Lidová magie o slavnostech Božího Těla

Juliánino vidění

Vznik svátku Božího Těla je spatřován v souvislosti s rozmachem kultu oltářní svátosti ve 12. století. Teologie přitom zvlášť zdůrazňovala reálnou přítomnost „celého Krista" v konsekrovaném chlebu. Opakovaná vidění augustiniánské řeholnice Juliány z Lutychu v roce 1209 se stala v této situaci účinným podnětem pro zavedení zvláštního svátku ke cti nejsvětější svátosti a roku 1264 ho papež Urban IV. předepsal pro celou církev. Průvody Božího Těla jsou doložené poprvé v Kolíně nad Rýnem po roce 1274.

Prosebná procesí

Už ve 14. století byly oslavy Božího Těla obvyklé v celé Evropě. V našich zemích průvod vstřebal prvky tzv. polního prosebného procesí. Zastavoval se u čtyř venkovních oltářů, kde byly postupně zpívány začátky všech čtyř evangelií do čtyř světových stran, konaly se prosebné modlitby a udílelo se svátostné požehnání. V barokní době se průvod rozvi­nul v okázalou slavnost. K církevním obřadům se ale přidružil i světský a lidový živel, mj. ve zdobnosti, ozvláštňující cestu monstrance s Tělem Páně, a zvlášť ve víře v magické účinky posvěcených rostlin.

Procesí při slavnosti Božího Těla v Plzni roku 1891 (repro: časopis Plzeňsko, roč. 1923, č. 1)|foto: ZČM v Plzni - národopisné oddělení

Cechovní reprezentace

Boží Tělo se utvářelo jako městská slavnost. Řemeslnické cechy, stejně jako literátská bratrstva, měly účast v božítělovém procesí přímo zakotvenou ve svých řádech a jednotlivé korporace měly v procesí určené místo. Jak uvádí etnografka Eva Večerková, v Jevíčku v roce 1472 šli ve stanoveném pořadí tkalci, koláři, bednáři, provazníci, olejníci, vetešníci, lazebníci a nakonec soukeníci a potom páni starší se svojí korouhví.

Domácí kostelíčky
V 19. a ve 20. století tvořila také na venkově a ve farních vsích slavnost Božího Těla vžitou a oblíbenou součást ročního svátkového cyklu. Okna domů zdobily svaté obrazy, svícny s rozžatými svíčkami a květiny. Tzv. kostelíčky, oltáříky zbudované ve výklencích nebo v průjezdech domů, si rodiny každoročně zdobily obrazy svatých, kvítím a březovými májkami.

Církevní pokyny nařizovaly i konšelům o svátku Božího těla účastnit se s hořícími svícemi procesí. Lidé měli stlát trávu na zem, stavět před domy máje, zdobit domy a rozsvěcovat v nich svíce (Jindřichův Hradec). Zejména ve velkých městech vynikaly pozdější barokní průvody rozměrností a výrazovou bohatostí.

Baldachýny, moždíře a košíky

Čestné funkce – např. nesení baldachýnu nad knězem s monstrancí, zastávali starosta, radní, přední sedláci a později zástupci katolic­kých spolků. Do průběhu procesí se rovněž usazovaly nové prvky. To když přijela na náměstí ozdobená hasičská stříkačka, na níž stojící uniformovaný hasič se zvolna otáčel směrem k monstranci. U oltářů zaznívaly také oslavné salvy z moždířů.

Božítělový průvod v Sulislavi (nedat.)|foto: ZČM v Plzni - národopisné oddělení

V působivém procesí šli členové spolků a řemeslnických sdružení, hasiči a vojenští veteráni, školní mládež se svými učiteli, družičky, dívčiny velké i malé v bílých šatech a věncích. Před knězem s monstrancí sypaly na zem květy z proutěných košíků zvláštního tvaru; říkalo se jim božítělové.

Ochrana proti myším, bouřkám a chorobám

Božítělová zeleň byla v lidových předsta­vách magickým prostředkem k zajištění přízně osudu. Svazky květů, věnečky bylin, zelené májky podél trasy procesí i tráva shrabaná z cesty, to vše, po dotyku mon­strance mělo v agrárním prostředí široké užití. Věřilo se v příznivý účinek roubíků, zhotovených z božítělových májek. Obilí, při žních svázané takovými roubíky, prý myši ve stodole nesežerou, ale naopak se odstěhují.

Ochranné a léčivé účinky lidé přičítali svěceným svazečkům nebo věncům vybraných rostlin. Někde je kladli přímo na oltáře, jinde je nosili světit do kostela. Odvar z nich pomáhal uzdravit nemocné dobytče. Věnec se pálil při bouři, aby ji utišil, a měl ochránit i šestinedělku. Březové větvičky se dávaly doma za obrázky, do pole jako ochrana před krupobitím, do lniště, aby len vyrostl tak vysoký jako ta haluzka.