Jako modelka prorazila ve čtyřiceti. Předtím učila Gotta tančit

Plzeň – osudové místo

„Brzo jsem se tu vdala, brzo rozvedla, znovu vdala, porodila dítě a odtančila šest hlavních rolí,“ těmito slovy vzpomíná na město, ve kterém v padesátých letech působila jako sólistka baletu. Publikum ji ve zdejším divadle mohlo vidět například jako Zaremu v Bachčisarajské fontáně, Odilii v Labutím jezeru nebo Zlou královnu ve Sněhurce. Ne všechny role se jí hned vybaví. „Proto jsem psala memoáry, aby to bylo na papíře, abych to nemusela držet v hlavě,“ říká v nadsázce a poznamenává, že k sepsání pamětí ji přiměl syn. Když s ní jednou na balkoně prohlížel staré fotky, dospěl k závěru, že vlastně o jejím životě moc neví. Dala se tedy do psaní…

Karla Hálu pamatuje ještě kudrnatého

V knize vzpomínek „Tanec života“ mimo jiné zjistíte, že životem Heleny Koudelkové-Eser prošla velká řada mužů. Jednou z jejích lásek byl ještě za studií na konzervatoři Karel Hála. „Byl to můj první muž. Bylo mi už osmnáct, byla jsem zvědavá.“ První opravdovou lásku pak našla v Národním divadle v Bratislavě, kde se zamilovala do herce Júlia Vaška. Stalo se tak na svazácké schůzi. „Jak poetické,“ směje se a vzpomíná i na krátké randění s režisérem Milošem Formanem. Do manželství vstoupila celkem čtyřikrát, přičemž za nejlepšího manžela považuje toho posledního – švýcarského vynálezce, se kterým už jako dáma po šedesátce zažila řadu romantických chvil, které zastavila až těžká choroba: „To mě osud dopřál sedm let, přičemž poslední dva roky byl hodně nemocný.“

Po okupaci zamířila do Švýcarska, kde žije dodnes

Spolupracovala s divadly Apollo a Rokoko, s televizí, objevovala se ve filmech, vytvářela choreografie pro Karla Gotta, Waldemara Matušku i mnohé další. Byla šéfkou a sólistkou proslulé revue Alhambra, s taneční skupinou Mercedes balet sjezdila západní Evropu. I to Helena Koudelková-Eser stačila předtím, než Československo nadobro opustila. „Když jsem viděla, jakým způsobem nás Rusko atakovalo, řekla jsem si, to je konec světa, do toho se vracet nebudu.“ O tom, že její volba padla na Švýcarsko, do jisté míry rozhodl fakt, že právě tam slavila největší úspěchy s taneční skupinou. „My jsme se líbili Švýcarům, nám se líbili Švýcaři a jejich země.“ Důležitou roli sehrál i tamější agent, který skupině pomohl k dalším angažmá.

Pepíček po boku a hlavně žádný stres
„Já jsem tak důvěřivá a pozitivní, že je to volovina. Na druhé straně vám řeknu, že jsem měla v životě kliku, že při tom všem, co jsem se navyváděla, se mi nikdy nic nestalo. Asi se zasmějete, ale mám andělíčka strážného. Říkám mu Pepíček. Když zrovna vjedu na plně obsazené parkoviště, nestane se, aby zrovna někdo nevyjížděl. Pepíček o mě tak pečuje, až si říkám, kde všude má oči. A čím jsem starší, tím těch blbostí dělám víc,“ přiznává dáma, která si nikdy v životě nepřipouštěla stres.

Ani nejštíhlější, ani náctiletá. I proto v modelingu uspěla

Když v módním časopise sháněli fotomodelku jejího věku a výšky, nelenila a místo posílání fotografií se šla v Curychu rovnou osobně představit. „Jste přesně to, co potřebujeme,“ slyšela okamžitě a za dva týdny už její snímky zdobily další číslo časopisu. Svůj úspěch v této branži si vysvětluje především skutečností, že zákaznice chtěly vidět modely na někom, s kým se mohly ztotožnit. Zatímco agentury byly plné mladých dívek s nejmenšími mírami, ona předváděla velikost 40 až 42. „Já byla skoro jediná, málem jsem si nohy uběhala. Ale bavilo mě to.“ Poslední módní přehlídku si „odběhala“ v 68 letech, mezitím si stačila otevřít vlastní školu pro manekýny.

Helena Koudelková-Eser|foto: Rostislav Duršpek

Na přehlídková mola by mohla i jako osmdesátnice. Co myslíte?

Jak se vytvářejí choreografie pro striptérky? Jak Helena Koudelková-Eser vzpomíná na akademického malíře Jiřího Kovaříka, se kterým prožila vášnivou lásku? Při psaní kterých kapitol své knihy se nejvíce nasmála?

Poslechněte si celý rozhovor Vladimíra Šťovíčka s Helenou Koudelkovou-Eser.