Detroit odhaluje slabinu americké ekonomiky

Podle něj si musí americká administrativa přiznat hlavní chybu, která spočívá ve vývozu technologií. „Dovolili jsme, aby podniky vyvezly pracovní místa a technologii, a pokud se toto nezmění, tak se situace nezlepší.“

Cesta ke strmému pádu

Píše se rok 1946 a do optimismu ponořený Detroit slaví 50 let automobilového průmyslu ve městě. Právě skončila 2. světová válka a průmyslové město má 1.800.000 obyvatel a všechno nasvědčuje, že mu patří budoucnost. To vše ale platí už jen příštích deset let. Pak se Detroit začíná rychle vylidňovat. Běloši se stěhují na vzdálenější předměstí, v centru zůstávají převážně chudí Afroameričané. S tím, jak americké automobilky čelí stále intenzivnější konkurenci především asijských společností, stěhují výrobu jinam. Ubývá pracovních příležitostí, město přichází o příjmy a začíná se zadlužovat. Dlouho neřešené finanční problémy vyústí v nevyhnutelný kolaps.

Detroit se ale začal v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století měnit. Bohatší střední třída opouštěla střed města už dřív. Ale po rasových nepokojích v roce 1967 nastal doslova exodus. Tam kde žily bezmála 2 miliony lidí, jich dnes bydlí asi 700 tisíc. „Detroit se dostal do izolace, když se stal prvním afroamerickým starostou Coleman Young. Odřízli nás od všech příjmů. Jako kdyby Detroit ani nebyl součástí státu Michigan. Došlo to tak daleko, že jsme se cítili, jako kdybychom vůbec nebyli v Americe,“ vidí jasnou příčinu úpadku 75letý Afroameričan Erin, který ve čtvrti prožil celý život. Podle něj se místní černoši stali obětí nepřátelského okolí.

Realita ale byla komplikovanější. Detroitská radnice se prostě kvůli špatnému vedení zadlužovala stále víc do té míry, že nebyla schopná splácet ani úroky. Teď není na důchody městských zaměstnanců, na dopravu, veřejné osvětlení ani údržbu kanalizace: „Do čtvrtí okolo centra se nastěhovali vandalové, překupníci s drogami… prostě špatní lidé. Celé město pak začalo chátrat. „Do města ale přichází nová krev, která má peníze. Chtějí investovat a tady vidí příležitost,“ říká Erin, který v tomhle městě prožil dobré i zlé časy. Kdoví, třeba je bankrot tohoto kdysi mocného města příslovečným dnem, ze kterého se odrazí k lepším zítřkům.

Chmurná realita dneška

Symbolickým je opuštěné sídliště Brewster-Douglass Project, které ve třicátých letech město postavilo pro Afroameričany. Dnes to tady působí jako město ve třetím světě. Mnoho domů je viditelně opuštěných se zatlučenými okny. Uprostřed je bývalá chlouba čtvrti Brewsterovo centrum. „Byl to pro nás ráj. Vzešla z něj spousta slavných sportovců, nejenom Joe Louis, boxerský mistr světa v těžké váze, o kterém se mluví nejvíc. Chodili jsme tam snad každý den, byl tam i bazén a učili jsme se v něm plavat,“ vzpomíná Erin.

Podle něj tak měli lidé pořád co dělat. Dnes už děti nic takového nemají. „Byla zde hřiště, parky a kina. V této čtvrti byste tenkrát těžko hledal opuštěnou budovu. Lidé mohli chodit po ulicích v kteroukoli denní dobu a nemuseli se bát.“