Reportáž o životě albínů v Tanzanii: Lidé věří, že jsme duchové, sekají naše těla, vykrádají nám hroby

Internát-ochranný tábor pro děti s albinismem a jiným hendikepem u města Shinyanga-škola Buhangija. PROHLÉDNĚTE SI DALŠÍ FOTOGRAFIE V ČLÁNKU. - Foto: Jan Prokeš

Internát-ochranný tábor pro děti s albinismem a jiným hendikepem u města Shinyanga-škola Buhangija. PROHLÉDNĚTE SI DALŠÍ FOTOGRAFIE V ČLÁNKU.Foto: Jan Prokeš

V africké Tanzanii natáčel a fotil pro Český rozhlas Plus reportér Jan Prokeš. Přináší svědectví o životě lidí, pro které je boj o přežití nutností – od jejich narození, kdy jsou kojenci-albíni zabíjeni, přes přehlížení a násilí ve školách až po útoky a diskriminaci v dospělosti. Co zůstává ovšem největším, tichým, nepřítelem afrických albínů? Rakovina kůže.

„Situaci lidí s albinismem jsem v Tanzanii zkoumal s etnoložkou Kamilou Axmannovou. Ta hledala možné historické kořeny lidových pověr o magické síle lektvarů z těl albínů, nabízených některými léčiteli," říká Jan Prokeš. 

Josephat Torner je mezinárodně respektovaným bojovníkem proti diskriminaci albínů a členem vedení Tanzanian Albino Association. V protirasistické kampani se snaží získat na svou stranu vlivné osobnosti: politiky, podnikatele, náboženské lídry i šamany. Jeho nepřátelé se ho už dvakrát pokusili zabít… 

Josephat Torner: Přibližný počet lidí s albinismem v Tanzanii je 300 tisíc. Pochopitelně tady čelíme různým výzvám. Ta první souvisí s intenzivním slunečním svitem všude v Africe. Mnoho z nás umírá ještě před dosažením dospělosti na rakovinu kůže. Náchylnost k téhle nemoci zvyšují jednak samotné geografické podmínky, ale taky slabé povědomí lidí o možnostech ochrany i prevence a nakonec značná chudoba a nevzdělanost většiny tanzanských albínů. To například znamená, že lidé musejí pracovat na ostrém slunci a riziko nemoci tím opět roste. 

Druhým největším problémem a výzvou je stigma a z něj plynoucí diskriminace. Lidé totiž netuší, čím albinismus ve skutečnosti je a mají o něm jen zažité, špatné představy. 

O životě afrických albínů natáčel Jan Prokeš - Foto: Jan Prokeš

Jaké konkrétní představy o albinismu převažují?
JT: Lidé věří například tomu, že pokud se narodíte s bílou kůží, nejste lidská bytost, ale třeba duch. Mnozí nechápou, jak může černoška porodit bílé dítě. Výsledkem tohoto stigmatu jsou pak i útoky a vraždy, spáchané na albínech. Mnoho lidí s albinismem zavraždili hned po jejich porodu. Další pak vyhnali z jejich komunit. 

Někteří lidé pak taky uvěřili, že albíni, respektive části jejich těl, jim přinesou bohatství. Tahle víra ale pochopitelně naopak přinesla mnoho utrpení a zmrzačení a řada rodičů raději odložila děti s albinismem do táborů s ochranným režimem. V Tanzanii máme takových táborů 13. Žijí v nich dospělí, matky s dětmi a taky samotné děti, které ani třeba nikdo nenavštěvuje. Z táborů se někteří nedostanou i několik let. Tak jsou albíni vyloučeni a izolováni od společnosti. 

O životě afrických albínů natáčel Jan Prokeš - Foto: Jan Prokeš

Jak moc jsou ve společnosti rozšířené představy o magické moci těl albínů?
JT: Mohu to demonstrovat na příkladu – někteří lidé jsou schopní v honbě za těmito fetiši exhumovat ostatky albínů, hledají části jejich těl v hrobech. Další problém je to, že strach z fyzického násilí stahuje albíny do závislého postavení. Jejich pracovní možnosti jsou i kvůli tomu strachu omezené a celková ekonomická situace je ještě horší než ve většinové společnosti. 

Za hlavní příčinu násilí vůči albínům ale považuji celkovou bídu, respektive hodně nerovné rozdělení zdrojů. O tom se taky snažím mluvit s politiky. Přístup k národnímu bohatství má velmi málo lidí. S tím jde pochopitelně ruku v ruce korupce, která vždycky není potrestaná. A lidé proto hledají zkratky ke zbohatnutí. Jednou z nich je sekání těl albínů. 

O životě afrických albínů natáčel Jan Prokeš - Foto: Jan Prokeš

Čím se obvykle lidé s albinismem živí?
 
JT: Někteří pracují na poli nebo na stavbách, případně mají maličkou živnost. Formální zaměstnání mají myslím tak 2 procenta z nás. Největším problémem je ale rakovina kůže, to musím zopakovat. Je to tichý zabiják. Většina z nás se v počátcích nemoci nedostane ani na prohlídku k lékaři. V Tanzanii jsou totiž jenom 3 nemocnice, ve kterých léčí rakovinu kůže. V celé zemi je jenom 9 dermatologů, specialistů na nemoci kůže. To znamená, že za léčbou je většinou třeba cestovat. Trápí nás i nedostatek vybavení nebo nedostupnost opalovacích krémů pro většinu lidí. Kvalitní krém stojí třeba 750 korun. To si nemůže dovolit člověk, který má stěží na jídlo. 

Albinismus je vrozená porucha tvorby melaninu: tmavého pigmentu kůže, vlasů a očí. Vyskytuje se u všech živočišných druhů skupiny obratlovců. Lidé s albinismem mají těžký život hlavně v oblastech s velkou intenzitou slunečního záření – kvůli vysoké citlivosti jejich pokožky a očí na ultrafialové záření. V některých společnostech se ke klimatické nevýhodě připojují mimořádně silné negativní předsudky a pověry o albínech. Vážným problémům čelí tito lidé kvůli přírodním i společenským podmínkám v africké Tanzanii

Jaké bylo vaše dětství?
JT: Kupříkladu po mém narození doporučovali mé matce, aby mne otrávila. Řekla mi to, když mi bylo asi 7. V té době se považovalo narození dítěte s albinismem za prokletí. Moji rodiče mě ale odmítli zabít. Měl jsem štěstí. Dnes už je těch případů vražd novorozenců přeci jen méně, díky rostoucí informovanosti. Když jsem vyrostl, šel jsem do normální školy. Tam mě nejdřív odmítli, s argumentem, že nemají žádné specialisty, kteří by mě mohli učit. Mnoha dětem s albinismem takhle jednoduše zabrání ve vzdělání. Moje matka ale zase trvala na tom, že do té školy budu chodit. A chodil jsem. 

O životě afrických albínů natáčel Jan Prokeš - Foto: Jan Prokeš

Jak vás přijali spolužáci?
 
JT: Bylo to obtížné. Učitelé neměli ponětí o našich problémech s kůži, s krátkozrakostí atd. Seděl jsem vzadu v rohu a mé výsledky se zhoršovaly až do chvíle, kdy jsem učiteli vysvětlil, že nevidím na tabuli. Musel jsem ale překonat i psychologickou bariéru vůči spolužákům. Ti nevěděli, odkud s takovou barvou kůže pocházím, a zpočátku se ke mně nepřibližovali. Musel jsem zápasit o společenskou interakci, o to, abych si mohl hrát s dětmi. 

Josephat si postupně vydobyl respekt. Dostal brýle, začal hrát s ostatními fotbal, stal se vrchním prefektem školy. Na střední škole i na univerzitě ale začínal znovu s přesvědčováním okolí prakticky od nuly. Byl opět sám proti všem.

Některé děti se dokonce bály se mě dotknout. Asi si myslely, že zbělají. Na odmítání jsem narážel i v sousedství. Ale nevzdával jsem se. Tlačil jsem okolí k respektu vůči mně. Přišel jsem na to, že když budu vynikat ve studiu, budu mít víc přátel. Proto jsem na sobě tvrdě pracoval. A skutečně jsem tak získal přátele, kteří mi začali pomáhat v tom, co nemohu zvládnout. Šel jsem na to krok za krokem. Nejdřív jsem se snažil přesvědčit spolužáky, pak sousedy, dospělé. S nimi to bylo těžší, protože dospělí mají zažité postoje, silnou víru. Změnit je, to zabere čas. 

Když začaly ty útoky a vraždy, rozhodl jsem se proti tomu rázně postavit. Lidé s albinismem nebyli schopní mluvit. Byli zatlačení do kouta. Báli se. Nevěděli, kdo je za těmi zločiny. Pak se mě taky pokusili zabít. Já jsem ale zůstal mluvčím těch, co nemohou mluvit. Malých dětí, bezbranných žen. Za 8 dnů jsem vylezl na vrchol Kilimandžára. S jediným cílem – dodat odvahu dalším lidem s albinismem. Není to ale snadné, hlavně kvůli nedostatku vzdělání, protože bez něj můžete být snadno oklamáni. Mně dodali odvahu příklady bojovníků proti rasismu, Nelson Mandela nebo Martin Luther King. Chtěl bych podobně dodávat odvahu jiným lidem. Je to ale těžká práce. 

Hamizova sestra a její děti vpravo - Foto: Jan Prokeš

O zlepšení situace tanzanských albínů se dlouhodobě snaží i Shaymaa J. Kwegyir. Sama je se stejným hendikepem také příkladem společenského vzestupu. Po práci na letišti se v roce 2008 stala poslankyní parlamentu. Prezident ji jmenoval zástupkyní hendikepovaných lidí. I díky její práci přijali zákonodárci před 6 lety všeobecný zákon ve prospěch lidí s hendikepem. A několik pachatelů vražd albínů dostalo u soudu exemplární doživotní tresty. 

Shaymaa J. Kwegyir: Do politiky mě přivedla chuť pomáhat lidem s hendikepem, nejen s albinismem. V parlamentu jsem mluvila o jejich potřebách a zájmech. Lobbovala jsem u ministrů. Protože hendikepovaní to u nás mají těžké. Například ještě dnes si nás lidé na ulici dobírají. Hlavně mladíci na nás volají posměšnými jmény jako duchu, bílej. Když začaly ty vraždy, vznikla nová přezdívka – slovo označující zisk. Díky osvětě je ale i tohle nepříjemné chování na ústupu. 

Jsou životní podmínky albínů lepší i v reálném životě, oproti době před několika lety?
 
SJK: Zlepšily se. Strach z našich životů ale kvůli pokračujícím útokům nezmizel, pocit ohrožení je hlavně ve venkovských oblastech. To je největší problém. Víc dětí s albinismem dnes chodí do školy. Já taky říkám všem, že vzdělání je v tomhle světě jediná cesta k úspěchu. Mnoho dětí stále ze školy předčasně odchází, nejčastěji kvůli problémům se zrakem. Ale situace se pomalu zlepšuje. 

O životě afrických albínů natáčel Jan Prokeš - Foto: Jan Prokeš

Proč podle vás začaly vraždy albínů kvůli domnělým fetišům?
 
SJK: Tahle otázka nás taky znepokojuje. Proč začaly tyhle vraždy právě v té době? A zdaleka se to netýkalo jen Tanzanie, ale 24 dalších afrických zemí. V Tanzanii to bylo opravdu vážné, ale hrozné případy jsou zdokumentované i např. z Burundi, Keni, Konga, Nigérie. I tam bylo motivem honů na albíny čarodějnictví, pověry, touha po zbohatnutí a moci. To je ale přeci nesmysl. Většina albínů je chudá, zápasí o každodenní existenci. Ale nevede nás to k tomu, že bychom si uřízli prst a šli ho prodat. 

Co si přejete do budoucnosti?
 
SJK: Mám nadaci Good hope star. Staráme se o všechny lidi s hendikepem. Já osobně se ale pochopitelně zajímám nejvíc o albinismus. Mimochodem v rodině jsem jediná albínka. Rodiče byli černí, mé dcery jsou taky černé. Albinismus se projevuje po několika generacích. Čili v naší nadaci se snažím získat darem pro své bližní např. sluneční krémy, brýle, klobouky, bavlněné oblečení. Vláda na to všechno nemá kapacitu, tak jí pomáháme to řešit. Lidé s albinismem nesmí být dlouho na slunci, ve stínu ale mohou dělat cokoliv. 

I já bych se chtěla dál vzdělávat – láká mě psychologie nebo sociologie. Když byste věděli o nějakých možnostech v Česku, dejte prosím vědět. 

Příběh Hamize Bazili 

Hamiz s přítelkyní Mariettou - Foto: Jan Prokeš

Hamiz je osmnáctiletý Tanzanec muslimské víry se zcela bílou pletí. Od útlého dětství pociťoval jako absurdní nespravedlnost fakt, že s ním občas někteří jedinci odmítají sdílet sedadlo v autobuse, nebo mu prodat limonádu. Jenom kvůli tomu, že je albín. Před třemi roky Hamiz zazářil po vítězném konkurzu v roli hlavního hrdiny německo-italsko-tanzanského filmu White Shadow, tedy Bílý stín. Snímek o albínském teenagerovi, kterého pronásledují zabijáci kvůli víře v magickou moc jeho těla, respektive kvůli zisku, se promítal na festivalech v Sundance i v Benátkách. 

S Hamizem jsem se sešel v jeho bydlišti, na chudinském předměstí Dar es Salaamu. Ke své dráze herce a taky začínajícího aktivisty za práva albínů poznamenal:  

Hamiz je už svého druhu celebritou a díky filmu se podíval do Spojených států i Evropy, včetně Česka. Životem se ale dnes protlouká s obtížemi. Letos v lednu osiřel. Jeho matka, také postižená albinismem, zemřela na rakovinu kůže. Hamiz tvrdí, že na její léčbu vynaložil všechny vydělané peníze a že se o něj navíc německý producent filmu White Shadow přestal zajímat. Projekt vlastní osvětové neziskovky bez počátečního kapitálu působí trochu naivně. V současnosti se mladík po zaplacení nájmu za malý pokoj ve výši asi 400 korun ocitá na mizině.

„Má matka byla tradiční tanečnice a k umění vedla i mě. Byl jsem zpěvák, zpíval jsem na různých festivalech. Dokonce při konkurzu do filmu White Shadow jsem zpíval. I proto mi dali šanci. Viděl jsem hodně míst a jak lidé žijí, jaké mají problémy. Už ve škole jsem navíc chtěl pomáhat ostatním. Přečetl jsem nějaké knihy o albinismu. A osvětu, vzdělání o albinismu, bych taky rád šířil pomocí umění – například divadelních představení na venkově, protože umění ovlivňuje média a média ovlivňují společnost. Ta díky umění rychle pochopí, o co vám jde…“ 

V chudobě žije i početná Hamizova rodina, v níž po smrti matky a tety zůstávají dva další albíni, jeho sestra a strýc. Podle dalšího Hamizova strýce, černocha Abdullaha, by vláda měla podporovat v první řadě rodiny, jako je ta jeho. 

Hamiz, Mualim a Jan Prokeš - Foto: Jan Prokeš

Hamiz, Mualim a Jan ProkešFoto: Jan Prokeš

Chudoba se snoubí se speciálními potřebami některých členů: albíni potřebují být ve stínu a chladu. Opalovací krémy i vhodnější než plechové střechy jsou ale pro ně příliš drahé. V Hamizově rodině nikdo nemá formální zaměstnání, nikomu nechodí pravidelná výplata. 

Navzdory zmíněným problémům je Hamizův život naplněný nadějí. S partnerkou Mariettou, která má tmavou pleť, čekají potomka. Její rodina prý Hamize přijala bezvýhradně. 

Velmi přívětivě přijala albínského mladíka i třeba provozovatelka vývařovny z okolí, která dává Hamizovi teplé jídlo zdarma. S výrazně větší stigmatizací i hrozbou násilí se lidé s albinismem potýkají daleko od nejlidnatějšího tanzanského města, v oblasti u Viktoriina jezera na severu země. 

Autor:  Jan Prokeš  (jpr), Jan Bartoněk
Pořad: Zaostřeno  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: pondělí-pátek 15:35 repríza 22:39  |  Délka pořadu: 20 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace