Když vědec nezmění prostředí, málokdy přijde na něco nového, myslí si profesor Martin Fusek
Kdo chce uspět na vědeckém poli, musí prokázat především svou mobilitu. V zahraničí už tento trend berou jako naprostou samozřejmost, naproti tomu čeští vědci častokrát raději zůstávají doma, stále na stejném pracovišti.
O docentu Petru Svobodovi se mluví jako o jednom z nejtalentovanějších českých vědců, a pokud se mu skutečně povede geneticky upravit náš imunitní systém tak, aby například rýma vůbec nepropukla, pak svůj talent celosvětově potvrdí. A i když docent Svoboda pracuje na svém projektu v Čechách, konkrétně v Ústavu molekulární genetiky Akademie věd, tak bez zahraničních zkušeností a kontaktů by takovou příležitost nedostal.
Jen málo doktorandů se nebojí vyrazit do světa
Molekulární genetik Petr Svoboda je už etablovaný vědec, který má svůj jasný cíl. To mikrobioložka Martina Plačková je zatím na prahu své vědecké kariéry. A když nastoupila na postgraduální studium na Přírodovědecké fakultě, tak si uvědomila, že se vlastně nikam neposouvá.
Myslím, že snadnější to nikdy nebylo. Je tolik příležitostí a tolik možností, které jsme my před dvaceti lety vůbec neměli a dneska je studenti mají, takže spíš je to ten zájem a motivace. Měli by být co nejaktivnější, zkoumat jiné kultury, jiné prostředí a nenechat se odradit třeba tím, že jim někdo říká: ,Vždyť to jde i u nás, necestujte.‘ OTAKAT FOJTA
„Mně tu v Čechách trošku chyběl přesah do průmyslu, takže jsem si našla zahraniční stáž na dvou technických univerzitách, na kterých jsem měla možnost se trošičku víc vzdělat v biotechnologiích,“ vysvětluje Martina Plačková. Patří ale k té menšině českých doktorandů, kteří se nebojí vyrazit do světa a sbírat tam zkušenosti. A přitom podle vědeckého atašé britského velvyslanectví u nás Otakara Fojta, je možností víc než kdykoli předtím.
Studenti se téměř nehlásí
Právě mobilita je v současnosti prakticky podmínkou pro úspěšný vědecký výzkum. Například ve Švýcarsku, které je považováno za vědeckou špičku, je to naprosto běžná záležitost. Centrum molekulárního výzkumu rakoviny Curyšské univerzity vede už 20 let český profesor Josef Jiřičný, a kdyby všichni jeho podřízení nemluvili anglicky, pak by to byl doslova babylon jazyků.
K lítosti profesora Jiřičného mezi nimi nebývají čeští studenti. Ale ne proto, že by neuspěli, ale protože se prostě téměř vůbec nehlásí. „Když se podívám na počet studentů, kteří pochází z Polska, z Maďarska, je tu Čechů proporcionálně velice, velice málo. Momentálně nemáme žádného. Trošku nás to bolí u srdce.“
Mladí vědci by doktorandské a postdoktorandské studium měli absolvovat na jiném pracovišti, než kde studovali, nejlépe v zahraničí. Je o tom přesvědčen třeba profesor Martin Fusek z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd: „Já si myslím, že není problém projít to kolečko postdoků a pak se na školu vrátit, ale už s novými myšlenkami. Když jste v nějakém prostředí příliš dlouho, tak přejímáte myšlenkové pochody toho svého okolí a jestliže ho nezměníte, tak šance na to, že přijdete na něco nového, je daleko menší. Pořád budete v těch zaběhaných kolejích, které jsou kolem vás vybudovány.“
Proč je mobilita mladých vědců tak důležitá pro jejich výzkumy? I o tom jsou dnešní Trendy. Poslechněte si je >>
