Ulehnout jako šestinedělka v „koutě“ – to si ženy na Plzeňsku běžně zopakovaly i desetkrát za život

5. září 2016

Narození dítěte je velká událost a stejně tomu bývalo v minulosti. Platilo přísloví, že „dítky jsou boží požehnání“, navíc o pracovní sílu na venkově bývala nouze, a tak matky s 10-12 dětmi nebyly vzácností. Narození dítěte, křest i šestinedělí přitom provázela celá řada lidových zvyků a pověr.

Pověry provázely těhotnou ženu ještě před narozením dítěte. Budoucí maminka se těšila velké úctě svého okolí a všichni dbali, aby ji nic zlého nepostihlo. Věřilo se například, že se žena nesmí leknout nebo vystrašit, jinak by dítě tzv. „vzalo úhonu“. Naopak se měla dívat na krásné věci, aby dítě bylo hezké.

Pro šestinedělku („koutnici“) se na Plzeňsku chystávala postel v koutě světnice, často i ve zvláštní místnosti. Postel měla nebesa, ze kterých splývala záclona a „v koutě“ žena strávila celou předepsanou dobu. Do úvodu nechodila vůbec ven, do šesti neděl jen do západu slunce. Zajímavým zvykem bylo, že si celou dobu nečesala vlasy (měla je pouze ovázané šátkem), aby k ní neměly přístup divé žínky. A v pravé poledne musela být šestinedělka doma, jinak by polednice vyměnila dítě!

I na Plzeňsku bývalo zvykem nosit šestinedělkám „v koutních“ hrncích všelijaká posilnění. Za posilující pokrm byla považovaná např. slepičí polévka nebo polévka s knedlíčky a šiškami. O jídlo nošené do kouta se obvykle podělila celá rodina - mělo totiž nejen vyživit rodičku, ale také zajistit, aby žena několik dní nemusela připravovat jídlo a mohla se věnovat výhradně narozenému miminku.

Pohana odnesem, křesťana přinesem

Důležitým okamžikem byl křest dítěte, kterému předcházely velké přípravy. Křestní oděv dítěte v prostředí plzeňského venkova v 19. století tvořil brokátový čepeček („karkulka“), košilka a barevná hedvábná peřinka, převázaná povijanem z hedvábné stuhy. Ke křtu dítě nosila zpravidla kmotra. „Pohana odnesem, křes´tana přinesem“, říkalo se. V kostele dával kmotr nebo kmotra tzv. „svazné“ nebo „na povijan“ – peníz zabalený do obrázku, který se kladl dítěti do peřinky.

A jak probíhalo odstavování kojenců? Podle zápisů Ladislava Lábka bývalo v Plzni spojené s návštěvou kostela (nejvíce u Františkánů). Tam u jednoho z postranních oltářů matka poklekla, dítěti dala naposledy napít a zároveň mu do ručičky vtiskla malou lžičku. A ještě něco: narodila-li se jako první dcerka, lidé věřili, že se tak jistě stalo proto, že brzy bude chůvičkou bratříčkovi…

Literatura:
Ladislav Lábek: Zvykosloví Plzeňska a přilehlých oblastí, Plzeň 1930, s. 32-33.

Spustit audio