Jiří Stočes: Zatopí nám další přehrady v regionu minulost?

Minulý týden mne zaujala – tedy upřímně řečeno spíše vyděsila – zpráva o tom, že začínají ožívat plány našich vodohospodářů na vybudování desítky nových přehrad v Plzeňském kraji. Dosud ležely díky obrovským finančním nárokům u ledu, ovšem nyní je na obzoru dvacetimilardová dotace Evropské unie na zlepšení kvality vody a protipovodňová opatření.

Měly by opravdu vzniknout další velké přehrady?

Rozhodně nejsem v tomto oboru nikterak vzdělaný, ale někdo bude muset vysvětlit, jak tyto megalomanské stavby zajistí kvalitu vody. Ona se stojatá voda nekazí lépe, než tekoucí? Nehrozí pravidelná napadení řasami či sinicemi, které známe z řady stávajících přehrad? Nebo k těm vodním plochám bude zakázán přístup, jako je tomu u vodních nádrží na pitnou vodu? Pitnou samozřejmě po důkladné filtraci a desinfekci.

Přehrada Pastviny|foto: expedice.rps.cz

Že by přehrady mohly pomoci proti povodním, si už jako laik vcelku představit umím, ovšem to by musely být po celou dobu prázdné či takřka prázdné, aby v případě povodně mohly vodu zadržet. Samozřejmě si také nesmíme připustit jakékoli lidské či technické selhání, které by mohlo vést k protržení hráze.

Třetím důvodem, který se pro stavbu nových obřích přehrad uvádí, má být boj se suchem. Ten se skutečně stává stále aktuálnější. Ale zase – podle mých chabých znalostí v tomto oboru se právě z obrovských vodních ploch bude voda v době sucha odpařovat jednoznačně lépe, než z tekoucí řeky a okolních lesů. Navíc když budou přes léto přehrady plné, abychom z nich vodu mohli brát, tak nebudou onou zmiňovanou pojistkou proti náhlé letní povodni – a přesně takové nás v minulém dvacetiletí tak zle postihly.

A ještě jedné věci nerozumím. Nejmenovaný představitel Povodí Vltavy podle tisku konstatoval, že je třeba v mnohem větší míře zadržovat vodu v krajině, ale – cituji – my přitom děláme pravý opak, zpevňujeme koryta a tím zrychlujeme odtok. Nebylo by tudíž lepší toto prostě nedělat, než udržovat vodu v krajině pomocí dalších umělých staveb, které mj. odstraní i tu část přírody, která vodu sama přirozeně zadržuje?

Přehrady nenávratně zatopily místa, která máme rádi

Jak vidíte, pokoušel jsem se uvést nějaké racionální argumenty, proč se k plánované výstavbě obrovských nových přehrad stavím odmítavě. Ale nedělá mi problém otevřeně přiznat, že hlavní motiv k tomu, abych právě toto téma dnes otevřel, tkví v něčem jiném. Nehledejte v tom žádnou vědu. Tři plánované největší přehrady by totiž nenávratně zatopily místa, která mám rád. Místa, kde jsem prožíval kus svého mládí, kde se odehrávaly důležité momenty mého života. Místa, kam se vracím sice stále méně, ale na nichž mě vždy doženou a - proč to nepřiznat – obvykle i dojmou vzpomínky. Prostě údolí Střely u Strážiště, Úhlavky u Kladrub či na Úterském potoce u Konstantinových Lázní, vnímám jako součást své vlastní identity, chcete-li jako kus sebe sama, a představa, že zmizí pod hladinou vody, mi způsobuje stejnou bolest, jako ztráta někoho blízkého. A určitě nebudu sám.

Stejné pocity musely mít i tisíce lidí dávno přede mnou, třeba když se zatopilo údolí Mže na Hracholuskách nebo třeba slavné Svatojánské proudy na Vltavě. V pohraničí nás po válce to budování nových přehrad zas tolik nebolelo, zdejší vesnice byly vysídlené po Němcích a ti o místa svého mládí přišli tak jako tak. Drtivá většina megalomanských přehrad ostatně vznikla za komunismu, kdy se obyvatel na to, zda s tím nemají problém, nikdo neptal.

Přehrada Hracholusky|foto: David Havlena

Dnešní doba je snad už přeci jen někde jinde a nějaká veřejná diskuse se o těch přehradách snad přeci jen povede. Klidně se ale vsadím, že se bude jako vždy volat po racionálních argumentech, tj. po těch, o které jsem se pokoušel uvést na začátku. Otázka lidské identity se za racionální nepovažuje a velmi pravděpodobně bude z diskuse předem vyloučena. Přitom že právě ona je a bude pro stranu pro i proti naprosto zásadní a z hlediska postoje k problému určující.