Dotýkati se exponátů nutné! Interaktivní výstavy překračují hranice vitrín i žánrů
Umění hrou. Parafráze na Komenského výukovou metodu je čím dál tím častější strategií při tvorbě výstav určených primárně, ovšem ne výhradně, dětem. Zážitek, který si menší i větší návštěvníci z muzeí nebo galerií odnášejí, už není jen vizuální -výstavu zažívají skutečně všemi smysly. Platí, že exponátů se nejenom může, ale často i musí dotýkat. Interaktivní zážitkové výstavy často překračují nejenom hranice vitrín, ale i žánrů. Návštěvník je do tématu vtahován divadelními prvky, filmovými triky nebo zvukovými efekty.
Výstavní prostor v písecké Sladovně odkazuje na důležitost prvku hry už svým názvem – Galerie hrou. „Dlouho jsem pracovala v divadle, takže pro mě připravovat hro pro návštěvníky,a dříve pro herce, bylo přirozené. A když jsem přišla do galerijního prostředí, měla jsem potřebu ho více otevírat interakci s návštěvníky. Chtěla jsem také pracovat s dětmi a hledala jsem způsoby, jakými by mohly do toho světa svobodně vstoupit – a proto jsem sáhlapo hře,“ vysvětluje ředitelka galerie Tereza Dobiášová.
Kromě stálých expozic mohou návštěvníci až do poloviny října zavítat i na výstavu Snivci, mágové a motýli, kterou vytvořil kolektiv autorů v čele s Petrem Niklem: „Petr Nikl byl vůbec prvním člověkem se kterým jsem ve Sladovně chtěla spolupracovat, protože pro mě ztělesňuje umělce, který připravuje hru pro ostatní,pro návštěvníky,“ dodává Dobiášová.
První část výstavy tvoří předměty, které překvapivě fungují jako hudební nástroje. Návštěvníci si tak mohou zahrát na kajak opatřený strunami nebo kovovou tyčkou rozeznít zvláštní soustavu kol. Druhá část pak pracuje spíše se světelnými efekty a za pomoci zvukové kulisy provádí návštěvníky snovými krajinami.
Jak čeští Dobrodruzi kolonizovali Nový Zéland
Jaké to je, opustit své domovy a vědět, že se do nich už nikdy nebudeme moci vrátit. Prvně cestovat vlakem, prvně vidět moře a plavit se po něm a nakonec se ocitnout v zemi, kde vše vypadá úplně jinak, než jak jsme si představovali? To přibližuje výstava Dobrodruzi, která probíhá až do konce září v plzeňském DEPO2015.
V roce 1863 se celá západočeská vesnice Stodo vydala na Nový Zéland hledat lepší život. Nalákal je tam dopis, který zemi popisoval jako hotový ráj, kde každý získá tolik půdy, kolik chce. Výstavou se snažíme, aby děti celou tu cestu, od začátku do konce, skutečně prožili. Proto jsme zvolili formu hodinových komentovaných prohlídek, kdy příběhem kromě průvodce děti provází i herec,“ vysvětluje programová managerka DEPa2015 Kristýna Jirátová. „ Doba, kdy slovo výstava sloužilo jen k označení toho, že se člověk přišel na něco jen podívat a stál metr od toho, aby se náhodou nic nestalo, už pominula a je potřeba veřejnosti nabízet něco nového aaktivního,“ dodává.
Výstava dětem zprostředkovává nejenom historické téma, ale pomáhá pochopit i jedno velmi aktuální: „Zajímavé je, že ti lidi pak psali domů úplně stejné dopisy, jako byl ten první. Ani zmínka o tom, jaká je to dřina, nebo že Maurové jsou kanibalové. A to způsobilo, že se zvedla další migrační vlna, jak bychom teď řekli. A myslím, že dnes to funguje podobně,“ vysvětluje průvodkyně Hana Viktorová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
