V severních Čechách roste počet chudých lidí. I když pracují
V severních Čechách přibývá lidí, kteří pracují a přitom propadli do skupiny chudých. Proč žijí pracující na ubytovnách a proč mají čím dál častěji nárok na sociální dávky?
Severní Čechy možná změní celostátní vnímání pojmu sociálně slabý. V ubytovnách žije čím dál víc lidí, kteří pracují, ale nemohou si dovolit pronájem bytu.
Do chudoby se propadají i běžné rodiny ze střední třídy, kde jeden z rodičů pracuje a druhý je na rodičovské dovolené. V 50tisícovém Děčíně stoupl za rok počet rodin, které si žádají o dávky na bydlení o 1200.
Lucie Schejbalová, matka tří dětí, vypráví, že pracuje 12 až 16 hodin denně. Manžel má sezónní práci, pracuje jako zedník. Přes zimu musí vydělat i za manžela.
Takhle popisovala svou situaci Lucie Schejbalová z Děčína před několika týdny. O finanční pomoc státu si požádat nechtěla, protože jí vadila nálepka člověka závislého na sociálních dávkách. Před několika dny ji hospitalizovali v nemocnici a čeká ji operace. Pro její rodinu to znamená stoprocentní výpadek příjmů.
„Došlo to do fáze, že žádat budu,“ říká Lucie. Větší hrůzu než ze ztráty hrdosti má z půjček a dluhové pasti. Příběhů, které byly dřív výjimečné, teď přibývá.
„Sociálně slabý už není ten bez práce, ale ten, kdo má nízkou mzdu a dosáhne na sociální dávku,“ vysvětluje novou definici Michaela Chladíková, vedoucí státní sociální podpory a pěstounské péče.
„Do nejnižší sociální sítě se propadají i lidé, co dřív byli ve střední vrstvě. Během našeho působení za dva roky se nám ukázalo, že těch rodin je strašně moc,“ popisuje současnou situaci vedoucí českolipského domu Jonáš pro matky s dětmi v tísni a pracovnice novoborské sociální ubytovny Dagmar Svobodová.
Důvodem je většinou ztráta zaměstnání. Následně neschopnost splácet půjčky a hypotéky. S tím přicházející exekuce. Na ubytovně bydlí i 55letá žena, která si nepřeje zveřejnit své jméno. V dobách, kdy měla práci i vlastní bydlení, si vzala dvě děti z dětského domova do pěstounské péče. Před několika roky se všechno změnilo.
„Měla jsem barák, práci na plný úvazek. Musela jsem jít bydlet do pronájmu. Pak jsem ztratila práci, snižovaly se stavy, jako nejstarší jsem pracoviště musela opustit.“ Přestože se kvůli nedostatku financí ocitla na ubytovně pro sociálně slabé, výhodou je, že nemá dluhy. S možností vlastního bydlení nepočítá.
Vedoucí novoborské sociální ubytovny Tomáš Procházka potvrzuje skutečnost, že střední vrstva na ubytovnách končí. Přesto existují případy, kdy se lidé dokáží postavit na vlastní nohy. „Je to dva měsíce, kdy jsme pánovi středního věku pomohli najít zaměstnání, pán pracuje, odstěhoval se, má domeček a dluhy řádně splácí.“
Českolipská farní charita, která novoborskou ubytovnu provozuje, pomáhá lidem s hledáním práce i návratem do plnohodnotného života. Přesto tvoří třetinu obyvatel lidé z takzvané střední vrstvy.
Lenka Šmucarová není typ člověka, kterého byste čekali na cestě na pracovní úřad. Celý život podnikala, žije v Děčíně. V tuhle chvíli je v situaci, že musí žádat o dávky. „Jsem samoživitelka, podnikala jsem, měla jsem krámek. Dnes si lidi toho moc nekupují, dítě jsem neuživila. Tady mám svůj krámek složený, kamínky, svíčky, knížky, karty.“
Lenka Šmucarová má svůj sklad v suterénu panelového domu. Šuplík je plný křišťálů, jaspisů, tygřích ok. Zboží za 200 tisíc. „Kdybych to prodávala na trhu nebo jinde a úřady na to přišly, sebraly by mi sociální dávky. Když budu mít smlouvu o provedení práce, vezmou mi to z hmotné nouze, to, co si vydělám. Já nemůžu ani na brigádu.“
To, že podnikala v Děčíně, mohlo mít svůj vliv. Na náměstí není žádný krámek, pouze pojišťovny a banky. V Tyršově ulici je 5 prázdných výloh.
„Počet živnostníků, kteří zrušili živnostenské oprávnění, bylo v loňském roce 352. Letos za tři čtvrtě roku je jich 320,“ vysvětluje Markéta Lakomá z děčínského magistrátu.
Do bídy se v severních Čechách dostávají lidé, kteří byli celý život zvyklí postarat se sami o sebe. Kolik jich je, nedokáže nikdo spočítat. Milena Černá, ředitelka Výboru dobré vůle Olgy Havlové a čestná předsedkyně Evropské sítě proti chudobě v České republice objasňuje, proč se do chudoby propadli lidé, kteří dluhy nemají.
„Těchto lidí přibývá v celé Evropě. Souvisí to s tím, že hodnota práce klesá, že činnosti, které dříve zabezpečovaly trvalou obživu, jsou nahrazeny technologiemi.“
Často se lidé v nouzi obracejí o pomoc na Výbor dobré vůle Nadace Olgy Havlové. „To je známka toho, že nefungují normální mechanismy a síť poraden, které byly zřízeny ministerstvem pro lidi v obtížné životní situaci. Ti lidé mají zkušenost, že se tam setkají s diskriminací, například na úřadech práce, které dříve nebyly vůbec na vydávání dávek přizpůsobené.“
Definice toho, kdo je sociálně slabý, se postupně mění. Za chudé se považuje daleko více lidí než počítá statistika. „Alarmující v České republice je chudoba dětí, která s nimi roste dál. A udržuje je v nízkém sebevědomí a v tom, že si netroufají jít za vyššími cíli.“
Chudobou je severočeský region postižen hlavně kvůli nezaměstnanosti. Souvislost s vysídlovaním obyvatelstva měst po druhé světové válce je markantní. K nevídané chudobě přispělo i rušení textilek a sklářského průmyslu, v severních Čechách tradiční od 19. století. „Poskytovaly záruku zaměstnanosti i pro lidi, kteří přišli do regionu po válce. Těch továren je tam dnes minimum.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
