Z dějin ctihodného řemesla kominického v Čechách

Komínářská či kominická živnost vznikla v českých zemích v průběhu 16. století, kdy se obecněji rozšířilo užívání kamen a s ním i stavba úzkých, „vlašských“ komínů. Těm, kdo ji provozovali, se říkalo mastkomínové nebo mastkominíci. Roku 1564 v Jindři­chově Hradci smýčil vrchnosti jistý italský mistr 21 komínů. Zmiňováni jsou koncem 16. století také v Pardubicích, Mladé Boleslavi, ve Stříbře a jinde.

Ještě v první polovině 19. století působili kominíci pouze ve velkých městech. Do těch menších a do vesnic zacházeli spíš zřídka. Na venkově jejich služby dlouho odmítali. Důvody popsal vrchnosti roku 1783 rychtář na strakonickém panství: „Kominík platen a prospěšen by byl ještě víc k naší velké zkáze a škodě. Poně­vadž my sami naše komíny každej tejden smejčíme a bedlivou pozornost držíme. Jen daremné peníze bysme složili na kominíka!"

Žádný smejkal!

Ve městech se kominíci podobně jako jiní řemeslníci sdružovali do cechů. Ten nejstarší u nás byl založený v Třeboni roku 1626, v Praze vznikl o více než století později v roce 1748. Mistři si rozdělili měs­to na pracovní okrsky a stanovili si jednotné cenové podmín­ky. Kominictví jako cechovní řemeslo bylo svá­záno řadou regulí, které zajišťovaly mimo jiné i to, že se mistrem nemohl stát „kdejaký smejkal“. Mist­rovství se dědilo z otce na syna.

Ve druhé polovině 19. století už dochá­zeli kominíci pravidelně i na venkov. Mistr a tovaryši ob­cházeli vesnice dům od domu, přičemž museli prohlédnout každý komín a kam­na, zda vyhovují požárním předpisům. Jestliže se do domu nedostali, oznámili svou návštěvu tím, že načrtli křídou na domov­ních dveřích kominický žebřík.

V čapce nebo cylindru a dva zlaté po požáru

Kominíci tradičně nosívali černý pracovní oblek zesílený kožený­mi záplatami na loktech, kolenech a na zadnici, neboť o tato místa se opí­rali při posouvání se dutinou ko­mínu. Typickým znakem českých kominíků se stala bílá kukla nebo čapka, v cizině nosili čapku černou a od 19. století často cylindr.

Až do zřízení dobrovolných hasičských sborů stávali zkušení kominíci při požáru na stříkačce a vedli proud vody. Bývali také zdatnými lezci. Císař Josef II. nařídil ve všech městech štědré odměny pro nejodváž­nější a nejrychlejší kominíky. V přípa­dě, že povstal oheň v komíně, měly být prvnímu kominíkovi, který se komínem protáhl, vyplaceny dva zlaté.

Zdroj: Roman Malach: Nositelé domácího štěstí. Živá historie 2015, č. 1–2, s. 48–50; Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech Moravy a Slezska (Praha 2007)