Zaostřeno22. července  2014  

Barnevernet aneb Kam až může stát zasahovat do soukromí rodin?

Norská vlajka - Foto: Fotobanka  Stock Exchange

Norská vlajkaFoto: Fotobanka Stock Exchange

Už jsou to tři roky od chvíle, kdy v Norsku žijící Češce Evě Michalákové odebral tamní úřad na ochranu dětí Barnevernet dva syny.

Stalo se tak na základě obvinění ze sexuálního zneužívání dětí otcem, které se ovšem neprokázalo. Děti přesto stále žijí odděleně ve dvou pěstounských rodinách a matka je smí vidět jen dvakrát do roka na dvě hodiny - a ještě pod dohledem. 

Příběh Evy Michalákové, která v Norsku bojuje za navrácení svých synů z pěstounských rodin a stejně dlouho žádá české úřady o pomoc, upozornil na několik zásadních otázek. Jak by měl stát pomáhat svým občanům, když se v cizině ocitnou v úzkých? Kde leží hranice, kdy je dítě z rodiny lepší odebrat? Kam až si může dovolit státní systém ochrany dětí zasahovat do soukromí rodin? 

V Norsku rozhodují civilní soudy o odebírání dětí nezávisle na soudech trestních. Klíčové jsou proto důvody a argumenty Barnevernet. Tento úřad je v Norsku oblíbená a málo kritizovaná instituce. V mnoha závažných případech zachraňuje týrané děti. Debatu rozpoutal v zemi až případ dvou indických dětí, tří a půl letého chlapečka a kojené čtyřměsíční holčičky. 

Z dostupných informací vyplývá, že mladá matka prý měla deprese, byla emocionálně nestabilní a v bytě bylo málo hraček. Rodině přitížilo, že rodiče spali s dětmi v jedné posteli (ono je to přitom pro noční kojení velmi pohodlné) a jedly rukama - jak to mnozí Indové dělají. 

Norská ombudsmanka se norského systému zastala a ministerstvu rodiny doporučila jediné, být více proaktivní a menšinám vysvětlovat, co se v Norsku smí a co ne. Indická matka a právnička Suranya Aiyar však upozornila, že pro čtyřměsíčního kojence je matka celým světem, že tady vůbec nejde o nějaké kulturní rozdíly a zvyklosti menšin, ale o základní pouto mezi matkou a dítětem, ať má matka deprese či nikoli. 

V případu indických dětí zafungovala diplomacie - intervenoval indický ministr zahraničí i prezident a děti byly vydány prarodičům do Indie. Příběh Michala a Magdy Kozikowských je jak přes kopírák podobný jiným v tom, že na začátku bylo neprokázané, smyšlené podezření.„Vrátit se do Polska? Řeknou dětem, rodiče Vás opustili!" 

Michal Kozikowski v Norsku pracoval a když za ním přijela žena se syny dvojčaty, po měsíci se objevilo udání od jiného Poláka, že Michal ženu bije. Byl předvolán na policii a mezitím zasáhl Barnevernet. Na policii ho vyslýchali a nabídli pětisetkorunovou pokutu, pokud se přizná. 

„No a on, aby měl svatý pokoj, tak to prostě podepsal," říká jeho žena Magda. Barnevernet pracoval s přiznáním, děti rozdělil a svěřil do dvou pěstounských rodin. Schůzky s rodiči? Čtyřikrát do roka na pár hodin. Manželé o svá dvojčata bojovali minimálně dva roky. Mezitím se jim narodila holčička. Jakmile přišla na šetření paní z Barnevernet, paní Kozikowská nevydržela s nervy a odjela zpátky do Polska. „Oni by mi i třetí dítě ukradli,“ obává se Magda. 

Pan Jan Mlodyszewski si vzal Norku s jedním dítětem. Pak spolu měli další dvě. Matka měla problémy s alkoholem, řekla, že potřebuje žít sama a od rodiny odešla. Pan Mlodyszewski vychovával tři dcery sám, podle všeho poctivě a láskyplně. 

Dětské hřiště. - Foto: Filip Jandourek

Dětské hřiště.Foto: Filip Jandourek

Přišel o ně poté, co se nejmladší ve škole uřekla, že když jí byly tři roky, koupali se s tátou v bazénu, on dělal rybu a kousl ji do bříška. Škola sepsala hlášení o podezření z pedofilie. Policie případ odložila ještě ten den, ale Barnevernet děti nevrátil. Nastaly tři příšerné měsíce, o kterých v dokumentu „Barnevernet - hon na děti" hovoří otec i dcery. Dodnes si pamatují, jak strašlivě se bály a nechápaly, co se děje. Nakonec byly po čtvrt roce vráceny, ale zase žily ve strachu, že se vše může opakovat. 

„Nejhorší bylo, že nás lidé z Barnevernet manipulovali, abychom říkali nepravdu. Dostaneš pět set korun, dostaneš zmrzlinu, ale řekni něco špatného o tátovi," komentuje dcera pana Mlodyszevského. Ta se posléze kvůli odebrání musela léčit na psychiatrii. Jan Mlodyszewski kritizuje Barnevernet bez skrupulí. 

„Barnevernet je banda fanatiků, co chtějí pozavírat všechny pedofily a všechny děti ukrást,“ říká Jan Mlodyszewski. Rodině se nikdo neomluvil, naopak ještě tři roky byla kontrolována, zda je vše v pořádku. 

Příběh Heleny a Jarka Rybkových je jiný. Jejich devítiletá dcerka Nikola ve škole jednoho dne plakala. Protože den před tím hovořili doma o tom, že jí umírá babička. Návštěva z Barnevernet přišla do domácnosti s tím, že rádi pomohou nepříliš majetné rodině. 

Nikola neměla vlastní pokoj, nechodila na kroužky. Organizace jí zaplatila jezdecký kurz a rodině začala připlácet na pronájem většího bydlení. Paní Rybková najala důvěru, svěřila se s manželskými neshodami a už to jelo. Nikolu odebrali na druhý konec Norska a rodiče se dozvěděli, že po šesti týdnech půjde do adopce. 

Manželé Rybkovi nelenili. Za pomoci polského soukromého detektiva Krzysztofa Rutkowského vlastní dceru z pěstounské rodiny unesli. Příběh je ke shlédnutí na Youtube pod názvem Ucieczka z Raju - útěk z Ráje. Dcerka na vlastním únosu statečně spolupracovala. Že by cesta i pro paní Michalákovou? 

Na obranu afrických imigrantů vystoupila v roce 2007 i norská profesorka Marianne Haslev Skaanlandová. Tvrdě upozornila, že celý systém je příkladem sociálního inženýrství, kdy děti v podstatě patří státu, jenž financuje práci pro desítky tisíc „Dětských expertů". 

Výchova dítěte - ilustrační foto

Výchova dítěte - ilustrační foto

Napsala, že biologické pouto je v Norsku bráno jako bezcenné a rodiče jsou vlastně chápáni jako potenciální přirození nepřátelé dětí. Jsou podle ní pochopitelně případy, kdy rodiče dětem škodí, ale systém má šanci dát děti prarodičům či dalším příbuzným, než je hned lifrovat k pěstounům. Extremistka? A že by si i další neziskové organizace vymýšlely? 

Polský dokument Hon na děti uvádí, že v Norsku žije v pěstounských rodinách na padesát tisíc dětí, z toho třetinu prý představují děti cizinců. Norské ministerstvo rodiny dnes uvádí rovněž jen dva roky stará čísla a hovoří o více než desítce tisíc dětí. Za rok 2012 prý bylo odebráno 1630 dětí. Je to hodně nebo málo? Kdo ví. Srovnat to nikdo nedokáže a nebo nechce. 

A proč se v tedy v norském systému nic nemění? Hranici zanedbávání a psychického týrání dětí a tím pádem i hranici prospěšného a škodlivého odebírání dětí z rodin není lehké stanovit. 

Pořad: Zaostřeno  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: pondělí-pátek 15:35 repríza 22:39  |  Délka pořadu: 20 minut  
 

Nové články v rubrice

Pište, ptejte se

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2016 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace