Dušičky a tradice aneb Svátky zemřelých II

23. září 2010
Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Na jazykový koutek (a do jisté míry - v jistém slova smyslu minule i dnes - koutek folkloristický a etnografický) o Všech svatých a Dušičkách navazuje i další o svátku zemřelých, zesnulých, o Dušičkách... Někdy se až pletou různé názvy pro tento svátek. Zodpovězme tedy otázku : proč tolik názvů pro jeden den?

Někoho to poplést opravdu může. Podle křesťanské tradice jsou Dušičky vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou na tuto skutečnost připraveni. Nedosáhli ještě věčné blaženosti a procházejí zatím fází očišťování; podle katolické tradice ještě pobývají v očistci. V římskokatolickém kalendáři najdeme u 2. listopadu název Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, protestanti ale tento den znají jako Památku zesnulých.

Zastavme se nejprve u slova ... zesnulý. Jistě, jde o obrazné pojmenování zemřelého. Ale ne tak docela to souvisí s představou, že se člověku po smrti zdá "věčný sen". Slovo zesnulý je odvozeno od základu sen (psl s?n?) ... tedy od kořene, se kterým souvisí i slovo spáti (základ s-n-/ sen tu stojí proti s-p-/ sup-). Tento základ označoval spánek. Ovšem vidění ve spánku (v současném významu slova sen) se psl. nazývalo s?n?je; ze základu *sup-no-s, jinde také *svop-no-s. Zesnulý byl tedy ten, kdo přešel do "věčného spánku" (přídavné jméno tu vzniklo z l-ového příčestí zesnul - tedy z tzv. participia).

Minule jsme naznačili, že svátek Dušiček souvisel s pohanskými tradicemi. Možná se budete divit, ale církev podpořila tento svátek dost brzy. Výroční vzpomínka na zesnulé byla poprvé spojena s veřejnou slavností po roce 998, kdy ji ve francouzském reformním klášteře v Cluny zavedl benediktýnský opat Odillo. Ale teprve mezi 11. - 13. století se svátek rozšířil do 18 dalších evropských zemí. V Římě svátek zdomácněl až ve 14. století. Od roku 1915 mohou kněží katolické církve toho dne sloužit 3 mše (na památku válečných obětí).

Ke svátkům zemřelých se vztahovala řada lidových pověr a zvyků. V předvečer Dušiček prý duše vystupují z očistce, aby si jednou za rok odpočinuly od svého trápení. Rodina se proto sešla a naplnila lampu máslem (místo oleje: aby si duše mohly potřít spáleniny); blízcí se večer napili studeného mléka (nebo se jím postříkali: aby se duše ochladily).

Dodnes lidé 2. listopadu navštěvují hřbitovy, aby zavzpomínali na své pozůstalé. Naši předkové na hroby pokládali také kamínky; dnes tam lidé pokládají věnce a květiny a zapalují svíčky. Tato světýlka jsou tedy v českém prostředí projevem vzpomínky (a přeneseně i pozměněnou formou staré tradice). V řeckém a pravoslavném prostředí se ale objevuje i zvyk výročního přípitku na hrobě, tradičního jídla na hřbitově apod. To ale nebývá běžné v listopadu (pokud někde nepůsobí příklad západní církve). Tradiční slovanské slavnosti předků, které byly spojené s návštěvou hřbitova (tzv. dzaidy čili "dědy" jarní, radunica, a dziady letní), probíhaly obvykle v úterý po první neděli velikonoční nebo v době kolem červnových letnic. Tento zvyk se přenesl do církve pravoslavné i řeckokatolické. Kromě toho se slavily dziady podzimní a zimní (v sobotu před 26. říjnem nebo před masopustní nedělí, kdy se hodovalo doma).

Zajímavé je i to, co se na svátky Všech svatých a Dušiček dříve doma jedlo. Leckde se peklo i zvláštní pečivo, tzv. dušičky. Těmi se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela i chudí lidé v obci. Na území jihočeského Doudlebska se pekly dokonce tzv. všesvaté rohlíky nebo všesvaté dušičky; ty ale byly větší než pečivo na jiných místech Čech.

Více o podobných "kalendářních" lidových zvycích během roku se mohou posluchači dozvědět i v literatuře. Velmi známá je v této souvislosti (např.) kniha význačného etnografa a folkloristy Vlastimíla Vondrušky (Církevní rok a lidové obyčeje), kterou vydalo nakladatelství Dona v Českých Budějovicích v roce 1991. Je myslím velkou škodou pro naši veřejnost, že pan dr. Vondruška před časem odešel z odborného života; velmi fundovaně se ale v současnosti věnuje literární tvorbě a praktickému zpracování historických typů skla.

Otázky:

Co jsou to participia?
To je tak: u českých sloves rozeznáváme tvary určité a neurčité. Určité jsou ty, kde můžeme určit osobu (a tedy potom i slovesný způsob a čas). A neurčité ty, které mají blíže ke jménům; zejména k nim patří infinitiv, příčestí a přechodníky. A příčestí i přechodníky se podle latinského modelu nazývají participia. Tyto tvary se podílejí se na slovesném ději, ale původně měly blíže k přídavným jménům. Stopy takového stavu najdeme i dnes, porovnáme-li např. slova padl a padlý, nesen a nesený, dělaje a dělající.

K čemu měly tedy kdysi blízko ty tvary, které bychom neoznačili jako participia? Třeba právě infinitiv...
Dnes jazykovědci předpokládají, že infinitiv vznikl ze 3. pádu původního podstatného jména. Takže spojení mohu pracovat by naši předkové v jeho původním významu i formě chápali ve smyslu "mohu se přiblížit k pracování". A pokud jde o ten další tvar... Kdysi nebylo možné po slovesech pohybu užít infinitivu, ale jedině tzv. supina. Běžné je užití supina v latině; ale v češtině dříve existovalo také. Např. ve spojení jdu spat bylo slovo spat supinem, protože také ukončovalo děj. A supinum původně končilo na -?t (takže supinum znělo ležat, ale infinitiv ležeti... apod.). Jazykovědci ho považují za pozůstatek původního 4. p. j. č. starého podstatného jména (tedy jdu spat by původně znamenalo "jdu vykonávat spaní"). Infinitiv původně musel znít spáti (končil na -ti, alespoň do doby barokní, kdy už se běžně vyrovnávaly tvary na koncové -ti se supinovým -t; pak tedy mohl také infinitiv znít spát... ale ne spat! Ovšem hlásková podoba infinitivu jinak vcelku zůstala, takže máme dnes tvar ležet...

Co je to, když se řekne...

Být slabý jako chovít...
Pokud se na západě a na jihu Čech o něčem řeklo, že je to chovít, myslela se tím původně nepevná hlávka zelí. Tedy hlávka velmi jednoduchá, kterou tvořilo pouze pár listů různě zkroucených, podivně stočených a příliš lehoučkých na to, aby z té hlávky vůbec něco pořádného bylo... Prostě nepodařený kus zelí, kterému chybělo pevné jádro. Přeneseně se potom spojení vztahovalo i na starého, slabého člověka. Říkalo se pak (např.), že "... je slabý jako chovít", ale také že "už je to chovít, chovítek, chovíteček" (např. i v rodině - o velmi starém dědečkovi)...
autor: Zbyněk Holub
Spustit audio
Jak nás naladíte na DABu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.

Zprávy z iROZHLAS.cz