Co se v roce 1989 stalo s trabanty, symbolem exodu z NDR?
Řada pozorovatelů to přirovnávala k humanitární katastrofě. Tisíce uprchlíků se tísnily ve velmi nestandardních hygienických podmínkách na zahradě a chodbách západoněmecké ambasády v Praze.
Utekly z komunistické NDR a doufaly, že se dostanou na západ, za svobodou. Tyto události vedly k pádu komunistického režimu ve východním Německu a možná uspíšily i konec režimu v Československu.
Cesta na západ nebyla pro východní Němce vůbec lehká. Vedla mimo jiné i přes západoněmeckou ambasádu v Praze, kde se tísnili v otřesných podmínkách. Bylo těžké se dostat dovnitř. Jeden manželský pár se o to pokusil a málem při tom ztratil svou osmnáctiměsíční dceru.
Frank a Doreen Mühlovi, tehdy mladý manželský pár, bylo jim 25. „Měli jsme novou domácnost, všechno zařízené, měli jsme byt, jaký nám mohl kdekdo závidět. Oba jsme měli práci,“ vypráví Doreen a Frank dodává: „Chtěli jsme lépe žít, říkat svobodně a otevřeně svůj názor, chtěli jsme cestovat. To všechno jsme nemohli.“
Když v televizi viděli, že na ambasádě v Praze jsou uprchlíci, nasedli do trabantu a vyrazili. Jejich dceři bylo rok a půl. „V půl jedné v noci jsme přejeli hranice do Československa, v jednu je zavřeli. Měli jsme štěstí, že jsme dojeli do Prahy. Zaparkovali jsme auto a Češi nám sami ukazovali, kudy se jde k ambasádě.“
Většina uprchlíků vypadala stejně. Batohy na zádech a všichni šli stejným směrem. „Pustili nás k ambasádě, tam nám řekli, dovnitř můžou jen ženy a děti. V tu chvíli nám ostatní vzali kočárek, ve kterém byla naše dcera, a podávali si ho nad hlavami k bráně,“ říká Frank.
Doreen viděla dceru zmizet v ambasádě. Půl hodiny se snažila dostat dovnitř. „Měla jsem velký strach. Nakonec mě dovnitř pustili, ale manžel zůstal venku.“
Rodina Mühlova se nakonec na západ dostala. Měsíc po jejich emigraci se hranice mezi západním a východním Německem otevřely. Frankovi neuznali učitelský diplom, musel znovu studovat. „Kvůli majetku, který jsme na východě nechali a který zabavili, nám to bylo líto. Ale jinak ne. Když se otevřely hranice, první věc, která mě napadla, že zase uvidím rodiče.“ Doreen Mühlová má v očích slzy. 25 let starý příběh je stále silný.
O tom, v jakých podmínkách byli východoněmečtí uprchlíci v Praze na německé ambasádě, ví nejvíc Adolf Brüggemann. Bývalý vojenský atašé a plukovník ve výslužbě strávil s rodinou 5,5 let v Praze na německé ambasádě, od roku 88 do roku 93.
Na stole před ním je krabice, ve které je spousta fotek. Vyfotil je Adolf Brüggemann v té napjaté době, kdy na půdě německého velvyslanectví v Praze hledaly útočiště tisíce uprchlíků z východního Německa. Jsou na nich stany s karimatkami, kamna, rozkládací třípatrové postele. Plukovník Brüggemnann fotil uprchlíky, ale chtěl zdokumentovat těžké podmínky, ve kterých uprchlíci museli během několika měsíců v roce 89 být.
Na zahradě ambasády se tísnily tisíce uprchlíků. Nevěděly, co s nimi bude, jestli je pošlou zpátky domů, nebo jestli je nechají emigrovat na západ. V téhle napjaté době přiletěl do Prahy německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a šel na balkón ambasády. Na něj mířila jediná kamera. Patřila německé televizi ARD. Stál u ní český produkční.
Plot ambasády je dnes vyšší než v roce 1989. Dnes by se přes něj lezlo špatně. Pavel Roštlapil, bývalý produkční v ARD, má na plot několik vzpomínek. „Zřejmě tatínek se pokoušel přes plot svoje dítě dát, zřejmě, to nevíme, matce. A snaživý český policista tomu předání dítěte chtěl zabránit. Bylo to drastické. To dítě bylo nahoře nad tím plotem a jeho tahal ze zadní strany policista.“
Pavel Roštlapil stál u plotu se štábem, s kamerou. Z výšiny za plotem viděl na balkón Lobkowiczkého paláce. „Čekali jsme, najednou se na balkóně rozsvítily světla. A už jsme tušili, že se něco bude dít. No, vyšel pan ministr Genscher. Potom nastal obrovský jásot.“
Na Malé Straně byly tehdy před 25 lety zaparkované tisíce odstavených trabantů s východoněmeckou poznávací značkou. Byl to symbol exodu z bývalé NDR. Jak si s tímto symbolem poradil někdejší komunistický režim v Československu a jak hodně přispěli východní Němci k sametové revoluci?
Strategie československých úřadů tehdy byla, zbavit se trabantů, které stály všude v ulicích Prahy. „Byla snaha tlačit na to, aby dohoda mezi Bonem a východním Berlínem byla uzavřena. V každém případě zastavit příval uprchlíků z východního Německa, který narůstal. Zároveň i zjevný příznak toho, že stabilita komunistických režimů v celé východní Evropě je ta tam,“ vysvětluje historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Tehdy chybělo jenom několik týdnů do pádu komunistického režimu i u nás. Zdálo se, že problém byl vyřešen tím, že se našel způsob, jak uprchlíky odvézt z Prahy. Z vedení KSČ přišel do východního Berlína návrh, že žadatelé o azyl by měli být na Západ převezeni přes území NDR.
„Tím by si východní Berlín zachoval tvář, že lidi zbavuje občanství a posílá je pryč, že nerezignuje na to, že chtějí utéct. První vyklizení ambasády proběhlo tímto způsobem. Problém byl, že se začaly valit další desetitisíce lidí z východního Německa do Prahy.“
Dalo by se říct, že východoněmecký exodus přes Prahu na západ přiblížil sametovou revoluci u nás. Byl to hmatatelný důkaz, že se opravdu něco může změnit.
„Postoj veřejnosti ke společenským a politickým záležitostem minulého režimu byl pasivní. Každý se snažil o co nejklidnější nebo nejlepší život, ale politicky nemělo cenu se angažovat. Teď najednou bylo vidět, že to cenu má, že se něčeho dá docílit. A sovětské tanky zůstaly v kasárnách a nepřijely.“
Uprchlíci odešli, jejich vozidla, trabanty, zůstaly. „Většina aut padla za oběť zlodějům. Byl rozkraden jejich vnitřek anebo byla úplně ukradena. Československo v souladu se zákony organizovalo poté odvoz ostatních automobilů do NDR. Ale samozřejmě je pravda, že část automobilů se stala kořistí nenechavců, kteří si z toho dokázali vzít, co potřebovali,“ uzavírá Oldřich Tůma.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
