Syrská krize mění státy v celém regionu

2. říjen 2013

Humanitární situace v Sýrii je totiž podle OSN už zcela neúnosná, experti dokonce mluví o největší katastrofě od genocidy ve Rwandě před dvaceti lety. Syrský konflikt už vyhnal z domovů miliony lidí. Někteří živoří v uprchlických táborech u hranice s Tureckem či v Libanonu, další odešli i do metropole Damašku. Více jak 2 miliony uprchlíků představují pro okolní státy už nyní neúnosnou zátěž a představují velké riziko pro celý region.

„Ta situace je alarmující právě především kvůli nárokům, které uprchlíci pro okolní státy znamenají. Odhaduje se, že například Jordánsko zaplatilo už 2,5 miliardy dolarů. Přitom vše kolem jsou malé státy, které takovéto prostředky nemají,“ říká expert na Blízký východ Oldřich Vondruška z Masarykovy univerzity. Ten také varuje před zhoršující se sociální a demografickou situací v okolních státech. „Například šestimilionové Jordánsko má za sebou velkou vlnu uprchlíků z Iráku a teď přichází další půlmilion syrských uprchlíků.“

I přes pokrok ohledně chemických zbraní se ale zdá, že konec bojů je v nedohlednu. Proti Asadovi totiž stojí zhruba 100 tisíc povstalců, asi polovinu z nich však tvoří desítky salafistických a džihádistických skupin a jejich cílem není už ani tak svržení současného režimu reprezentovaného aláwity, ale vytvoření islámského chalífátu. „Nikdo zatím neví, co by bylo po odchodu Asada. To podle mne byl také jeden z hlavních důvodů, proč se americký prezident Barack Obama až tak moc nehrnul do útoku,“ dodává Oldřich Vondruška.


(Ne)bezpečný Damašek

Lidé ale neutíkají pouze do okolních zemí, ale také bojem svíraného Damašku. Mezi utečenci hledajícími úkryt v hlavním městě převládají křesťané, kteří utekli před islamistickými bojovníky napojenými na Al Kajdu. Vojenská kontrola je u vstupu do čtvrti Jaramanah na předměstí Damašku velmi přísná. Muži v uniformě prohlížejí nejen doklady a povolení, ale i auta. Právě tato část Damašku je totiž nechvalně proslulá sebevražednými atentáty i výbuchy náloží nastražených v autech. „Právě tady, na tomhle náměstí bouchla bomba. Krev byla všude kolem, i na zdi. A když se lidi seběhli, aby pomohli raněným, tak explodovala další. Na šedesát civilistů zemřelo,“ vzpomíná jeden z místních obyvatel.

Jen o kousek dál přitom stojí stadion, který úřady proměnily v uprchlický tábor. A v něm bydlí i lidé, kteří tady hledali bezpečný úkryt. Přišli přitom z nedalekého předměstí Damašku, Daraya, kde pokračují boje povstalců s vládními jednotkami. „Odešli jsme, protože kolem nás pořád dopadaly minometné granáty. A teď povstalce, kteří se tam ukrývají, bombardují letadla a děla,“ vypráví osmdesátiletý pan Mahmud. Sedí na plastové židli na chodbě, která se změnila v provizorní pavlač. Všude visí prádlo, jeho žena vedle nás v umyvadle pere prádlo a kolem pobíhají děti.

Nejvíce je mezi uprchlíky dětí

Každá rodina má k dispozici místnost o pár metrech čtverečních, dříve totiž sloužily jako kanceláře. A stejné je to v podzemí, kde bývaly šatny pro hráče. „Náš dům je zničený. Přišli jsme úplně o všechno. Proto jsme utekli sem, kde aspoň dostáváme jídlo a pití a máme jakous takous střechu nad hlavou,“ ukazuje mi paní Manal Takriti malý pokoj pokrytý koberci. Na jednom z nich spí její malý chlapec. Jsme tu spokojení. Někdy se procházíme po stadionu, učitelé sem chodí za našimi dětmi a s ostatními ženami se pak scházíme v provizorní kuchyni, kde společně vaříme a povídáme si,“ svěřuje se paní Takrítí, zatímco se kolem nás seběhlo několik dětí, z nichž některé jdou už zítra poprvé po několika měsících do školy.

Loňský školní rok totiž přerušila válka a na mnoha místech v Sýrii se žáci do lavic stále vrátit nemohou. „Beru si s sebou dvě učebnice a pero,“ je prý připravena osmiletá dívka. Její stejně starý kamarád je však myšlenkami zcela jinde. „Berou nás ven, na procházky, dostáváme dárky, baví mne hrát fotbal,“ říká mi hodně stydlivý Ali. Když ho ale vyfotím a ukážu mu fotku, hned se rozesměje podobně jako ostatní. Málokteré z těchto dětí si pochopitelně uvědomuje, jaké hrůzy se dějí venku, jejich rodiče to ale vědí velmi dobře. I proto všichni doufají, že válka nepotrvá další dlouhé roky a že se, jednou, budou moci vrátit.

autor: mir
Spustit audio