Deník Sáry Fazolové i Jamese Bonda. Děti škola baví tak, že zapomínají, kde jsou

Jedná se o příběhové linie, které propojují předměty a nenásilným způsobem učí děti občanské kompetence. Jedna z prvních škol, které tento přístup vyzkoušely, je v Ostopovicích u Brna.

„Tohle je smyšlená rostlina. Máme tady sklízecí stroje, nákresy a texty o nich. Každý si nakreslil svůj stroj a něco o něm napsal,“ ukazuje na nástěnku v 5. třídě Jáchym. Se spolužáky si nakreslili prostředí fiktivní vesničky a vyrobili zápisky postavy, kterou v příběhu hraje. Na koberci leží deník s nadpisem Sára Fazolová nebo James Bond. Při otázce, zda je hra ve vyučování baví, děti kývou hlavou. „Baví nás, že jednáme jako dospělí,“ vysvětluje další páťák Jakub. Učitelé potvrzují, že díky příběhu děti zapomínají, že jsou ve škole.

„Jedním z příběhů je Naše půda, naše plody. Žáci se v něm stávají farmáři. Pěstují plodinu na půdě, která patří státu. Ten pole prodá společnosti, která se chystá na pozemcích zasadit jinou plodinu. Žáci musí k situaci zaujmout stanovisko a rozhodnout se, co dál. Do příběhu učitelé začleňují aktivity z předmětů jako je matematika, český jazyk nebo výtvarná výchova,“ vysvětluje princip metody global storylines Kristýna Hrubanová ze společnosti NaZemi, která metodu na českých školách prosazuje.

Metafora na uprchlickou krizi

Škola v Ostopovicích s metodou pracuje už od roku 2013|foto: Vlasta Gajdošíková

Škola v Ostopovicích s metodou pracuje už od roku 2013. Zkušenosti učitelů ukázaly, že hraní rolí motivuje děti přistupovat k sobě navzájem novým způsobem. Méně oblíbené děti dostávají v roli šanci ukázat, že můžou být přínosné. „Z kolektivu, kde děti nevycházely příliš dobře, se stal celek, který se chrání,“ pochvaluje si Petra Turečková, učitelka a zástupkyně ředitele školy v Ostopovicích.

Společnost NaZemi zpracovala metodiku pro několik konkrétních příběhů. Učitelé si můžou vymýšlet vlastní příběhy. „Jedna ze škol přišla s tématem o ostrovech postižených katastrofou. Kmeny, které je obývaly, se musely vylodit na novém místě. Tam se musely učit společně vyjít, i když měl každý z nich jiné zvyky a jiný způsob života. Příběh byl odvážnou metaforou na uprchlickou krizi,“ podotýká Kristýna Hrubanová.