Jana Kořínková: Když plzeňští doktoři sundají bílý plášť

V polovině šedesátých let minulého století se dočasně lámaly politické ledy. Na jinak velmi spořádaném plzeňském gymnáziu, tehdy nazývaném Střední všeobecně vzdělávací škola, na dnešním Mikulášském náměstí, se dali dohromady čtyři studenti a vytvořili skupinu Daisy.

Jak my, jejich spolužáci, jsme je zbožňovali! Hráli totiž to, co jsme znali v nevalné reprodukční kvalitě ze Svobodné Evropy a Rádia Luxemburg.

Daisy je minulostí, teď hraje Hibaj!

Vzpomínky mne zahřály, když jsem před časem připravovala reportáž na Klinice anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice v Plzni. V přednostovi, docentu Eduardu Kasalovi, jsem poznala jednoho z členů skupiny Daisy. „Jó, Daisy, to byla vynikající kapela,“ souhlasil se mnou doktor Jan Lejčko, vedoucí Centra pro léčbu bolesti z téže kliniky.

Každý pracovní den chodí v bílém lékařském plášti. Snaží se svým pacientům pomoci od úporných, nekonečných potíží. Není to rozhodně snadná práce. Jsou však večery, kdy ze sebe nastřádaný stres setřese. To když vezme do ruky kytaru a buď na zkoušce anebo na koncertě své skupiny HIBAJ začne hrát.

Kapela vznikla před více než třiceti lety, když doktor Lejčko po medicíně a vojně nastoupil do plzeňské fakultní nemocnice. U zrodu byl i doktor Ivan Novák, který dnes vede metabolickou jednotku intenzivní péče na I. interní klinice. Název HIBAJ vymyslela manželka doktora Bořivoje Mejchara, tehdejšího kolegy z kapely, také lékaře, který byl primářem na gynekologicko-porodnické klinice. Navrhla, aby název složili z prvních písmen svých křestních jmen: Honza, Ivan, Bořek, a Jirka, to byl Jiří Tesař, optik.

Má to svůj význam, je za tím pohyb. A pohyb, to je rock, který hrají. Členové kapely se až na doktory Lejčka a Nováka obměnili, zahrát vlastní i převzaté skladby si s nimi dnes přicházejí také hudebníci-profesionálové a pořád je to těší. Stejně jako publikum všech věkových kategorií. Slyšet a vidět je skupina HIBAJ v různých plzeňských klubech, ale i na lékařských kongresech, kam přijedou potěšit své kolegy.

Lékařka spolupracuje s filmem

Lékaři Jan Lejčko a Ivan Novák nejsou zdaleka jediní, kteří se poté, co svléknou bílý plášť a projdou bránou plzeňské fakultní nemocnice, věnují kulturním aktivitám. Například profesorka Zdenka Ulčová-Galová z Gynekologicko-porodnické kliniky je v jedné osobě vědecká pracovnice, lékařka, učitelka a také spisovatelka. Díky její neúnavné práci v oblasti reprodukční imunologie se narodila spousta dětí, jejichž rodiče už ve zrození potomka přestali doufat. Už jako studentka napsala dvě povídky, které byly realizované ve slavných televizních Bakalářích, stala se autorkou knih, spolupracovala s významnou českou filmovou režisérkou Alicí Nellis při zrodu jejího filmu.

Mezi lékaři jsou i výtvarníci

Stěny pracovny přednosty Psychiatrické kliniky doc. Jiřího Berana v lochotínském areálu nemocnice rozjasňují olejomalby, které vlídně zachycují pole, rybníky a lesy. Jsou z jeho rané tvorby. Maloval od dětství. Časem přešel od malování k tvorbě asambláží, montovaných objektů z nejrůznějších předmětů, které původně nebyly k výtvarnému využití určeny, sloužily v běžném životě. Jiří Beran hledá nové možnosti výtvarného vyjádření. Pustil se i do venkovních objektů ze dřeva, kovu, skla, kamene a železa. Jeho tvorbu mohli vidět návštěvníci řady výstav.

MUDr. Dagmar Slípková, primářka oddělení nukleární medicíny, pod jménem Kateřina Slípková rovněž maluje a její obrazy můžete čas od času vidět na výstavách. Řekla mi jednou, že ji rodina v její tvorbě podporuje. Protože když maluje, je šťastná. K tomu zbývá jen dodat - šťastný lékař zas může přenést pozitivní energii na své mnohdy utrápené pacienty.