Evropská odpověď na syrskou uprchlickou krizi

2. listopad 2013
Zaostřeno na cizince

Konflikt v Sýrii trvá již dva a půl roku a počet lidí, kteří kvůli němu utekli ze země, se také blíží dva a půl – milionům. Poslední zářijová čísla ze statistik Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky hlásí skoro 2,2 milionu běženců. Před konfliktem žilo v Sýrii 22,5 milionů lidí.

Humanitární pracovníci udávají počet ještě dalšího milion Syřanů, kteří utekli do zahraničí na nějaký druh víza, například humanitární, pracovní nebo na sloučení rodiny.

Až do Evropy se dostane skutečně malá část z těchto lidí. Většinou upřednostňují pobyt v blízkovýchodním regionu, aby se mohli rychleji vrátit domů. Přesto, jak na vlny běženců ze Sýrie reagují evropské státy i Evropská unie jako celek? Je jejich pomoc dostatečná, nebo je v našich, tedy nejen v českých, ale i obecně evropských silách pomoci mnohem víc? Toto jsou názory z různých evropských států, institucí a lidí, kteří Sýrii a syrský konflikt znají z první ruky přímo z terénu:


Názor z terénu

„Situace v Sýrii se rozhodně nezlepšuje. Roste počet lidí, kteří museli opustit své domovy. Podle posledních čísel je jich 6,5 milionu. Většina z nich se snaží zůstat v Sýrii, ale stále víc lidí zemi opouští, většinou do Jordánska, Libanonu, Iráku a Turecka. Méně už do Egypta a ještě méně do Evropy,“ říká Hugh Fenton, ředitel kanceláře Dánské rady pro uprchlíky v Jordánsku. V říjnu odtamtud přijel na pár dní do Prahy a Českému rozhlasu poskytl tento rozhovor. Tvrdí v něm, že vedle obrovské inflace také o tři sta procent oslabila syrská libra a nezaměstnanost vystřelila skoro na padesát procent. Ve státní správě se ještě mzdy vyplácejí, v ostatních sférách ne vždy, a tak naprostá většina lidí žije už jen z úspor.

Je potřeba také zmínit obavy Světové zdravotnické organizace (WHO), která v posledním týdnu zaznamenala deset, a možná víc případů dětské obrny a obává se, že by zemi mohla zachvátit epidemie této nemoci. Hugh Fenton také mluví o počasí:

„Blíží se zima a může být ještě horší než ta loňská. Naprostá většina z těch 6,5 milionu Syřanů, kteří museli opustit své domovy, je teď závislá na humanitární pomoci například od Červeného kříže. Už loni jsme nemohli ani zajistit, že lidé dostanou topivo na zimu. Museli se spokojit s teplým oblečením, dekami a primitivním zateplením svých obydlí. Očekáváme, že letos to bude ještě horší, protože těch lidí je ještě víc. Máme k nim ale žalostný přístup, ke spoustě z nich se vůbec nemáme šanci dostat, a to jak v oblastech kontrolovaných vládou, tak povstalci. Moje organizace, operuje z Damašku, který je pod vládní kontrolou. Už ale 20 km za Damaškem jsou místa, kam se kvůli intenzivním bojům nemůžeme vůbec dostat. Důležité také je, že děti mohly teď v září začít chodit do školy, protože přes léto se je rodiče báli posílat hrát si ven. To, že můžou zase na chvíli z domu, je pro ně psychologicky velmi důležité. I když se teď ve škole musí učit i o bezpečnostních rizicích nevybuchlých bomb na cestě do školy.“

Červený kříž a Červený půlměsíc

Jednou z evropských odpovědí na tu syrskou krizi je přesidlování uprchlíků do Evropy. Co si o ní myslíte a co si o ní myslí samotní Syřané, s nimiž mluvíte?

„Je nesmírně důležité, aby tu možnost měli. Některým lidem jde opravdu o život a ti nemají jinou volbu a v Sýrii žádnou budoucnost. Považuji proto za podstatné, aby tihle lidé měli možnost se dočasně nebo trvale usídlit jinde. Bude jich ale menšina. Většina chce zůstat doma a do cizí země by se přestěhovala jen v krajním případě. Konflikt v Sýrii se ale netýká jen Syřanů: před jeho vypuknutím žilo v Sýrii na půl milionu palestinských uprchlíků a půl milionů iráckých. Tihle lidé jsou ještě ve větším stresu, nemají kam jít. Dále tu byly velké skupiny chudých Libanonců, kteří do Sýrie jezdili na sezónní práce. Možná jste slyšela o ztroskotané lodi s běženci u indonéských břehů na konci září. Mnoho z těch běženců byli Libanonci. Ti, kteří přežili, říkali, že libanonská ekonomika kolabuje, a oni tak museli svoji zemi opustit.“

Přesídlení do Evropy ze Sýrie zažil před 4 lety i inženýr Abdulkareem Abdulkareeem. Uprchlíkem byl přitom už v Sýrii, v roce 2007 tam utekl před konfliktem v Iráku. Jeho zkušenost je zajímavým srovnáním situace v regionu jen před 6 lety:

„Nechci zacházet do politiky a rozhodně nepodporuji Asadův režim. Ale když jsme tam v roce 2007 utekli z Iráku, udělala pro nás Sýrie neuvěřitelně mnoho. Všude jsme měli přístup, na hranicích po nás nikdo nechtěl víza nebo povolení. Prostě: máte irácký pas, tak pojďte rychle k nám. Měli jsme stejná práva jako Syřané. Mohli jsme si zvolit, kde budeme bydlet, najmout si jakýkoli dům, využívat veřejné služby jako normální Syřané. Mé čtyři děti chodily normálně do školy, já jsem podstoupil v Sýrii dvě operace – naprosto zadarmo. Určitě jsme syrské společnosti přinesli mnoho těžkostí, ale nikdy si nestěžovali, nezavřeli před námi hranice.
Teď jsem ale mluvil se syrskými přáteli, kteří mi zklamaně říkali: čekali jsme, že teď se k nám Irák zachová stejně, jako my tenkrát k iráckým uprchlíkům. Oni na místo toho postavili na hranicích betonovou zeď. A když už se do Iráku člověk dostane, nesmí do měst a místo toho je vězněn ve vesnických školách, nebo závisí na potravinové pomoci Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.“

Syrští uprchlíci v Iráku

Abdulkareem tedy dává evropskou pomoc do perspektivy pomoci blízkovýchodních zemí a arabských a muslimských států obecně. Rozhodně ji příliš pozitivně nehodnotí. Jak ale teď se slzami v očích říká, takové přehlížení si syrští běženci od světa nezaslouží. A co argument, že Evropané jsou už dnes zmatení, kdo vlastně v Sýrii bojuje proti komu a za co?

„Myslím, že je to jen výmluva, proč nepomáhat. Nerozumíme tomu konfliktu, bojíme se radikálů, tak nepomáháme. Některé věci jsou ale jasné: jsou tam ženy, děti, staří lidé, nemocní lidé a těch jsou statisíce. Těm pomoct můžeme. Samozřejmě, že dočasné přesidlování do Evropy a pak zas návrat do Sýrie asi není optimální řešení. Ale když vám bombardují dům a vám jde o život, přijmete asi cokoli. Jestli můžete, dejte jim azyl na rok nebo dva – pro ně to bude pořád lepší než zemřít. Pokud můžete nabídnout víc, nabídněte, ale v takové hraniční situaci se spokojí i s naprostým minimem.“


Názor UNHCR a organizací pracujících s uprchlíky

Vincent Cochetel je ředitel evropské kanceláře Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Rozhovor s ním vznikl na konci října v Bruselu na konferenci o projektu Share, který koordinuje organizace ICMC a zabývá se právě přesidlováním uprchlíků. Jaká dobrá opatření evropské státy na pomoc běžencům ze Sýrie podle Vincenta Cochetela dosud provedly?

„Myslím, že v současnosti je dobrou evropskou praxí neposílat zpátky syrské žadatele o azyl – ani do Sýrie, ani do zemí s ní sousedících. Tak evropské země vyjadřují solidaritu, že těm lidem dávají buď doplňkovou ochranu nebo přiznávají status uprchlíka. Od začátku konfliktu v dubnu 2011 přišlo do Evropy 60 000 syrských běženců. Musíme to srovnat ale s 660 000 syrskými běženci, kteří utekli do sousedního Turecka. Takže úsilí Evropy musíme měřit v kontextu toho, co pro Syřany dělají státy v tom regionu.“

Syrský uprchlický tábor v Turecku

Tady je ale citát Karla Koppa z německé nevládní organizace ProAsyl, který v těchto dnech píše zprávu o situaci na řecko-turecké hranici. O syrských uprchlících Českému rozhlasu řekl toto:

„Je to velmi smutná a krvavá kapitola evropské uprchlické politiky. Řecko je celkově v krizi. Mluvíme tu o porušování lidských práv. Provedli jsme víc jak 100 rozhovorů, většinou Syřany, které řecké pobřežní hlídky vytlačily zpátky. Ti lidé u sebe nic neměli a jejich život byl v ohrožení. Mluvili jsme s těhotnou Syřankou, která měla u sebe ještě jedno dítě. Se Syřanem, který trpěl rakovinou ledvin. Mladým fotbalovým reprezentantem ze Sýrie. Ti všichni jeli v jedné lodi a všichni byli zatlačeni zpátky. Nerozuměli tomu a byli v šoku. Jednak jim šlo o život a jednak je šokoval evropský přístup. Někdy už se vylodili na ostrovech: Lesbos, Limnos, Léros nebo Sámos a řecké pobřežní hlídky, chlápci s kuklami, je poslali pryč. Naše zpráva pokrývá asi 2000 takových příkladů za poslední rok.
Dám vám ale ještě jiné číslo: do Itálie připlulo letos ze severní Afriky na 7500 běženců ze Sýrie. A do Řecka méně než čtyři tisíce. O čem to vypovídá? Tahle hranice je zavřená a dost dost brutálním způsobem. Dochází tu k porušování mezinárodního práva.“

You can listen to the English version of the programme here. Please note the official broadcasting version is in Czech only. The English version is just an audio translation.

Ví o těchto případech úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky? A co jim podle Vincenta Cochetela říká?

„Slyšeli jsme, že tam byly nějaké incidenty, kdy byli ti lidé zatlačeni zpátky. Z Ukrajiny, nebo Řecka. Sledujeme také podrobně dva incidenty z bulharské hranice. Ale celkově evropské země žadatele o azyl ze Sýrie přijaly. Musím jmenovat hlavně dvě země, které ukazují velkou míru solidarity: Německo a Švédsko. Další země se trochu otvírají a umožňují slučování rodin na základě humanitárních víz, třeba Švýcarsko. A obecně země postupně začínají přijímat myšlenku, že bude potřeba provést přesídlení, abychom zachránili některým lidem život, nebo umožnili opětovné spojení rodin. Takže tyto momenty solidarity vítám. Snad už jsme si uvědomili, že je na čase, protože krize v Sýrii neskončí zítra. Obávám se také, že někteří uprchlíci už se do Sýrie nikdy nevrátí, protože země, kterou opustili, už nebude existovat. Platí to pro některé menšiny, pro lidi z míst, která byla naprosto zničena, a pro lidi, jejichž lidská práva byla porušena tak brutálním způsobem, že z toho mají trauma a už se nebudou chtít vracet. Takže začněme radši přemýšlet o řešeních teď a ne za dvacet let.“

Jedná se na úrovni Evropské komise nebo Evropské rady i o nějakém plánu B, co když se Syřané z Evropy už nebudou chtít vrátit, až konflikt skončí?

„Některé země přistoupily k přesidlování, což není dočasné řešení - naopak. Jiné, jako Německo, spustily humanitární program, který je sice dočasný, ale Syřané potom budou moci požádat o status uprchlíka. Bude záležet na situaci, jak se to v Sýrii vyvine. Když to srovnáme s konfliktem v bývalé Jugoslávii, kde došlo také k vlnám přesidlování, a to nejen po Evropě, ale i do Spojených států, Kanady a Austrálie, tak po podpisu Daytonské dohody v roce 1995 se mnoho uprchlíků do Bosny vrátila. Chtěli se podílet na budování a obnově své země. Ti, co zůstali v Evropské unii, se tu mezitím integrovali.“

Balkánský konflikt je zajímavé srovnání, i číselně se tenkrát udávalo, že své domovy musely opustit 2 miliony lidí. Ať už do zahraničí, nebo v rámci Jugoslávie. Vy jste tam tehdy působil. Lze vysledovat nějaké trendy, kdo z uprchlíků se následně vracel domů?

„Nevidím tam žádné trendy. Někdy je přesidlování těžší pro starší lidi – kvůli jazykové bariéře. Starší uprchlíci se také často rádi vracejí domů, jak rychle to jen jde. Stýská se jim po domově, chtějí navštívit hroby svých předků nebo vesnici, odkud pocházejí. Mladí lidé většinou s návratem víc váhají. Čekají, jestli už se situace skutečně stabilizovala a nepřijde další konflikt. Neberte to, co říkám, ale jako nějaké vědecké poznání. Jsou to spíš praktické zkušenosti s konfliktem v Bosně.“

Některé státy a někteří politici se ve spojitosti se syrskými běženci obávají bezpečnostních rizik a možné infiltrace muslimských radikálů do Evropy. Provádí se v případě syrských žadatelů o azyl nějaké speciální prověřování?

„S bezpečnostní otázkou máme zkušenost již z války v Iráku. Musíme si dávat pozor, abychom azyl nedávali nevhodným lidem, tedy lidem, kteří spáchali zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, nebo porušovali lidská práva. Těm azyl nesmíme dávat a musíme zajistit jejich dobré prověření. Je proto důležité, abychom spolupracovali s různými bezpečnostními službami. Nesmíme v tomhle skutečně dělat chyby.“

Syrští uprchlíci na turecko-syrském přechodu u tureckého města Kilis

Ale v případě Sýrie, kde není úplně jasné, kdo dnes bojuje proti komu?

„Vidíme syrské běžence v Turecku, Jordánsku, Libanonu a Iráku a poznáme, kdo potřebuje pomoc. Je tam spousta matek s dětmi. Jejich manželé buď zemřeli, nebo bojují v Sýrii. Takže máme pár skupin, které jsou lehce uchopitelné a žádný bezpečnostní problém nepředstavují. Opatrnější jsme s mladými muži bez doprovodu. Musíme znát jejich původ, musíme se jich ptát a jejich odpovědi nás musí uspokojit jako důvěryhodné.“

Co dalšího by Evropská unie mohla ještě pro syrské běžence udělat?

„Evropská unie a Evropská komise samozřejmě organizují humanitární pomoc do sousedních zemí Sýrie. To je důležité, protože většina uprchlíků nechce být přesídlena, chtějí zůstat v tom regionu. Doufají, že se to v jejich zemi obrátí k lepšímu. Takže nechtějí daleko od Sýrie a my bychom je v tom měli podpořit. Neméně důležité ale je, abychom pomohli i té hostitelské komunitě, protože v některých libanonských vesnicích máte dnes víc syrských uprchlíků než místních. Absorpční kapacita příhraničních oblastí je dost omezená a blíží se zima. Pro Evropskou unii a komisi to znamená, že musí přemýšlet o dvou cílových skupinách a uvolňovat prostředky nejen z humanitárních fondů, ale i těch rozvojových. Investice do infrastruktury, opravy mostů, otvírání nových škol nebo nemocnic. To jsou uzlové body, které pokud budou fungovat, mohou přispět k dobrým vztahům mezi uprchlíky a hostitelskou komunitou.“


Názor z Německa a Švédska

Vincent Cochetel, ředitel evropské kanceláře UNHCR, zmínil dobrou praxi dvou zemí, které se rozhodly syrským běžencům pomoci výrazněji: Švédsko a Německo.

Hilde Scheidt je radní v severoněmeckých Cáchách za Stranu zelených. Cáchy přijímají uprchlíky ve velkém už od 70. let a Hilde Scheidt se této problematice věnuje jen o dvě dekády méně. Na otázku, po jakém argumentu městská rada zatím vždy dospěla k rozhodnutí, že je potřeba přijmout další uprchlíky, Hilde Scheidt říká:

„Myslím, že když žijete ve funkční společnosti, je to povinnost. Musíte se dívat, co se děje kolem, co se za vašimi hranicemi a za hranicemi Evropy. Zapnete televizi, vidíte tragédie u břehů Lampedusy, války v Africe anebo právě syrský konflikt a nemůžete jinak než pomáhat! Je snad lidské právo pomáhat druhým a také pomoc od druhých dostávat, ne?“

Syrští uprchlíci v táboře

Německo ohlásilo rozhodnutí přesídlit letos 5000 uprchlíků ze Sýrie a Jordánska. I když praxe ukazuje, že to rozhodnutí znamená docela velkou byrokratickou zátěž, je to jistě úctyhodný počet. Kolik uprchlíků se přesídlí do Cách?

„Myslím, že hlavním úskalím budou finance. Chceme přesidlovat, dokonce ještě víc než doposud, na tom jsme se shodli na zasedání městské rady, ale potřebujeme větší finanční podporu od vlády.“

Švédskou praxi zase přibližuje Gabriela Strååt z oddělení pro integraci v krajské správní radě ve Västerbotten v severovýchodním Švédsku. Podle posledních čísel Švédské migrační komise požádalo v roce 2013 v zemi o azyl 60 000, z toho 17 000 byli Syřané. Švédsko navíc další dvě stovky přesídlilo. Tato čísla ho řadí na špici evropských států, co do přijímání syrských uprchlíků.

„Do Švédska teď přicházejí dvě skupiny syrských běženců. První jsou přesídlenci z uprchlických táborů v Jordánsku a druhou syrští běženci, kteří na vlastní pěst překročí švédské hranice. Švédské migrační komisi trvá rozhodnutí o udělení azylu nebo pobytu zhruba tři až čtyři měsíce, takže ten systém je skutečně celkem rychlý,“ vysvětluje Gabriela Strååt.

Vízum nebo azyl tedy dostane kdokoli ze Sýrie? Neexistují tam žádné bezpečnostní prověrky?

„Máme zrychlené řízení nejen pro Syřany, ale pro všechny, kdo si požádají o mezinárodní ochranu, neboli azyl. A od září tohoto roku jsme změnili systém v tom, že syrští žadatelé dostávají povolení k trvalému pobytu, ne jen na tři roky jako ve zbytku Evropské unie.“

Jak se staví švédská města a kraje k přijímání syrských uprchlíků?

„Ve Švédsku máme 290 okresů a zhruba 270 z nich přijímá uprchlíky. Takže to vypadá jako celkem snadné v porovnání s ostatními zeměmi. Ale v posledních letech pozorujeme rostoucí podporu krajně pravicových stran, což také proměňuje přístup zastupitelů těch jednotlivých okresů a situace je teď trochu těžší. Nemáme povinný systém; ty okresy se mohou rozhodnout dobrovolně, jestli uprchlíky přijmou. Jediná zákonná povinnost platí od ledna 2013 pro přijímání nezletilých cizinců bez doprovodu – tam si okresy vybrat nemůžou. Ale co se týče přesídlenců a uprchlíků, tam ano.“

Když se švédské město, okres nebo kraj rozhodne přijmout uprchlíky, co jim musí zajistit?

„Musí jim samozřejmě nabídnout obecní byt nebo dům. Další složky státní správy, jako například úřad práce, jim potom poskytnou kurzy, které jim mají usnadnit vstup na pracovní trh. Městský úřad jim nabídne švédské jazykové a sociokulturní kurzy.“

Když si představíme mapu Švédska, mají některé kraje a okresy větší zájem o uprchlíky než jiné?

„Obecně je velký problém bydlení. Ale v severním Švédsku je zatím bytů dost, takže mnoho přesídlených uprchlíků končí na severu Švédska. Jsou to většinou malé okresy, žádná velká města.“

Nechci, aby to vyznělo jako stereotyp, ale zrovna severošvédská mentalita a kultura může zvenčí působit chladně a uzavřeně. Navíc počasí nenahrává zrovna družnému životu v ulicích a na veřejných místech. Není to problém při začleňování uprchlíků do každodenního života?

„To se v jednotlivých městech liší. Ale obecně bych řekla, že se v tomto máme od ostatních zemích v Evropě dost co učit, jak zatáhnout církve, nevládní organizace nebo dobrovolníky do zapojování a integrace cizinců do naší společnosti. Švédský systém bych popsala tak, že s uprchlíky pracují jen odborníci, tedy lidé z radnic, úřadů práce apod. Model z jihu Evropy, kdy tu jsou ještě nevládní organizace a různé poradny pro cizince, tu nemáme a myslím, že v tomhle se máme ještě v čem inspirovat.“


Názor z Česka

Na pravidelném Salcburském fóru, tedy setkání ministrů vnitra střední a jihovýchodní Evropy, požádalo nyní v říjnu Bulharsko ostatní státy o pomoc se syrskými běženci, jejichž příliv převyšuje kapacity země. Jak nám potvrdil první náměstek ministra vnitra pro vnitřní bezpečnost Lubomír Metnar, Česká republika nabídla materiální a kapacitní pomoc bulharskému azylovému systému. Znamená to tedy, že se tu nemluví o přesídlení syrských běženců do Česka?

„K humanitárnímu přesídlení syrských uprchlíku se ČR staví rezervovaně. Není tu silná syrská komunita, a tak by přesídlení znamenalo sekundární migraci, protože Česká republika by nebyla jejich cílovou zemí, ale skončili by v některém z okolních států,“ říká Lubomír Metnar. Syrskou krizi považuje za největší uprchlickou krizi za posledních dvacet let, kterou Evropa musí řešit.

„Nedomnívám se, že by Evropa nepomáhala dostatečně. Aktuálně Právě teď Evropská komise schválila komplexní program v oblasti uprchlictví a rozvoje na Blízkém východě. V jeho rámci by měl být ustanoven program na ochranu těchto uprchlíků. Můžeme samozřejmě diskutovat nad finančními částkami, které by měly být pro tyto uprchlíky vyčleněny. Ale Evropa se do té krize aktivně zapojila,“ domnívá se Lubomír Metnar.

O azyl v Česku požádalo podle něj za poslední dva roky 114 Syřanů. Česká republika „navíc“ nevrací zpátky Syřany, kteří tu nesplňují podmínky pobytu. Další vízová opatření ve prospěch Syřanů se podle ministerstva vnitra neplánují.

Syrští uprchlíci

K přijímání syrských běženců a uprchlíků do Evropy existují nejrůznější postoje a těm, kdo je prosazují, na ně samozřejmě nelze upřít právo. Jisté ale je, že syrští běženci nežádají o azyl pro nic za nic. Pomoc jim můžeme nabídnout finanční, humanitární, anebo, jak navrhuje inženýr Abdulkareem z Iráku, takovou, která nic nestojí. Ta přitom dokáže změnit asi nejvíc:

„Život v tak vyspělé části světa, jako je Evropa, podle mě způsobuje, že někteří lidé zapomínají, jaké to je žít v jeho jiných částech. Obrazy z tohoto okolního světa vidí deset, nebo dvacet sekund večer ve zprávách a možná o tom chvíli přemýšlejí. Možná taky ne. Vidí jen obraz. Ale snaží se vcítit do pocitů muže, který pod troskami domu ztratil celou rodinu, ženu, děti i své sourozence? Chtěl bych, aby se ti lidé tady v Evropě, kteří se brání přijímání uprchlíků a bojí se, že tu budou dělat problémy, že budou mluvit jiným jazykem a přinesou jinou kulturu, aspoň na minutu zamysleli a uvědomili si, že tím mohou těm lidem zachránit život. A třeba se z těch lidí nakonec stanou i užiteční a právoplatní členové evropské společnosti. Nevytvářejte si hned negativní pocity k cizincům. Jsou to normální lidé, mají také city, a když budou mít možnost vést normální – ne lepší, ale normální – život doma, ani je nenapadne, aby se sem stěhovali. Nikomu se asi nechce opouštět majetek, přátele a rodnou zemi a začínat od nuly v cizí zemi, pokud k tomu není donucen vnějšími okolnostmi. Tak prosím pochopte ty uprchlíky, snažte se do nich vcítit.“

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.