Počet jednočlenných domácností dál roste

Extrém jednočlenných domácností

Třicet procent všech českých domácností obývá jeden jediný člověk. Jednočlenné domácnosti se proto dostávají do hledáčku ekonomů, statistiků i sociologů. Za posledních několik let jich výrazně přibylo a data o rozvodovosti a stárnoucí populaci naznačují, že jejich schopnost ekonomické aktivity bude velkým tématem i do budoucna.

I když často slýcháme o fenoménu singles, tedy o lidech, kteří z přesvědčení žijí sami, nejširší skupinu v rámci kategorie domácností s jedním členem tvoří ovdovělí důchodci. Druhou nejsilnější skupinou solitérů představují muži do 40 let.

Relativně bez starosti

Osmadvacetiletý Honza, podniká v oboru informačních technologií. Do Prahy se přistěhoval, před 8 lety. Za tu dobu vystřídal 7 bytů. Na začátku bydlel několikrát s kamarády, kteří se později stali jeho kolegy v podnikání. Posledních několik let už ale žije sám, momentálně je čerstvě nastěhovaný do v pořadí osmého bytu.

Aby měl byt dostatečně velkou terasu na grilování a zábavu s přáteli, opustil centrum Prahy a k obývání má teď dispozici o mnoho metrů čtverečních víc než před tím. "Pokud si najdu partnerku, tak bych rozhodně nechtěl, aby tady bydlela se mnou. Potřebuji svůj prostor a můj zaběhnutý režim. Co se týče peněz, tak to se mne netýká."

"Tito lidé obvykle v pozdním věku manželství už neuzavřou. Ten člověk není zvyklý na soužití v rodině," upozorňuje socioložka Jiřina Šiklová, která upozorňuje, že je třeba na společnost nahlížet vždy z několika úhlů. "Takto roztříštěná společnost je například daleko mobilnější. Samotáři nemusí při změně lokality stěhovat řešit řadu složitostí s rodinou."

Starostí až nad hlavu

Koho se naopak finanční problémy osamělého života týkají jsou staří lidé, kteří sice dřív žili v úplných rodinách, teď ale zůstali sami. Podle údajů Českého statistického úřadu žilo v roce 2011 s příjmy pod životním minimem pět celých a tři desetiny procenta domácností s jedním členem.

Že v dnešní době není snadné vyjít, potvrzuje i příběh paní Mrázkové, sedmdesátnice, která žije v Praze v bytě 1 + 1 první kategorie. "Důchod moje náklady vůbec nepokryje a musí mne podporovat dcera. Když zaplatím nájem a elektřinu, tak mi nezbude téměř nic a navíc si musím výdaje hlídat, aby jednou za čtvrt roku zbylo na léky," popisuje svou realitu sedmdesátiletá důchodkyně.

Ta pracovala celý život v bankovnictví a uvědoměle si taky na důchod spořila, ale i tato rezerva se už tenčí. Ještě před několika lety si paní Mrázková k důchodu přivydělávala jako brigádnice mytím nádobí v restauraci.

Zdravotní stav jí to ale už nedovoluje. "Už 25 let jsem nikde nebyla, znám jen cestu do obchodu a domů. Lázně nebo dovolená se mne netýkají," říká Mrázková, podle které by stačilo zmírnit ceny nájmů pro důchodce a také navýšit důchod o tři až čtyři tisíce. "Stačilo by to pro všední žití," tvrdí sedmdesátnice, která je závislá na podpoře od své dcery.

Statistici potvrzují, že největší položkou ve výdajích pro staré lidi je právě nájem. S tím souvisí také argument, že by stačilo, kdyby se staří lidé přestěhovali, ale to čeští důchodci nedělají rádi. "Stárnoucí lidé zůstávali ve velkých lidech i přes varování, že se bude nájem zdražovat a byty privatizovat. Lidé v předdůchodovém věku by si měli uvědomit, jaký příjem budou mít a v jakém prostředí žijí a chtějí žít," upozorňuje socioložka Jiřina Šiklová.

Ta připomíná, že tento problém se řeší už od 70. let minulého století. Odmítá také argumentaci, že za špatnou situaci mohou pouze politici. "Máme pocit, že je za naši špatnou situaci odpovědný někdo jiný. A to je hlavní problém. Musíme totiž přijmout odpovědnost za svůj život a nepřesouvat ji na někoho jiného," dodává Jiřina Šiklová.