Jak Chodové pojmenovávali lidské vlastnosti

„Íčko sú lidi tůze zmlsaný vod dobryjch časů,“ řekla by vám možná kdejaká chodská stařenka, která ještě zcela neodložila svůj kroj a obléká ho alespoň na cestu do kostela. Ale v každých dobách žili lidé různí a nic není jen černobílé. A tak od stejné stařenky dost možná uslyšíte i to, že každyj nejni tak zlyj jako se zdá, drobíček bručí, hle na vobrátku je zasyjc dobryj!

O lidech dobrých se na Chodsku mluvilo hezky: Náš táta je haž moc velkyj dobrák, ten by s každým srce rozdělíl. – Ten je dobryj jako líto. – Toho roztlúc na kousky ha dávat hužívát jako líky. – Toho haby do zlata zasadíli. – Ten je hledanyj na devatero. – Ta divče je žencký pomyšlení. – Má vorevřený srce ha ruce na šechny strany.

Když se na Chodsku o někom chtělo říct, že je to pašák, mohlo to znít třeba takhle : Jejej, to je, pane, kubík. O lidech s divokou náturou se naopak říkalo: Toho, nech, to je prudina. – S takovým pudivítrem nic nemnij! – To je splašenyj šús. Ten je bujto ryc nebo nic. – Já nevím po kom ta divče je takuvyj fanfár!

Ten je dobryj ledva za vůz, haby hnuj nepadál delů…

A jak Chodové pojmenovávali hlupáky? Ten je hlúpyj, haž to bučí. – Ten je jak vrtaný dřevo. – Ten je hale prachpitomyj. – Je to ňuchňa s ňuchňú. – Ty zevlyvyj zevle. – Krom tý drahý duše je to boží hovádko. – Má v hlavě enom plívy. – Je to pípa. – Ty si hale hloupatyj! – Je to takuvyj neklouda. – Ten je dobryj ledva za vůz, haby hnuj nepadál delů!

O hrubém člověku jste na Chodsku mohli zaslechnout, že to je krůbíján načlapanyj.– Nadál nám tůze vůřklivyjch men, ten hrubant jeren. – Je to vochlama s vochlamú. – To je hale vorevřhuba. – Ten mi tak vodpalístruvál, že sem hned melčíla.

Lachtavyj je na krejcar!

Chodové si pochopitelně všímali i lidí lakomých: Ten je lachtavyj na kryjcar. – Nepříje hani sám sobě, neškuli cizímu. – Ty jedna třeskutá lakomice s lakomicí. – Pročpa vy, škudlílové, tůlik škudlíte, dyjť máte šeho hromadu. – Stará Sasínka každyj troník v dlani vobrací, šichní se jí smíjú, že i zrnko kafe překousne na půl. – Náší sousedí sú pjekný hladí; ha ten jejich mladyj je hladovec, šecko by chtíl enom sám šižrát, hale druhyjm žvanec hidla vyčítá.

A ženské, které na chodské vsi roznášely klebety a pomluvy? Ty se dočkaly pojmenování jako klebeta, klebetnice, klampačka, treperenda, drnda, brusna, korenda, přemílačka a nebo rolňásek. Uznejte sami, neměli staří Chodové skutečně výstižný slovník?

Poslechněte si Špalíček lidových písní Josefa Kuneše plný zajímavých výrazů v bulačině.