Plačky a nosiči rakví, co nebožtíka přes práh pěkně zhoupnou - na Plzeňsku záruka „dobrého“ pohřbu

7. listopad 2016

Jednoho dne naše životní pouť skonči, všichni jednou zemřeme. Tuhle životní jistotu si velmi dobře uvědomovali už naši předci a v lidovém prostředí byla spojená s množstvím zvyků, praktik a pověr. Ty měly jednak umírajícímu ulehčit odchod na onen svět a jednak pomoci pozůstalým vyrovnat se s odchodem blízké osoby. Co o nich dnes víme?

Pokojný odchod ze světa mělo člověku zabezpečit ticho a klid. V hodině smrti se v minulosti okolo postele umírajícího zvonilo zvonečkem „umíráčkem“ (pro tlumený zvuk zašitým v plátně), který odháněl zlé duchy. Aby se duši ulehčil odchod na „onen svět“, bděli dříve lidé nad umírajícím, četli modlitby a postel i místnost kropili svěcenou vodou.

Šátek přes oči, bílý rubáš do rakve a pak ať je mu země lehká…

Pokud někdo v rodině zemřel, bývalo i na Plzeňsku zvykem zvát do stavení tzv. „plačky“, jejichž hlavní úkol spočíval v náležitě hlasitém naříkání. Starostí domácích bylo také zatlačit nebožtíkovi oči, někde je i zavazovali šátkem, aby tzv. „za sebou někoho nevykoukal“. V okamžiku skonání se otevíralo okno, aby duše mohla vylétnout ven a tělo se třikrát obnášelo hromničkou. Nebožky se na Plzeňsku oblékaly do bílého rubáše s bílým čepcem, mužům dávali bílou čepici, svobodným věnec na hlavu.

Plzeňský národopisec Ladislav Lábek ve svých poznámkách uvádí, že blíže Plzni býval nebožtík pokládaný do černě natřené rakve, na Stříbrsku do modré. Dále na západ pak byl nejprve položený na prkno opřené o židle, aby „zůstal rovný“. Po pohřbu se prkno odneslo na pole a využilo jako lávka přes strouhu. Kdo pak lávku přecházel, dělával kříž – aby nebožtík nestrašil. V den pohřbu zjednaní nosiči rakev vynesli a bývalo zvykem, že ji přes práh třikrát zhoupli „na rozloučenou“.

Mrtvý hlídač na hřbitově

A jak takové pohřby v minulosti na Plzeňsku vypadaly? Zjednané ženy a muži cestou na hřbitov předříkávali modlitby a lidé je opakovali. U kříže za vsí se předříkávač rozloučil a lidé šli dál mlčky, pohroužení jen do svých myšlenek. Po spuštění rakve házeli pozůstalí do hrobu po třech hrstech země, „aby nebožtíkovi byla země lehká“. Po návratu následovala společná večeře, někdy v hospodě i celý večírek. A ještě něco: věřilo se, že mrtvý na hřbitově hlídá – až do příštího pohřbu, kdy se této služby ujme nový nástupce.

Literatura:
Michal Chmelenský: „O posledných veciach človeka a umení umierať II.“. In. Slovenské pohrebníctvo: magazín nielen pre profesionálov. Roč. V. Č. IV. / 2015. Bratislava: Slovenská asociácia pohrebných a kremačních služieb, 2015. s. 28–29.
Michal Chmelenský. „O posledných veciach človeka a umení umierať I.“. In. Slovenské pohrebníctvo: magazín nielen pre profesionálov. Roč. V. Č. III. / 2015. Bratislava: Slovenská asociácia pohrebných a kremačních služieb, 2015. s. 28–29.
Ladislav Lábek: Zvykosloví Plzeňska a přilehlých oblastí, Plzeň 1930, s. 43-44.

autoři: Michaela Vondráčková , Michal Chmelenský
Spustit audio