Syrští běženci v Turecku způsobují sociální napětí

Hlavní nápor syrských běženců pociťují země sousedící se Sýrií. Nejvíce registrovaných uprchlíků je v čtyřmilionovém Libanonu, a to sice 1,1 milionu. V Jordánsku jich je kolem 600 000, v Iráku na 200 000. V Turecku UNHCR registruje 800 000 uprchlíků. Jenže to všechno jsou oficiální odhady agentury OSN. Realita je mnohem „objemnější“, jak ukazují následující postřehy z Istanbulu.

Přestože ze syrských hranic je to do Istanbulu nejméně 1200 kilometrů, patří žebrající syrští uprchlíci k běžnému výjevu v istanbulských ulicích. Vidíte ženy s dětmi, samotné děti, nebo celé rodiny, na křižovatkách, v prolukách domů anebo na rušných ulicích. I ti, kterým se v Turecku podařilo najít práci, nejsou rozhodně za vodou, říká Behcet Mustafa, třicetiletý běženec ze Sýrie, který čeká na kamaráda v parku.

Pan Mustafa má štěstí v neštěstí, jeho dědeček byl Turek a jeho strýc má turecké občanství. Jako vystudovaný programátor si našel práci, která je pod jeho kvalifikaci. Pracuje jako externista pro arabské společnosti za minimální plat. Turecké společnosti ho nepřijmou kvůli nedostatečné znalosti turečtiny a kvůli velké konkurenci na tureckém pracovním trhu.

„Syřané pracují ve všech odvětvích za mnohem nižší plat. Tisíce Turků tak ztratily svoji práci,“ říká do telefonu Serkan Sağlam, novinář z tureckého opozičního listu Zaman, který se věnuje otázce syrských uprchlíků. „Turecký dělník stojí na měsíc 1000 dolarů – včetně platu, zdravotního pojištění. Syrský dělník stojí 300 dolarů. Je to obrovsky levná pracovní síla v Istanbulu, Ankaře a hlavně v příhraničních oblastech.

Termín syrský uprchlík v Turecku je vlastně nepřesný. V Turecku se jim říká hosté, protože uprchlík je podle verze mezinárodní Úmluvy o uprchlících, kterou Turecko podepsalo, jen člověk, který do země utekl v důsledku politických událostí v Evropě. Ze všech ostatních zemí přicházejí „hosté“ a jsou odkázáni na dobrou vůli turecké vlády – nemohou tedy uplatňovat mezinárodně zakotvená práva uprchlíků.

Často se uvádí, že ze Sýrie neprchají vždy nevinní lidé, jsou mezi nimi i bojovníci a tzv. radikálové. Viceprezident turecké organizace Kimse Yok Mu (KYM) Metin Çetiner poukazuje na zrádnost tohoto argumentu:

Metin Çetiner, viceprezident turecké organizace Kimse Yok Mu (KYM)|foto: Daniela Vrbová

„Situace se zhoršuje. Problém nejsou ani tak radikálové – to je pár lidí a myslím, že takoví se radikálové najdou v každé v zemi: v Turecku, v Sýrii, a zřejmě i u vás. Někteří lidé se snaží odvádět pozornost poukazováním na syrské radikály. I kdyby jich bylo 10 procent – co těch 90 procent nevinných lidí? Ti žijí ve velice nuzných podmínkách, snaží se přežít, a sami radikály nemají rádi.“

Diskutují turecká veřejnost a místní média možnosti vývoje? Syřané zůstanou v Turecku ještě minimálně roky. Tou dobou jim nejspíš dojdou úspory, místa v táborech mohou přestat stačit a žebrající běženci ve městech budou problém připomínat čím dál více.

Podle novináře Serkana Sağlama z deníku Zaman zatím žádné světlo na konci tunelu není vidět. „Den za dnem je situace stále trpčejší a problém větší. Několik tureckých úředníků mi řeklo, že ten konflikt bude trvat nejméně dalších sedm, nebo deset let. Turecká vláda nejspíše otevře další uprchlické tábory, což znamená další investice.

Zaslechl jsem odhad, že by do Turecka mohlo přijít až 10 milionů Syřanů. To je nepřijatelné. Musíme zdůraznit, že jde i o problém mezinárodního společenství, OSN, Evropy i arabských a muslimských států. Domnívám se, že zatím selhávají v tom, jak dopouštějí, aby docházelo k bezpráví, například na syrských dívkách. Mně to drásá srdce.“

Jak vypadá pro srovnání situace u protilehlého souseda Sýrie – v Jordánsku? Zdeněk Beránek z českého ministerstva zahraničí pracoval až do zimy 2014 na českém velvyslanectví v Ammánu a se svou ženou se oficiálně i soukromě angažovali v pomoci syrským uprchlíkům. Zdeněk Beránek byl i pozorovatelem na hranici a viděl, jak Syřané do Jordánska přicházejí.

„Přejít hranici je dnes ilegální, nicméně po překročení jsou syrští uprchlíci v zemi registrováni a dopraveni do uprchlických táborů. Tady mají možnost zůstat a čerpat pomoc jordánské vlády a agentur OSN, nebo pokud se za ně nějaký jordánský občan zaručí – což je formální úkon – mohou z tábora vycestovat a žít ve městech. Tady zkoušejí pracovat, nebo jsou opět odkázáni na humanitární pomoc.“

Jordánsko - území

Podle něj mezi Jordánci zatím stále převládá solidarita se Syřany. Jak připomíná, na rozdíl od Turecka je Jordánsko arabskou zemí. Syřané se tu lépe domluví a i kulturně jsou Jordáncům blíže než Turkům, s nimiž možná sdílejí náboženství, ale rozhodně ne řeč a kulturní zvyky.

Zdeněk Beránek také nabourává představu uprchlíka jako chudého běžence, který jen v košili bos překonal přírodní hranici pod křížovou palbou jordánských bezpečnostních sil, syrské armády a syrských povstalců. Řada Syřanů do Jordánska přijela autem, využila možnosti sloučení rodiny nebo přesunu podnikání.

„I když celkový dopad této krize na jordánskou ekonomiku je negativní, mluví se o tom, že takoví lidé vlastně vyvažují celkovou bilanci, protože jejich investice do Jordánska jsou přínosné,“ uzavírá Zdeněk Beránek z Ministerstva zahraničních věcí.