsme nepokročili, když dáváme bouřím antropomorfní rysy a jména – bouře Doris, hurikán Irma,“ píše Guardian. Jako bychom je chtěli učinit součástí našeho světa a tím si je podrobit. Podobně i Donald Trump v krátkém tweetu jakoby chtěl lidi uklidnit právě tím, že vyjádří údiv nad velikostí Irmy. Když napsal, že „jde asi o největší hurikán, jaký kdy vznikl v Atlantiku“, jakoby chtěl magicky rozšířit svou moc nad bouří. Jenže jeho gesto není o nic úspěšnější než hostie jezuitů nebo kulky vypálené do smršti.

„Hurikán Katrina se přesto nakonec stal silou, která jako první ohlásila blížící se konec kariéry tehdejšího prezidenta Bushe. Kdoví, jak současné bouře zamávají s našimi státníky,“ končí úvahu deník Guardian.