Jak pomohla Klausova amnestie českým věznicím?

Propuštěným vězňům komplikuje život zejména vysoká zadluženost a obtížné shánění práce. „Sice bylo propuštěno 6,5 tisíce lidí na základě amnestie, byly amnestovány tisíce alternativních trestů, ale příčiny recidivy, které způsobovaly trvale nárůst lidí ve výkonu trestu nebo ve věznicích, nezmizely. Ty tady jsou pořád.“

Za čtyři roky znovu?

Přeplnění věznic zatím nehrozí. Ministerstvo spravedlnosti dokonce kvůli úbytku vězňů zrušilo třeba nápravné zařízení v Drahonicích. Zakonzervované zatím zůstávají některé pobočky věznic – třeba ve Velkých Přílepech nebo v Poštorné. „Ve výkonu trestu jsme zhruba na 75 procentech, ve výkonu vazby na 98 procentech, průměr je někde mezi tím. Nikde nejsme přes 100 procent ubytovací kapacity, kterou máme,“ potvrzuje ředitel odboru výkonu vazby a trestu vězeňské služby Pavel Horák.

Podobně rozsáhlou amnestii zažili před několika lety také vězňové v Itálii, i tady se jich ale vrátila většina za pár let za mříže. „V Itálii to bylo zhruba do čtyř let. Očekáváme, pokud se významně nezmění trestní politika, že se nám počty vězněných osob vrátí na čísla, která byla před amnestií, také zhruba do tří nebo čtyř let,“ dodává Horák.

Bydlení, práce a dluhy

Policie znovu stíhá více než třetinu propuštěných. Mnohým z nich se sice trest výrazně zkrátil, ale dostat se neplánovaně na svobodu nebylo pro většinu z nich snadné. Mezi těmi, kterým loňská amnestie ušetřila pobyt ve vězení, byl i sedmačtyřicetiletý Mirek. Odpykával si trest za neplacení výživného. „Ve věznici bylo cítit napětí, protože amnestie byla vyhlášena, ale nikdo nevěděl, na koho se bude vztahovat, a začaly pracovat nervy. Pro některé lidi veliká naděje, pro jiné potom velké zklamání,“ vzpomíná s odstupem na první chvíle, kdy se o amnestii dozvěděl.

Mirek měl to štěstí, že mu příbuzní zajistili bydlení. To byl pro řadu nečekaně propuštěných první velký problém, který museli řešit. Z celkového počtu amnestovaných se jich do výkonu trestu vrátila zatím necelá tisícovka. „Můj názor je, že málo to není, ale rozhodně to třeba neodpovídá prognózám, které byly zmiňovány těsně po amnestii, že většina amnestovaných se do půl roku až do roka vrátí zpátky do výkonu trestu,“ hodnotí ředitel Probační a mediační služby Pavel Štern.

Vazební věznici v Hradci Králové ve čtvrti Pouchov začali loni 2. ledna na základě prezidentské amnestie opouštět první propuštění vězni|foto: ČTK, David Taneček,ČTK

„Co se týká České republiky, tak příčiny recidivy jsou – alespoň z údajů, které máme k dispozici – poměrně dobře známy. Obrovským důvodem je zadluženost pachatelů.“
Právě návrat zpět do běžné společnosti je podle odborníků i samotných bývalých vězňů to nejtěžší. Nečekané zkrácení trestu – podobné jako loňská prezidentská amnestie – většinu těch, co jsou za mřížemi potěší, ale o to dřív museli čelit třeba hledání nové práce.

„Mám 147 adres, které jsem buď obvolal, kontaktoval přes počítač nebo i osobně. Někde vám řeknou, že se ozvou, neozvou, někdy to řekli přímo, někdy se už neozvali vůbec. Celkem byl dost velký problém, protože všechno bylo v pořádku s tím, že jsem v oboru, s jakou praxí a co všechno jsem dělal, ale jakmile se dozvěděli, že mám záznam v trestním rejstříku, tak všichni dávali ruce pryč, protože se bojí,“ vysvětluje Mirek. V současné době pracuje jako údržbář, jediné, co ho prý trochu trápí je to, že dělá v kolektivu, kde výrazně převažují ženy.

Mirkovi pomáhal s řešením jeho problémů mentor Roman Brejcha. „Mirka vidím velice optimisticky. Je pro mě příklad chlapa, který se s životem dokázal porvat, a věřím tomu, že jeho další život se bude ubírat směrem, aby byl spokojený. Má práci a je to velice houževnatý člověk, který minulost nechal tam, kde má být, a věřím tomu, že se v životě neztratí.“

Mirek také v současné době pracuje na splácení svých dluhů a do budoucna by si chtěl především udržet práci. Do vězení se – jak doufá – už nikdy nevrátí.

Šancí jsou dotovaná místa

Lidé, kteří mají záznam v trestním rejstříku, mají často problém sehnat práci. Přitom ta je pro bývalé vězně podstatná – i kvůli případnému splácení dluhů. Existují ale organizace, které se právě na takové lidi zaměřují. „Pracovní místo je určeno výhradně osobám se záznamem v rejstříku trestů.“ Tuto větu by člověk u nabídky pracovní pozice asi nečekal.

V neziskové organizaci Rubikon, která pomáhá lidem s kriminální minulostí, si podobné pracovníky přitom nemohou vynachválit. „To, že má člověk záznam v rejstříku trestů, rozhodně neznamená, že to není pracant. Myslím si, že předsudek, že nechtějí pracovat, je asi nejrozšířenější,“ říká vedoucí oddělení služeb Rubikon centra Lenka Ouředníčková. „Naopak si vybíráme ty, kteří chtějí, a zkušenost našich kolegů jasně ukazuje, že v nich je velký potenciál,“ dodává.

Jako provozní asistentka tu v současné době pracuje i třiatřicetiletá Pavla. „Asistentka kanceláře až po vysypání košů, udělání kafe. Člověk jde na poštu, zadává lidi do databáze, otevírá jim dveře, takže úplně všechno. Aby to tady klapalo,“ popisuje náplň svého zaměstnání. Pavla byla ve vězení celkem třikrát, vždy za drobné krádeže.

Úřad práce (ilustrační foto)|foto: Filip Jandourek

Od 14 let byla závislá na tvrdých drogách a tímto způsobem si opatřovala peníze na jejich nákup. Působí tak, že se se svou minulostí vypořádala – přes tři roky abstinuje a vzorně se stará o malého syna. Sehnat zaměstnání přesto nebylo snadné. „Chtěla bych pracovat v kanceláři, začalo mě to bavit. Skoro jsem neměla zkušenosti na počítači a tady si to pomalu obnovuji. Dělala jsem obchodní akademii, kterou jsem pak nedokončila, tak jsem se jen vyučila prodavačkou, ale jazyky jsem tam měla, takže sem chodím na angličtinu,“ svěřuje se.

Ochota zaměstnávat lidi s kriminální minulostí v Česku zatím moc není. Právě práce hraje v návratu do normálního života pro bývalé trestance klíčovou roli. V této souvislosti jsou velmi dobrým řešením takzvaná dotovaná místa. „Zaměstnavatelům dávají možnost získat kvalitního pracovníka a zároveň finanční satisfakci za to, že se třeba v prvních měsících tomu člověku věnují v nějakých aspektech trochu více než běžnému zaměstnanci,“ vysvětluje Lenka Ouředníčková.

Na jednom z dotovaných míst pracuje právě i Pavla. „Určitě mě motivuje to, že potom budu mít lepší práci za lepší peníze, a také moje dítě. Navíc pomáhám lidem ze své minulosti – drogové i z vězení. Motivuji je, aby to zkusili, protože je to tady na více schůzek. Není to tak, že člověk přijde a hned dostane práci,“ upozorňuje. Dotovaná místa, vzdělávání, a možnost získání potřebné praxe by pak mohla pomoci mnoha bývalým vězňům k tomu, aby sehnali slušnou práci. Tím pádem by se za mříže už nikdy nemuseli vrátit.