Vietnamská vnoučata českých babiček

Paní Hau našla svému synu Donovi české prarodiče, když mu bylo 7 měsíců. Dnes Hau i Don starají zase o českého dědečka. - Foto: Daniela Vrbová

Paní Hau našla svému synu Donovi české prarodiče, když mu bylo 7 měsíců. Dnes Hau i Don starají zase o českého dědečka.Foto: Daniela Vrbová

České ženy vedoucí za ruku jedno či více vietnamských dětí ze školky, k lékaři nebo český zástupce vietnamského žáka na třídních schůzkách. Takový výjev není v Česku dávno ničím neobvyklým, byť se lidé stále za ním otáčejí na ulici.

Sice neznáme přesné číslo, kolik dětí vietnamského původu do 15 let - kterých podle Českého statistického úřadu může žít v Česku kolem 12,5 tisíce – vychovává česká babička, teta, nebo český dědeček či strýček, ale dotaz mezi Vietnamce po celé republice dokázal, že se jedná o velmi rozšířený model. To ale neznamená, že o všech aspektech tohoto modelu se hovoří otevřeně: „Když přijdou domů, tak krom toho, že nemají, o čem by se mohli bavit, přijdou často i na to, že se nedomluví, je tam jazyková bariéra. Takže si není co říct a potom i ty děti neumějí tolik vietnamsky, protože je to nikdo neučil, a stejné je to i ze strany rodičů – neumí dobře česky a nemohou komunikovat se svými dětmi,“ říká dnes pětadvacetiletý Lubor Pham, který na přelomu tisíciletí chodil v Brně pravidelně po škole k české tetě, aby mu pomáhala s učením a hlídala ho, zatímco rodiče byli v práci.  

K vietnamské perspektivě se ještě dostaneme, nejprve se však zaměřme na tu českou – a přesuňme se do Mostu. 


Babička Alena a její vnoučata
 

Každý den vyzvedne chůva Alena ze školky čtyřletou Lucku, o kterou se od narození stará. Její rodiče celý den pracují v obchodě a proto dceři zaplatili náhradní českou babičku. Podle Dany Haranzové z Klubu Hanoi k tomu mají více důvodů: „Vietnamci si pořizují chůvy z toho důvodu, že potřebují, aby ty jejich vietnamské děti dostaly české návyky a aby se třeba naučily jíst i české jídlo, protože na to vlastně nejsou zvyklé. A pořizují si je z toho důvodu, že tráví ne osm hodin v práci, ale i víc. Dvanáct, šestnáct,“ vysvětluje. 

Chůva Alena se stará o tři sourozence od rána do večera. Hraje si s nimi, připravuje je do školy a do školky.

„Ráno vstáváme okolo půl sedmý, kolem sedmé jsme u nich. Umyjeme, oblíkneme Lucinku jdeme do školky. Pak jdeme pro Toníčka, nakrmíme ho, dáme mu snídani a jedeme sem ke mně, tak do půl desátý jsme tady. No a tak kolem třetí jezdíme pro Lucinku, to si zatím malý hraje. Já vařím, peru, uklízím, to co dělá každá normální ženská. No a pak jedeme pro Lucku, pak si tady hrají, mezi tím přijede David, udělám s ním úkoly, to je ten starší chodí na základní školu do pátý třídy. Jsme tu až do večera a pak je odvezu domů,“ popisuje svůj den. 

Někdy u ní děti také přespí. Alena se o ně stará i když jsou třeba nemocné. Vietnamští rodiče, kteří ve dne i v noci pracují v obchodě na česko-německých hranicích, je tady nechávají i na víkendy. 

Lubor Pham - Foto: Daniela Vrbová

Lubor PhamFoto: Daniela Vrbová

„Tím, že já už to dělám léta, tak v té rodině žiju. Oni chodí k nám, na Vánoce jsou u nás, na Silvestra my jdeme k nim. Určitě to není normální, nedělají to všichni. Pokud jim někdo hlídá, tak se určitě takhle nenavštěvují jako to děláme my. My prostě jsme pro ně další rodina,“ komentuje svoji „rodinnou“ situaci Alena. 

Všechny tři vietnamské sourozence bere jako svoje vnoučata. Vlastní děti jí odrostly a práce s Tondou, Luckou a Davidem ji proto teď naplňuje. Učí se s dětmi češtinu a vychovává je.

„Všechny děti umí česky, až teda na nejstaršího kluka, ten je u mě teprve dva roky. Akorát mu dělá problémy určování rodů, takže občas plácne nesmysl,“ říká. 

Vietnamským rodinám velmi záleží na tom, aby se děti vzdělávaly. Kromě české chůvy platí dětem také soukromé doučování nebo víkendové kurzy, vysvětluje Dana Haranzová z Klubu Hanoi: „Vietnamci jsou schopni dát i velké částky na doučování, co se týče jazyka, matematiky, ale i třeba cizích jazyků. že často ty vietnamské děti převyšují ve školách svými výsledky i české děti.“ 

Například ve vietnamské tržnici SAPA v Praze mohou děti odpoledne po škole nebo o víkendech docházet na speciální české kurzy. Jeden z nich vede také česká učitelka Ludmila Bosáková: 

„Já tady vyučuji děti od čtyř let do devíti let. Většinou se učí číst, psát, počítat. Jsou v nevýhodě, protože jejich rodiče neovládají ten jazyk, takže se s nimi nemá kdo učit,“ popisuje svoji práci. 

Doma s rodiči potom děti mluví vietnamsky, nebo v českém jazyce používají vietnamská slovíčka, aniž by si to často uvědomily. Rodiče jim dávají také česká jména, jako třeba čtyřleté Lucce z Mostu. 

České babičky jsou vyhledávané hlavně v pohraničí, kam vietnamské rodiny míří za obchodem a kde je školek nebo možností hlídání málo. Podle Luboše Haranzy z Mostu, který se dlouhodobě pohybuje ve vietnamské komunitě, jsou české babičky pro vietnamské rodiny nepostradatelné. Jinak by se nemohli tolik hodin věnovat svému obchodu. Má to svá ale: 

„Oni jsou hodně pracovití, dělají od rána do večera. Na některý jsem už musel hubovat. Je to tak, že oni si rádi vymodlí kluka. A najednou když porodí kluka, tak zase utíká do práce. Tak já jsem z těch, co jim říkali, važte si toho, že kluka máte. Neupřednostňujte ten byznys na úkor dětí,“ říká Luboš Haranza. 

Vietnamci si chůvy většinou vybírají na doporučení svých známých. Známy jsou i případy, kdy se česká žena ucházela o práci prodavačky ve vietnamském obchodě, a místo toho skončila jako chůva. Měsíčně dostane za hlídání nejčastěji v průměru 6-7000 měsíčně za dítě, závisí ovšem, jak je dítě staré a kolik času s ním chůva tráví. Částka se tak někdy vyšplhá až na 20 000 korun. Pro některé z nich je to slušný přivýdělek, dodává Luboš Haranza: „Už jsem tedy potkal i lidi, kteří to dělají záměrně, že si třeba berou hypotéku, počítají jako s úmyslem, že budou hlídat ty děti, že to nedělají od srdce. Ale když to jsou starší, kterým už odrostly ty děti, tak ti to dělají opravdu z lásky. ty děti je oslovují jako babičko.“

Chůvě Aleně říká malá Lucinka teto. Na oslovení ale nezáleží, a na penězích vlastně také ne. To, že se může starat o tři děti, které jí přirostly k srdci, se prý penězi zaplatit ani nedá. 

Každý případ je samozřejmě jedinečný a nelze tu vynášet nějaké obecné soudy o českých prarodičích a jejich motivech. Některé z nich zkoumala sociální antropoložka Adéla Souralová z fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně. V rámci svého výzkumu vedla rozhovory se skoro padesáti vietnamskými rodinami a českými chůvami a pátrala, jak důležitou roli v rozhodnutí přijmout vietnamská vnoučata hrají peníze, jak tvrdí například zahraniční výzkumy, nebo zda jde v českých poměrech o mnohem rozmanitější vztah.  

„Ukázalo se mi, že ty peníze tam nejsou výdělek, jedině přivýdělek, ale spíš hrají marginální roli,“ říká po telefonu z Brna. „Ty důvody, co ty chůvy vlastně potřebují, že se staly chůvy ve vietnamských rodinách, netkví ani v tom, že by neměly rodinu. Naopak, většinou mají partnera – z toho se potom stává dědeček těch vietnamských dětí – a vlastní děti, z nichž jsou potom tety a strýcové. Potřebují spíš o někoho pečovat. Například mají už odrostlé děti, ale zatím žádná vnoučata, tak je to takový přechod z maminkovství na babičkovství. Nebo mají odrostlá vnoučata, kterým se nemohly tenkrát věnovat, protože ještě pracovaly. Nebo jejich rodina žije daleko." 

Takže můj hlavní argument ve výzkumu zněl, že často jim ty vietnamské děti nahrazují vlastní vnoučata.“ To ale neznamená, že zapuzují vlastní rodinu. Vietnamská a česká vnoučata si často hrají u společné babičky a jejich prázdninová dobrodružství z jejich zahrady se nesmazatelně všem ukládají do paměti. Dědečkové, stesk a žárlivost Vlastně je termín česká chůva nepřesný – do péče a výchovy se totiž zapojuje celá rodina. Vedle českých babiček tak děti vychovávají třeba i dědečkové. Českého dědečka měl od svých sedmi měsíců i dnes osmnáctiletý Don. „Třeba když babička musela vařit, tak nás dědeček brával na hřiště, abychom si mohli hrát. Dával na nás pozor, nebo nám radil, co kde stavět,“ vzpomíná. 

Jeho matka Hau, lektorka vietnamštiny na pražské Univerzitě Karlově, dostala tip na dědečka s babičkou od své vietnamské kamarádky. Syna jim svěřila kvůli práci a kvůli integraci. Nebyl jejich jediné vnouče – starali se ještě o další vietnamské děti. Nestýskalo se paní Hau ale někdy po malém synovi? „Ne, já jsem věděla, že je u nich v bezpečí a kdykoli jsem mohla, tak jsem za nimi jela. Buď jsem byla s Donem sama, nebo jsme dělali něco společně, třeba šli na houby do lesa,“ odmítá takovou otázku paní Hau. Jak ukázal další rozhovor a potvrdil výzkum Adély Souralové, vietnamské matky nedělají nic jiného, než na co jsou zvyklé z Vietnamu. 

Mateřská dovolená tam trvá několik měsíců, takže dát sedmiměsíční miminko do péče prarodičům není nic neobvyklého. Jen s tím rozdílem, že to jsou prarodiče biologičtí. V Česku tedy vietnamská matka postupuje stejně – jen biologické prarodiče nahradí českými. Nežárlí potom ale na sebe vietnamské a české babičky a dědečkové trochu? Don se té otázce zasměje a odpovídá na ní historkou: Jednou k nim přijel na návštěvu vietnamský dědeček z matčiny strany. Ze všech návštěv a setkání si nejvíc padl do oka právě s českým dědečkem. „I když si nerozuměli, tak spolu chodili na ryby, a vietnamský dědeček právě na něj vzpomíná nejvíc,“ usmívá se Don. „Teď se zase staráme my o dědečka,“ dodává jeho matka. „Říká, že ještě, že nás má.“ Před pár lety převzala péči o českou babičku, jeho ženu, když ležela v nemocnici. 

Lubor Pham vzpomíná na svoji českou tetu rád - Foto: Daniela Vrbová

Lubor Pham vzpomíná na svoji českou tetu rádFoto: Daniela Vrbová

Po její smrti se dál stará o dědečka, i když její syn už je velký a dávno studuje v zahraničí. Jejich vlastní české děti si jich totiž až tolik nevšímaly.  


Lubor a rodinný život  

„Byla jsem až překvapená, jak často mi děti říkaly, že ji opravdu berou jako svoji babičku a jak často babičky tvrdily, že malé Vietnamce berou jako svá vnoučata. Babička, k níž můžou jezdit na buchty a na čaj. Nejvíc vzpomínaly na prázdniny u babičky. Často přiznávaly, že jen díky ní poznaly ten opravdický rodinný život,“ říká sociální antropoložka Adéla Souralová o svých respondentech.  

A právě tady je někdy onen zakopaný pes. Pamatuj na pramen, z nějž piješ vodu, říká jedno vietnamské přísloví. Lubor Pham jím vystihuje i svůj vztah k moravské tetě, s níž se léta po škole učil, pracoval na zahradě, povídal si, nebo si hrál s jejím synem. Dodnes je s ní v kontaktu. Současně dodává, že hodiny strávené u tety a ne s rodiči mohou významně zmrazit rodinnou komunikaci: „Velmi často se stává, že ti rodiče jsou tak vytížení, tak ani nemají prostor se zajímat o ostatní. Když jsem třeba míval vztahové problémy, tak mi řekli – kolik ti je, že se zabýváš takovými problémy?" 

Tvoje největší starost teď má být se dobře učit, abys byl nejlepší a dělal nám image! Vyčítal jim to někdy? Nebo bylo možné si s nimi o tom promluvit? „Řekl jsem jim to na rovinu a skončilo to pláčem mých rodičů. Ale bylo to asi zapotřebí. Většina dětí se to rodičům říct neodváží, protože je to zlomový okamžik. Ale rodina přeci není jen o finanční podpoře, ale i o citové, ne? Rodiče to často ani neumějí dětem vysvětlit, proč to tak dělají. Naopak je jakoby citově vydírají: nic po tobě nechceme, jen aby ses dobře učil a měl se dobře a ty nám sem taháš takové problémy.“ To si to vietnamští rodiče neuvědomí, že je tu takové nebezpečí? „Většinou si to možná vážně ani neuvědomí. Chtějí, aby jejich děti co nejvíc zapadly do české společnosti, ale nedojdou už jim ty následky. V mém případě rodiče přicházeli domů před osmou večer, kdy už jsem se pomalu chystal do postele. Ráno, když jsem odcházel, ještě spali. Večer se většinou zajímali jen o jediné: jedl jsi? Naučil jsi se na zítřek? Tak šup do postele, ať máš dost sil na zítřek.“ Říká dnes - bez hořkosti v hlase – Lubor. 

Své citově náročné období puberty prý přežil hlavně díky podpoře spolužáků. Zná ale případy, kdy vietnamské děti nikoho, komu by se mohly svěřovat, nemají. Začnou potom třeba pít, mají problémy ve škole a jejich vztah s rodiči je založen pouze na výši kapesného. Přemýšlel už o tom, zda on sám chce na základě svých zkušeností jednou svým dětem najmout chůvu? 

„Ještě studuji, tak nevím, jaké budu mít povolání, takže je možné, že chůvu seženu. Ale o víkendu bych s dětmi aspoň rád byl,“ odpovídá bez zaváhání. Najmutí chůvy nevylučuje ani osmnáctiletý Don, ale s podobnými výhradami jako Lubor, a přidává také finanční hledisko. Je ale nutné dodat, že oba mladí mužové jsou už v jiné situaci než jejich rodiče – jejich děti tu pravděpodobně biologické prarodiče mít budou. Česko-vietnamský propletenec Jak se ukazuje, vztah českých prarodičů, jejich vietnamských vnoučat, vietnamských rodičů, biologických prarodičů ve Vietnamu a biologické rodiny v Česku je velice složitý a propletený a rozhodně nestaví jen na penězích. I otázka peněz je vlastně komplikovaná – ještě jeden postřeh z výzkumu Adély Souralové. 

„Ty chůvy mají s dětmi často tak úzký vztah, že když se jdou projít do města, tak jim třeba koupí zmrzlinku, nebo bonbóny, nebo vstupenku do ZOO – a nic z toho přece nebudete účtovat rodičům, když jste venku s vnoučaty,“ všímá si. 

Tuto zkušenost doplňuje i paní Hau – jejich česká babička s dědečkem například založili jedné z vietnamských vnuček vkladní knížku a ukládali jí tam peníze, které na ní od rodičů dostávali. Je otázkou, zda takto složitý a často hluboký vztah je jen české specifikum – kvůli charakteru zdejší vietnamské komunity, jejich nejčastějšímu zaměstnání a podobně.  

Případně zda to něco nevypovídá i o samotných českých rodinách. Je ale jisté, že v Česku vyrůstá celá generace banánových dětí, které za své zázemí vděčí českým babičkám a dědečkům, tetám a strýcům. A celá generace českých babiček a dědečků, tet a strýců, kteří za své citové vyžití a naplnění potřeby být potřebován vděčí svým vietnamským vnoučatům. 

Pořad: Zaostřeno na cizince  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: Pořad se stal součástí řady Zaostřeno  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace