Inklusivní vzdělávání je lékem na rasové předsudky Čechů

"Stále je to velké číslo, které ukazuje na výrazné nerovnosti ve společnosti," říká Klára Laurenčíková, předsedkyně Odborné společnosti pro inklusivní vzdělání. "Situace ve vzdělávání odráží nastavení společnosti a je to začarovaný kruh. Pokud dospělí nebudeme vnímat pestrost jako přirozenou, pak se budeme obávat z neznámého a budou přetrvávat stereotypy. Společné vzdělávání je tedy cestou jak ozdravit společnost od těchto předsudků ohledně etnických menšin."

Za vším hledej peníze

Ministerstvo školství dává na podporu inklusivního vzdělávání zhruba 20 milionů ročně a to především na rozvojové programy, ale na každá škola o nich ví a má kapacity na speciální projekty. "Potřebujeme spíše došlo k systémově změně, aby se finance dostali za každým dítětem, ať už je kdekoliv," nabádá Laurenčíková, která nabízí i řešení. "Nemáme vytvořeny služby včasné a ranné péče, které by pedagogizovaly rodiče, aby učily jak rozvíjet děti. Ve vyspělých zemích fungují skvěle a to dítě pak má velmi dobrou šanci uspět v klasické škole."

Ředitelka jedné z pardubických základních škol Jana Smetanová, upozorňuje na zásadní překážku, která brání začlenění všechny hendikepované děti do běžného kolektivu. Jsou to peníze na další odborníky. "V běžných školách neumíme učit děti se speciálními vzdělávacími potřebami, protože nejsme speciální pedagogové. Ve třídě máme 25 až 30 dětí a řada z nich má vývojové poruchy učení a pokud máme ještě zařadit mentálně retardovaného žáka, který nezvládne učivo, tak se mu učitel nemůže věnovat tak, aby to bylo ku prospěchu všem dětem."

Například základní škola v Poběžovicích ale umí pracovat i s hendikepovanými. Věnuje se také autistickým dětem. Stojí ji to milion korun ročně, které škola shání přes různé granty. "Razíme myšlenku toho, že ta vzájemná odlišnost nás může obohatit, místo toho abychom na to poukazovali na něco co není dobře," vysvětluje hlavní motivaci ředitel školy Vladimír Foist. "Do naší školy dojíždí děti z města a 26 okolních obcí. Snažíme se etnické skupiny nerozlišovat, ale zhruba 25 % je dětí ze sociálně vyloučených komunit, které nejsou jenom romské," říká Vladimír Foist.

Klára Laurenčíková|foto: Šárka Ševčíková

Problém se špatným rozdělováním financí na potřebné podpory potvrzuje i Klára Laurenčíková. "Teď dostávají větší finance speciální školy a není snadné takové dítě vzdělávat v běžné škole, protože na něj nedostává takové prostředky jako škola speciální," vysvětluje předsedkyně Odborné společnosti pro inklusivní vzdělání. Náročnou cestou grantů a speciálních projektů se vydalo pouze několik škol, které mají ředitele vizionáře a ti vidí velký přínos v heterogenitě třídy. Ředitelé by podle ní měli být odvážnější a odolávat stereotypům a předsudkům.

Inklusivní vzdělávání klade daleko větší nároky na pedagoga, který musí hledat kreativní formu výuky. Hojně třeba využívá práci dětí v malých skupinkách v kolektivu, kde se ti silnější žáci učí sociálním kompetencím a slabší se od nich učí. "Problémem je i ve špatně nastavené výuce pedagogů, kteří nejsou připravováni na práci s heterogenní třídou. Potřebovali bychom ho změnit a zintenzivnit podporu stávajících pedagogů," popisuje další nutný krok Klára Laurenčíková.

Rodiče jsou klíčem

Zásadní roli rodičů potvrzují na základní škole v Poběžovicích, kde inklusivní má vzdělávání zelenou. Pomyslným kouzlem toho, proč se v Poběžovicích daří začlenit nejen romské děti do běžné výuky je poradenské centrum a individuální plán. "V tomto systému máme zhruba 40 % dětí a to už vyžaduje propracovanou konstrukci toho systému. Od poradenského pracoviště až po asistenty, kteří pomáhají učitelům. Důležitým úkolem škola, je vést to vnitřní prostředí k tomu, aby si žáci dokázali pomáhat navzájem a byli tolerantní. To je náš zásadní úkol," říká ředitel školy Vladimír Foist.

Rodiče jsou ústředním bodem. Oni podpoří své děti, oni je pošlou do školy, oni na ně mohou být hrdí. Rodiče zmiňuje i Česká školní inspekce, která několikrát sčítala romské děti v bývalých zvláštních školách. "Někdy rodiče požadují, aby dítě zůstalo ve speciální škole i když jejich dítě lehké mentální postižení diagnostikováno nemají," říká Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora.

Začlenit romské děti do běžné výuky je v menším městě jednodušší. Lidé se znají. O nutnosti vzdělání navíc samotné rodiny v Poběžovicích chodí přesvědčovat i romská asistentka školy Eliška Ferková. "Vysvětluji rodičům co vlastně dělají asistentky pedagoga nebo psycholog. Je to velmi náročné psychicky, protože s některými rodiči se opravdu mluvit nedá. Výhodou je, že mne v okolí znají a mají ke mně větší důvěru a pak děti pošlou do školy a nebo jdou na schůzku s pedagogem," popisuje největší překážky romská asistentka.

Na českých univerzitách studuje zhruba stovka Romů. Jedním z nich je i Miroslav Sivák, kterého jeho rodiče motivovali a podporovali ve studiu, i když sami mají jen základní vzdělání. "Rodiče viděli jak těžký je život pouze ze základní vzdělání. Vštěpovali mi proto, že pokud se nebudu učit budu mít také těžký život, říká aktuálně student šestého ročníku lékařské fakulty Miroslav Sivák. "Rodiče jsou určitě jedním z problémů, protože nemotivují své děti ke studiu. Vzdělání považují za nepotřebné, protože je stejně nikdo nepřijme. Roli tedy hraje i rasová diskriminace," říká úspěšný student.

Pomalu vpřed

Od roku 2007 se ale hodně změnilo. Z bývalých škol se staly praktické a speciální, které jsou určené hlavně pro hendikepované. Malí Romové jsou ale stále jejich žáky, i když v menší míře. "Dítě většinou narozené ve vyloučené lokalitě neabsolvuje předškolní vzdělávání a v první třídě nedostane včasnou podporu, aby dohnalo skluz. Na úrovni třetí třídy už dochází k tomu, že učitelka řeší co s dítětem, které nestíhá a už je krátká cesta k tomu, aby se dostalo do speciální školy," popisuje Klára Laurenčíková nejčastější cestu do praktické nebo speciální školy. Upozorňuje, ale i na případy, kdy praktické školy lákají děti hned od první třídy.