Jazyk našich starých hospodářů

22. září 2010
Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Jazykový koutek věnujeme hospodářským pojmenováním. Budeme hledat souvislosti jmen se životem lidí. Nejprve se zastavme u rozdělení a postavení lidí na statku. Tak třeba podílník na gruntu (tedy na majetku) byl zápjisník, podílnice byla zápjisnice, vedle hospodáře (pantáty) a hospodyně (paňmámy) žil na statku např. starý pantáta (otec hospodáře). Majitel statku, který byl svobodný (tedy nepodléhal robotní povinnosti ve starší době), se nazýval slobodník, majitelka pak slobodnice.

Ne vždy přijímali lidé z měst venkovany jako sobě rovné. To je jistě v našich podmínkách spojeno s průmyslovými změnami na přelomu 18. a 19. století. To se odráželo na jménech. Podobným označením pro (domněle) zaostalého venkovana bylo především v menších městech (např.) složené pojmenování senožrout nebo slamotrus.

Zajímavý původ má označení zahradníků a pěstitelů zeleniny a někde se ještě v 80. letech 20. století chodilo pro zeleninu třeba k bulharovi... Zejména po II. světové válce se u nás usazovali také čeští reemigranti (nebo jejich potomci) z Bulharska. Protože se ve své "zahraniční vlasti" zabývali pěstováním zeleniny, přenesli zvyk i k nám. Mnohdy ale byli natolik ovlivněni jihoslovanským prostředím, že je většinové etnikum vnímalo jako "Bulhary". A proto se chodilo pro zeleninu právě k "bulharovi". Místy ale byl pěstitel tohoto typu známý též jako okůrkář.

Ale rovněž při popisu hospodářského stavení se využívalo různých neobvyklých (někdy i obrazných) pojmenování. Před časem jsme hovořili o pojmenování stavení na příkladu pomístních jmen. Mnohdy jde spíše o přenos typu synekdochy (označení dům, domeček pro vstupní síň domu), jindy o zachycení funkce (typ pažení ve stodole se označoval jako katulka - podle oblastních podob kátit, kátět; tedy: kácet /se - ve smyslu: překotit/ se). Známá jsou slova stodola a maštal; ne všude ale mají stejnou formu nebo význam. Pojmenování stodola pochází ze staroněmeckého stadal (dnes Stadel); ale základ sta- je tu indoevropský (např. slovanské, románské i germánské jazyky jej znají u forem slova státi). V nářeční podobě se však může hovořit i o štejdlu nebo štejdli. Odlišně pak přejaté slovo maštal (původně pro konírnu: ze staroněmeckého "marstal" přes staročeské "marštal", kde je slovo "mar" označením koně a "stall" jménem pro stáj) mohlo označovat i chlív pro voly a krávy, maštálka chlívek pro vepře, ale i místnost vhodnou k uskladnění zeleniny.

Pojmenování, která se vztahují ke stavení najdeme ještě spoustu. Třeba slovo půřadí nebo průřadí znamenalo (oblastně) průchod mezi stěnami dvou stavení (vlastně: průchod mezi řadami), krucht byl seník (což souvisí s označením kostelního kůru /kruchta/, které bylo přejato prostřednictvím německého "Gruft" ze středolatinského "grupta" - podle latinského slova "crypta" a řeckého přídavného jména "kryptos", tedy "krytý"). Chlívek nemusela být jen malá místnost pro hospodářská zvířata, ale i trámek rozdělující stání v podlaze chléva (místy i chlívec).

Zzajímavá slova.bychom objevili i ve vztahu ke službě u dobytka Třeba odstávče bylo odstavené mládě, které už nekojila samice. Prvnička mohla být i kráva, která poprvé rodila. Strakatá (tzv. šekatá) kráva byla šeka, rohatá koza byla hudyna, bezrohá zase kulba. Pro kozla se užívalo pojmenování pouč, pokál či poukál, popř. puk.

Pole se hnojila mrbou čili mrhou (přirozeně tu šlo o chlévskou mrvu, tedy hnůj, kdy se původně obouretné u odedávna nahrazovalo hláskou b; slovo mrha potom může souviset i s výrazem "mrhat", tedy rozhazovat). Bylo třeba kydat, tedy kejdat (případně rozkejdat, vykejdat apod.). Močůvka se někde nazývala hnojnice (vytékala též z hromad hnoje).

OTÁZKY

Setkal jsem se s pojmenováním typu třepáč, třepačka, střapačka... A ne pokaždé to znamenalo totéž. Nevěděl byste, jak je vysvětlit?
To je opravdu různé. Můžeme si uvést pouze příklady; jinak se může některé pojmenování zdánlivě objevovat na více místech našeho území, a přitom se může se jednat o slova utvořená různým způsobem. Nicméně některé významy slov, která uvádíte, mohu připomenout právě na příkladech z jihu a západu Čech. Např. jako třepáč se místy chápe prkno nebo kůl (v horní části rozšířené). Nástrojem, který se podobá veslu nebo pálce, se uplácával hnůj; jinde se mu říkalo třepačka nebo střapačka (ale v tomto případě mohlo jít i o hadr určený k otírání prachu a nečistot nebo o plácačku na mouchy; jako střapačku někde znali i jídlo z brambor a z mouky, které se připravovalo podobně jako škubánky).

A co se myslelo tím, když se dobytče čistilo? To už jsem také někde zaslechla. Jednalo se o očišťování samice po porodu mláděte? Vy to možná budete vědět?
Ano, myslím, že bych to vědět měl. Např. o krávě (ale také o kočce, koze apod.) se to říkalo často. Zvíře se čistilo v době, kdy po otelení, okotění (nebo podobně) odcházelo plodové lůžko.

CO TO JE, KDYŽ SE ŘEKNE....

Nepusť hýla pro motýla

V knize "Čeština je jazyk vtipný" označuje toto doporučení jako přísloví František Jílek. Jeho obdobou jsou obecně známá přísloví "Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše" nebo také (do jisté míry) "Bližší košile než kabát". Doporučení je srozumitelné: lepší je vždy sáhnout pro to , co je po ruce; nemá význam snít o něčem nedostupném natolik, že bychom nevykonali to, co máme jisté. Pokud jde o toho hýla, můžeme tu hovořit o druhu zavalitého pěnkavovitého ptáka z řádu pěvců (tj. o druh Pyrrhula). U nás žije hýl obecný, který se živí se semeny, ale mláďata krmí hmyzem. Obecně se hovoří o hejlovi. Snad jde o praevropské pojmenování (známe také rčení "mít hejla na nose" - podle červeného zabarvení prsou tohoto ptáka). Někdy však mohlo jít i o původně argotické označení důvěřivé oběti podvodníka (např. při loupeži), popř. šíře rovněž pro naivního člověka (i tato představa mohla mít na podobu výsledného rčení jistý vliv).
autor: Zbyněk Holub
Spustit audio
Jak nás naladíte na DABu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.

Zprávy z iROZHLAS.cz