Šance začít od píky

Bhútánské ženy se scházejí každý týden v dětském centru ve čtvrti Pitsmoor - Foto: Daniela Vrbová

Bhútánské ženy se scházejí každý týden v dětském centru ve čtvrti PitsmoorFoto: Daniela Vrbová

Někdy člověku v životě nezbývá nic jiného než utéct, aby si život zachoval. A mluvíme tu teď o uprchlících. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, neboli UNHCR, registroval v roce 2011 ve svých záznamech 10,5 milionu uprchlíků. Přičemž odhaduje, že na celém světě jich bylo až 43 milionů: tedy uprchlíků nebo osob, které musely kvůli válce či pronásledování opustit své domovy.

To číslo se samozřejmě proměnilo po vypuknutí konfliktu v Sýrii, kdy za hranice země utekl podle posledních čísel víc jak milion lidí, a další tisíce opustily své domovy v rámci Sýrie.Lidé většinou utíkají na nejbližší bezpečné místo, co nejblíže domova. Do bezpečné Evropy se dostane jen menšina, z oněch 10,5 milionu je to ani ne 20 procent. Domů se vracejí často až po mnoha letech a někdy vůbec – a z provizoria v uprchlickém táboře se tak stává doživotí. 

Podle UNHCR se v největším uprchlickém táboře na světě, Dadaabu v Keni, v lednu 2013 narodilo 10 000 dítě. 

V Dadaabu se narodila třeba dvaadvacetiletá Fatuma. Její rodiče tam utekli ze Somálska. Dnes ovšem žije s bratrem a zbytkem rodiny v britském Sheffieldu. Pracuje, pečuje o staré lidi a dobrovolně pomáhá dalším uprchlíkům, kteří našli nový život v Británii.
Jak se to stalo? Podobně jako další lidé kolem Gateway Refugee Communities Forum, tedy fóra uprchlíků v rámci programů Rady pro uprchlíky ve Velké Británii, kteří se pravidelně setkávají v centru Sheffieldu, splňovala Fatumina rodina jednu či více ze sedmi kategorií, na jejichž základě UNHCR uprchlíky a žadatele o azyl přesidluje do bezpečných zemích. 

Bhútánské ženy se scházejí každý týden v dětském centru ve čtvrti Pitsmoor - Foto: Daniela Vrbová

Bhútánské ženy se scházejí každý týden v dětském centru ve čtvrti PitsmoorFoto: Daniela Vrbová

Mechanismus přesidlování vysvětluje Alexander de Chalus z britské kanceláře UNHCR:
„Přesidlování je důležitý nástroj, kterým lze sdílet břímě uprchlictví a odpovědnost za dění ve světě. Je však třeba mít na paměti, že přesidlování uprchlíků je doplňkovým nástrojem, a nikoli náhradou standardní azylové politiky, tedy přijímání lidí, kteří spontánně překračují hranice dané země.“ 

A jak si země uprchlíky k přesídlení vybírají?
„Začíná to osobním pohovorem. Dotyčný se zaregistruje v kanceláři UNHCR a pokud splní ona kritéria, absolvují pohovor o přesídlení. Po tomto pohovoru vyplní formulář, který pak putuje do zemí, které hodlají přesidlovat uprchlíky. Přijímací země potom na základě počtu žadatelů o azyl a dalších svých kritérií určí, o jaké uprchlíky k přesídlení by měla zájem, a potom se rozhodne: buď pouze na základě těch rozhovorů, nebo ještě zorganizují jeden pohovor. Normálně jde o osobní pohovor, ale jsou oblasti, kde je to teď dost nebezpečné – třeba Sýrie. Proto teď v Británii provádíme videokonferenční pohovory s naší kanceláří v Damašku,“ říká Alexander de Chalus. 

V roce 2012 se do přesidlovacích programů zapojilo 26 zemí, včetně České republiky. Reportáže o jejich novém životě jste měli možnost opakovaně slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. 

„Prioritou je dokončit umístění sedmi rodin, které přišly na konci roku 2012. A potom se zamyslet nad možnostmi České republiky, co a jak dál. Hlavně s ohledem na finance,“
říká Petr Novák z ministerstva vnitra, který se o přesidlovací programy stará. 

107 lidí je samozřejmě malé číslo ve srovnání například s 5000, které se minulý týden rozhodlo přesídlit Německo – právě ze Sýrie. 

Sheffieldská zkušenost
Přenesme se ale teď do Británie, do Sheffieldu. Nejsme tu náhodou – město se pustilo do přesidlování skupin uprchlíků v roce 2004 a českého návštěvníka hlavně zaujme odhodlání a vstřícnost radnice si poradit s nejrůznějšími problémy, které tito noví obyvatelé chtěně či nechtěně přinášejí. Své o nich ví Belinda Gallupová z sheffieldské radnice, která se o přesidlovací programy stará od roku 2004. 

„Neříkám, že jsme vyvinuli nejlepší model pro Británii nebo dokonce pro celou Evropu. Funguje prostě u nás a vyvíjeli jsme ho podle našich potřeb a na základě zkušeností z dalších programů. Jsme páté největší město v Anglii; žije tu něco přes půl milionu lidí. A dál porosteme, protože tu díky univerzitám žije hodně mladých lidí, zvyšuje se porodnost a lidé žijí déle. Vzrostl také počet lidí s cizím původem – to od roku 2001, kdy britská vláda představila tzv. distribuční program, aby se žadatelé o azyl nehromadili jen v Londýně a na jihozápadě Anglie. Sheffield se do programu zapojil a od roku 2007 jsme i v síti tzv. azylových měst. To znamená, že jsme si řekli, že chceme i přijímat další žadatele o azyl, poskytnout jim útočiště a hledat pro ně práci.“

Jistou roli hraje i to, že Sheffield vždy býval spíše levicový a zaměřený na sociální témata. 

Očima přesídlenců
I když je přístup zdejší radnice vstřícný a funguje tu hustá síť nevládních organizací a dobrovolníků, stále to neznamená záruku, že nový život bude pro přesídleného uprchlíka procházka růžovou zahradou. 

Ahmed, mezi svými kolegy a přáteli známý spíš jako Adam, přišel do Británie v roce 2009 z Iráku. Poté, co víceméně tajně pracoval jako tlumočník pro britskou armádu a US Air Force, mu v Iráku začala hořet půda pod nohama. 

Adam (vpravo) tlumočil pro britskou a americkou armádu v Iráku. Pak mu začala hořet půda pod nohama. - Foto: Daniela Vrbová

Adam (vpravo) tlumočil pro britskou a americkou armádu v Iráku. Pak mu začala hořet půda pod nohama.Foto: Daniela Vrbová

„Pro britskou armádu jsem začal pracovat v březnu roku 2005. Abych byl upřímný, považoval jsem ze začátku cizí ozbrojené složky za našeho nepřítele. Nerozuměl jsem tomu, proč muselo dojít k válce, nevěřil jsem obviněním vzneseným proti Saddámu Husseinovi. Myslel jsem, že je za tím zálusk na naši ropu. Pak jsem ale koncem roku 2004 jel navštívit kamaráda. Museli jsme projet checkpointem v centru Basry. Tlumočník tam byl nějaký Saud, který podle mě neměl rád Iráčany. Prohledával mě, ale nerespektoval některé věci, tak jsme se začali hádat. On nevěděl, že rozumím anglicky, a šel za vojáky s tím, že mám na sobě asi pás s výbušninami, že jsem možná sebevražedný útočník. Vojáci se na mě vrhli a snažili se mě zneškodnit. V ten moment jsem tedy promluvil anglicky, že ten Saud lže, a chtěl jsem okamžitě mluvit s důstojníkem. Důstojník uznal, že mám pravdu. A v tu chvíli mi došlo, kolik takových tlumočníků u mezinárodních vojenských sil pracuje, které nezajímá osud Iráčanů?“

Jaká to byla práce? Dostal jste při ní určitě spoustu možností…asi byla i dobře placená?
„Když to někomu vyprávím, tak mi nevěří. Můj počáteční plat byl 280 dolarů. Takže nic moc. Ale v době, kdy jsem nastoupil, bylo těsně po volbách, britská armáda pomáhala té nové irácké budovat zemi, armádu, logistiku. Kdybych nepracoval jako tlumočník, cítil bych, že mi něco uniká, a že musím své zemi pomoct jinak. Ty volby byly pro nás tehdy velmi důležité. Nedokázal jsem stát opodál.“ 

Neměl jste nikdy strach, že vás odsoudí okolí, že pomáháte cizím vojákům?
„Za tu dobu, co jsem pracoval jako tlumočník u mezinárodních sil, bylo zabito 26 mých kolegů a kamarádů. Já sám jsem byl třikrát terčem, když jsem jel autem, jednou se mě snažili unést. Jeden přítel mi řekl: radši toho nech, protože střelbu víc než třikrát nepřežiješ. Pokračoval jsem dalších 6 měsíců a začal se poohlížet po práci někde mimo Irák, třeba v Evropě. Nic jsem nenašel, tak jsem se vrátil do Iráku a k práci tlumočníka, jen tentokrát pro US Force.“ 

Teď ale sedíme na lavičce v Sheffieldu, takže jste nakonec Irák opustil – proč?
„Nemohl jsem myslet jen na sebe – mám ženu. A ta upadla do depresí a byli jsme na pokraji rozvodu. Takže jsem se nebál ani tak o sebe a svůj život, ale musel jsem myslet i na svou rodinu. Tak jsme přišli sem. Potom už i irácká vláda začala sledovat tlumočníky, protože si myslela, že to jsou špióni.“ 

Jak se vám tady žije, jste v Británii spokojený?
„To nejlepší, co se mi tady v Británii přihodilo, je, že se nám narodila dcera – po 11 letech. Jinak se tu necítím úplně pohodlně, máme tu hodně problémů. Začal jsem pracovat – nejprve dobrovolně a potom v továrně. Nechtěl jsem být považovaný za někoho, kdo sedí doma a pobírá dávky. V továrně jsem pracoval u vyšívacích strojů, celkem tvrdě, tři roky. Potom jsem onemocněl a ta společnost mě prostě na hodinu propustila. Připadám si, že jsem zbytečně obětoval své zdraví. Teď už nemůžu vykonávat žádnou práci. Moje žena měla zase komplikace při porodu – neodborným zásahem lékařů jí poškodili močový měchýř a má dcera se narodila s poškozeným obličejem. Jinak je život v Sheffieldu klidný a organizovaný, ale zažíváme tu prostě věci dobré, i špatné.“

Otazníky se vznáší i nad celými skupinami uprchlíků, jako třeba těmi z Bhútánu. Že jste se domnívali, že v Bhútánu žijí nejšťastnější lidé na světě? Možná ano, ale nesmí patřit k etnickým menšinám. 

„Řekli nám tehdy, že Bhútán není naše země, protože jsme Nepálci. Museli jsme z Bhútánu odejít, jinak nám hrozili, že nás zabijí. Tak jsme utekli, protože jsme měli strach. To bylo v 90. letech a pak jsme žili 20 let v uprchlickém táboře v Nepálu,“ říká jedna z bhútánských žen, které se každý týden scházejí v budově dětského centra ve čtvrti Pitsmoor. Povídají si, hrají s dětmi a navzájem se učí háčkovat. Nejdůležitější je ale právě možnost setkání. Přesídlení prchlíci totiž hlavně trpí sociální izolací: jsou přesídlení do země, jejíž kulturu neznají, nemají zde kontakty, ve vyspělých zemích je pro ně těžké konkurovat vzdělanému obyvatelstvu a uchytit se na pracovním trhu. Největší bariérou je ovšem jazyk. 

„Je to těžké a cítíme se tu osaměle. Hlavně pro mého manžela, který ani nemůže jít sám na trh, který se pořádá kousek od našeho domu, protože by se nedorozuměl. Je to obtížné,“ povzdychne si starší žena. Přesto je to ale prý lepší než život v uprchlickém táboře z Nepálu. 

Právě to, zda přesidlovat po velkých skupinách, které pak udržet pohromadě, nebo azylanty rozstěhovat po celé zemi, aby byli nuceni se integrovat do většinové společnosti, je jednou z velkých otázek. V Nizozemí, kde také žije skupina asi 200 bhútánských přesídlenců, se ukazuje, že individuální integrace si často protiřečí s psychickou pohodou uprchlíka, vysvětluje Annemiek Bots z Nizozemské komise pro uprchlíky. 

„Všimli jsme si, že Bhútánci mají velmi silné rodinné vazby. Mnohem silnější, než na jaké jsme zvyklí v Nizozemí nebo Evropě vůbec. Takže tím, že byli rozstěhováni po celé zemi, hrozně trpěli a viděli to jako negativum. Protože byli osamělí a chyběla jim rodinná podpora. Takže to je naše doporučení pro nizozemskou vládu, aby tyto silné rodinné vazby pro příště zohlednila. Ruku v ruce s tím jde totiž schopnost naučit se holandsky. Je to těžký jazyk a zejména starší lidé už s tím mají problémy. Pak si ale nemůžou kvůli tomu najít práci a jejich zapojení do společnosti je minimální. Když k tomu mají ještě rodinu daleko, tak to jen zvyšuje jejich pocity izolace a osamění.“ 

Česko se vydalo cestou individuální integrace, a to mimo jiné kvůli možnostem bydlení. Ministerstvo vnitra osloví obce, zda by nebyly ochotny přijmout uprchlickou rodinu. Té musí poskytnout obecní byt a vybavit ho alespoň základními věcmi, aby rodina měla kde jíst, spát a děti se tu mohly učit. Půl roku poté musí investovat do zvláštní sociální péče o rodinu. Potom nastupují nevládní organizace, místní dobrovolníci či farní sbory. Pomáhají rodině se začleněním se do společnosti. Finančně je možné jejich pomoc pokrýt z evropských peněz, například z Evropského uprchlického fondu. 

Za přijetí uprchlické rodiny obec dostane několika set tisícovou neinvestiční dotaci do veřejné infrastruktury. „Ovšem nepředpokládám, že to ty obce dělají kvůli ní,“ říká Petr Novák z ministerstva vnitra. „Ta dotace má spíš vyslat jakýsi signál pro obyvatele města, že přijetí té rodiny se projeví i na vzhledu města.“ 

Oslovení starostové z českých a moravských obcí si barmské rodiny chválí. Například Nové Město na Moravě přijme již třetí rodinu, Černá Hora druhou. V Havlíčkově Brodě, kde letos přijmou svoji první barmskou rodinu, se podle starosty Tecla rozhodli na základě předchozí pozitivní zkušenosti s kazašskými přesídlenci a se vzpomínkou na to, jak se cizí státy ujímaly československých občanů před rokem 1989. Na Barmánce se prý těší. Podobně to vidí i v Kutné Hoře: starosta Ivo Šanc vidí navíc přítomnost rodin z cizích kultur jako obohacení. Největší výzvou bude podle něj najít pro rodinu práci. Otec rodiny půjde zřejmě do Technických služeb, matka snad do pekárny.

Přesidlování je bezesporu aktem solidarity a zejména druhá generace uprchlíků tak dostává šanci na důstojný život. Není ale univerzálním receptem a rozhodně je mnoho situací, kdy se vše může zhatit.
„Důležitá je ta prvotní fáze, ještě než dojde k přesídlení. Uprchlíci často chtějí prostě pryč. Cokoli je čeká jinde, považují za lepší. Navíc mají zkreslené představy o životě v Evropě, USA nebo Austrálii,“ domnívá se Petr Novák z ministerstva vnitra. Jde o to předat co nejvíce informací o cílové zemi a připravit uprchlíka na to, že ne vše může být ideální. „Třeba že bude muset hospodařit s velmi napjatým rozpočtem, nebo že kvůli jazyku bude muset vykonávat nekvalifikované práce, i když má nějaké vzdělání,“ přibližuje Petr Novák.

Skupina zástupců z českých měst a ministerstva vnitra se v červnu vydá do Sheffieldu.. Budou porovnávat své zkušenosti s přesídlenci a snad i poznávat věci, které by byly přenosné a hlavně přínosné i do Česka. Podle Petra Nováka je v Česku zatím nevyužitý potenciál dobrovolníků. V zemích západní Evropy patří k dobrému tónu věnovat pár hodin týdně nějaké dobrovolné práci: s dětmi, staršími lidmi, nebo právě uprchlíky. „To u nás zatím ještě spí. Ale jsem v tomto směru optimista,“ shrnuje Petr Novák. 

Přesídlení je šance na nový začátek, ale na začátek se vším všudy – musíte zapomenout svá traumata, překonat hendikepy a vyvinout maximální úsilí. Odměnou může být život – v bezpečí a s perspektivou. Není to málo, ale cena je vysoká. 

Pořad: Zaostřeno na cizince  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: Pořad se stal součástí řady Zaostřeno  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace