Lidé od milířů

Produkce dřevěného uhlí je spojená s počátkem výroby kovů u starých Egyptanů a Sumerů před více než 5 000 lety. Brzy se za­čalo používat i jako domácí bezdýmné pa­livo a dokonce jako medikament na trávicí po­tíže. Čisticí vlastnosti této suroviny k ošetření pitné vody využívali staří Féničané a Indové. Později byly saze z uhlí využity i jako pigment a dřevěné uhlí v prášku se stalo důležitou přísadou střelného prachu.

Zlaté uhlí

Předpo­kládáme, že dřevěné uhlí se v českých zemích zpočátku pálilo v kruho­vých, asi metr hlubokých jámách. Od 14. století ale spotřeba této suroviny vzrůstala, a tak se začaly používat milíře (z něm. Meiler), speciálně stavěné hromady při hutích a v lesích. Zlaté časy měli uhlíři ve 14. a 15. a později v 18. a 19. století, to v souvislosti s výro­bou železa ve vysokých dřevouhelných pecích.

Lesní samotáři

Uhlíři odcházeli do lesa za prací na celé týdny, a co potřebovali, vozili na kolečku s sebou: nářadí i potraviny. Na místě mívali boudy, v létě jen z kůlů nebo prken zaražených do země šikmo proti sobě, nahoře zkřížených, svázaných a pokrytých drny, mechem a smrkovou kůrou. Byly samozřej­mě bez oken a s jedno­duchými zasouvacími či sklápěcími dveřmi. Zařízení tvořila jen lůžka z trámků, vystlaná slámou a houněmi. Pod nimi (někdy také u stropu) skříňka na potravi­ny. Uprostřed bylo kamenné ohniště.

Milíř (ilustr. obr.)|foto: Josef Suk

Zločin a trest

Práce s ohněm v osamocení byla zvlášt­ní a tajemná. Při práci mohl uhlíř snadno přijít k úrazu nebo onemocnět, nejčastěji tak, že z tepla u hořící hromady přecházel do chladu. Kromě toho byl ve smrtelném nebezpe­čí, kdykoliv vylezl na žhavý milíř. Kouř a vůně dehtu zaháněla zvěř, jedinou společností tak byli poletující sovy a netopýři.

Více než zvěře se však uhlíři báli zběhů a podobné chátry, jíž se les stával útočištěm. Slídila okolo a čekala na okamžik, kdy se muži vzdálí, aby vyplenili boudu a odnesli zásoby i šaty. Ty, které se podařilo polapit, stihl krutý trest - skončili ve žhavém milíři, v jámách, do kterých se chytali vlci, ti šťastnější jen přišli o prsty.

Lesní umění

J. L. Hartyg v knize Umění lesní (1823) udává, že pro uhlíře je několik věcí „nejhlavnějších”, mezi nimi například znalost, že pro vysokou pec je nejlepší uhlí z tvr­dého dřeva, zatímco pro hamr a kování železa z měkkého. Doporučovalo se pálit uhlí od května do konce září, poněvadž jindy „zem a povětří tuze vlhké a noci tuze dlouhé jsou". Když to ale bylo třeba, pálilo se celoročně, zejména pro hutě.

Pálení milíře

Princip výroby dřevěného uhlí se v běhu věků výrazně neměnil. U nás se od středo­věku pálilo ve dvou typech stojatých mi­lířů - německém a slovanském, kte­ré mají kruhovou základnu a skládají se do homole. Pálila se polena o délce 0,75 až 1,5 metru, která se ale předtím nechá­vala 4 až 12 měsíců vysychat.

Milíř se zapaloval časně ráno, aby se podle unikají­cího kouře poznalo, kde netěsní. V horní části pláště uhlíř propíchal dýmníky, a když prostor uprostřed kolem tzv. krále vyhořel, plnil se znovu hořlavým materiálem, dokud se nezuhlil čepec milíře a nezačal sesedat. Šedivý kouř se přitom měnil v nahnědlý a posléze v takřka bezbarvý zapáchající po dehtu.

Uhlí, dehet, kolomaz

Pak podle Hartyga „uhlíř musí několik řad děr hlouběji dolů píchati, aby tam oheň zavedl, a svrchní díry ucpat, aby oheň tam zhasl. Tím způsobem uhlíř dál pokračuje, až se po­slední lufty hodně hustě na spodku milíře propíchají, pročež celý milíř na uhlí se spálí.“ Klasické milíře z měkkého dřeva hořely asi tři týdny, z tvrdého o něco déle. Homo­le pak nejméně den chladla, přičemž se muselo zabránit přístupu vzduchu. Poté se milíř postupně rozebíral, uhlí se třídilo a zalévalo vodou. Doplňkovou činností při pálení dřevěného uhlí bývala výroba dehtu a kolo­mazi.

Poslechněte si Špalíček lidových písní věnovaný lidem od milířů!

Zdroj:
Andrea Poláčková, Živá historie 2014, č. 7–8, s. 32–34;
Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta 2007;
Hlávka, Jiří – Kadera, Jiří: Historie železářství a uhlířství v českém lese. Planá 2010.