Jak se žije cirkusákům 21. století? Bydlí v pojízdném domově a i v digitální éře se uživí

Vítejte v cirkusu Carini! Brázdí silnice v Čechách, na Moravě i ve Slezsku od roku 2001. A vede ho principál František Navrátil mladší, potomek slavných českých cirkusových rodů – uměleckým jménem Francesco Carini.

„Nabízíme hlavně drezuru berberských lvic, to je věc, na kterou lidi lákáme. Potom jsou tu cvičení koně, pejsci, kozičky, opičky, velbloudi, oslíci… Ale hlavní jsou ti lvi,“ říká Navrátil.

Neumím si představit, že bych byla jen na jednom místě a chodila do práce a tohle všechno zahodila. To bych asi nepřežila.Žaneta Navrátilová

Kolem cirkusu je pětadvacet lidí a jde téměř o rodinný podnik. Uskuteční přibližně třicet štací za rok. Ano, je to kočovný život. A to má pan principál tři děti a nejmladší dvouletý František si žádá jeho pozornost.

Jeho maminka, paní Žaneta Navrátilová, říká, že děti chodí do školy vždy tam, kde cirkus zrovna je. Vystřídají jich tedy několik. V jejich pojízdném domově najdete kuchyň s veškerým vybavením, postele, splachovací záchod i koupelnu – tedy vše, co člověk k životu potřebuje.

Sama pochází z cirkusové rodiny Alšů. Chybí jí něco, co v domově na kolečkách mít nemůže? „Tuhle otázku mi klade každý, ale já si život bez cirkusu absolutně nedovedu představit – vyrůstala jsem tady, i moje rodina, a nemohli bychom bez toho být. Neumím si představit, že bych byla jen na jednom místě a chodila do práce a tohle všechno zahodila. To bych asi nepřežila.“

Několik rodin a práce na živnostenský list

Zvířecí drezury se provozovatelé cirkusů nechtějí vzdát, protože k tradičnímu českému cirkusu prostě patří a bez zvířat se podle nich z cirkusu stává varieté|foto: Berousek.com

Oficiálně registrovaných cirkusů jsou v Čechách desítky, aktivních je jich okolo dvaceti. Z toho většina jezdí po republice a menší část jezdí i do zahraničí. Jak ale řekli sami cirkusoví principálové, ono je to tak, že v cirkusovém prostředí se pohybuje, pracuje nebo podniká určitá skoro stálá skupina lidí, velmi často spřízněných rodin, a cirkusy vznikají a zanikají podle toho, jak se mezi sebou domluví.

Je to zajímavé společenství lidí, kteří se živí tradičním cirkusem. A kupodivu se pořád uživí. I když si stěžují, že předpisů a nařízení, které musejí dodržovat, je čím dál víc, poplatky se zvyšují, takže je to prý takové přežívání „na hraně“.

Na lehkou váhu neberou ani kritiku ochránců zvířat. Je to pro ně nepříjemné, hlavně na internetu a sociálních sítích, což je prostředí, kde dnes nejvíc inzerují, protože plakáty už moc netáhnou. Připouštějí, že jsou cirkusy, kde se ke zvířatům nechovají tak, jak by měli, ale jsou to podle nich spíš výjimky. Na druhou stranu se zvířecí drezury nechtějí vzdát, protože k tradičnímu českému cirkusu prostě patří a bez zvířat se podle nich z cirkusu stává varieté.

Všichni účinkující pracují na živnostenský list, takže jsou to osoby samostatně výdělečně činné. Platí si zdravotní i sociální pojištění, dávají daňová přiznání v místě trvalého bydliště, což jsou nejčastěji střední Čechy. Hodně bydlí na vesnicích, kde si koupili nějakou usedlost a mají tam zimoviště. Lékaře prý už mají na cestách vytipované, stejně jako veterináře pro zvířata.